Nový rok (Tyl)/VIII.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 232–240. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Radostněji vypadalo to mezi tím ve skrovném příbytečku starého Zaplaťpánbůh. Blažený kapelní mistr seděl ještě v tichém spánku u stolu; blíže kamínek byla se rozhostila Bětunka, po jedné straně majíc Janovského, po druhé komika.

„Bývalať to oblíbená otce mého myšlénka, abych se oddala divadlu,“ vypravovala dívka. „Pohánělať jej k tomu dílem přirozená náklonnost, dílem snad i trochu mého hlasu, dílem naděje v nějaké zaopatření; ale čím více jsem dorůstala, čím blíže hodina přicházela, kdež bych byla měla opravdově na divadlo pomysliti: tím více opadávala jeho chuť, tím silněji pomíjel jeho oumysl. Smutné zkušení z vlastního života otřásalo a vyvracovalo zamilovanou myšlénku; zdáloť se mu, že by mne postavil u prostřed záhubného víru, že by jedinou radost a útěchu svou v nejistou a nebezpečnou hru sázel. Mysl jeho byla seslablá — srdce plno bázně.“

„A nebylo se čemu diviti,“ promluvil komik. „Zkušenosti otce vašeho při divadle nebyly tuším té způsoby, aby byl s pevnou důvěrou a blahou nadějí poslední poklad svůj na bouřlivé moře poslal.“

„Můj otec ztrpěl mnoho — to je pravda,“ řekla dívka — „a já lituji, že jsem tehdáž vedle něho nestála v letech, abych byla mohla býti Davidem v jeho zármutku.“

„Nejbolestnější rána musela býti ztráta milované manželky?“ ptal se její polobratr co možná šetrně. „Je-liž pravda?“

Ona pokývala hlavou. — Nastalo krátké pomlčení. Potom se jala zase mluviti:

„Abyste našel upokojení, odvážím se na to a zdělím vám o té události, co mi povědomo. Doufámť, že to činím přátelům domu našeho — nebo otce svého, a že nebudete smysl slov mých nijak obracovati.“

Oba muži ujistili ji ještě jednou svého upřímného soucitu i hlubokého mlčení — a ona začala vypravovati:

„Cokoliv se mi o nejsmutnější době ze života otce mého k sluchu doneslo, pochází z úst letité chůvy mé; ze rtů samého otce ovšem málo kdy co sklouzlo, a já se před ním také stavím, jakobych ničeho nevěděla, obávajíc se, abych ho ještě více nezarmoutila, kdyby pozoroval, že více vím, nežli on mi zděliti za dobré uznal. A hledě utajit vinu matčinu, i to přede mnou tají, že jsem sestru měla, a stane-li se, jako ku př. ještě dnes ráno, že by měl o ní zmínku učiniti, jmenuje mne, ačkoliv jsem tehdáž ještě ani na světě nebyla, a vždy jen mne, jakoby i sám na vše ostatní chtěl zapomenouti a všecku svou lásku jen ve mně soustřediti.“

„A v skutku,“ ozval se Janovský, „já bych také jinak neučinil, neboť tak roztomi…“

„Prosím,“ vpadla mu do řeči Bětunka, „přislíbili jste mi, že mlčky mě vyslechnete, a protož, mám-li vypravovati…“

„Již jsem jako pěna,“ ujišťoval Janovský, načež ona dále vypravovala:

„Matka moje — smím-li to drahé jméno, ten nejhrdější název pohlaví ženského dáti osobě, kteráž jiného práva ke mně si nezískala než toho, že mě na šírý svět postavila — matka moje byla tuze mladá, když se o ni otec pokoušel. Nebylať to bezpochyby také láska, co mladou zpěvačku v náruč oblíbeného kapelního mistra uvedlo — spíše dobře promyšlená spekulace, obyčej, prosby, okolnosti, anebo cokoliv jiného dva lidi svádívá. Snad v něm doufala jen jistou podporu a záštitu na příští umělecké dráze nalezti — srdce její nevědělo nic o hlase, kterýž neohlédaje se na stav nebo jmění, milence a muže jen proto voliti káže, že v něm druhou polovici bytosti své nalezá.“

„Aj aj!“ usmál se komik dobrosrdečně, a pohrozil dívce výmluvné. „Podívejme se, jak má roztomilá sestřička hezky rozvazuje! — A jakoby mluvila ze zkušenosti!“

„Nepokoušejte, milý pane!“ prosila dívka srdečně i vážně. „Jáť se neodhodlala pro pouhý žert oponu s dějin odhaliti, na kteréž v celé Praze ještě ani oko nepohledělo. Činím to s jakousi tajnou důvěrou, že činím dobře — ale žertovati přitom nemohu.“

„Comicus taceat in ecclesia! — řekl by náš vlasatý kritikus, kdyby ho nebyl punč již odvedl,“ prohodil komik, zasadiv sám sobě malý poliček; potom se ale lichotně k dívce obrátiv, doložil: „Jen povídejte! Již jsem jako pěna — a srdce mé není šaškova čepice s rolničkou, aby snad nic nepojalo.“

„Důmínky své o matce uvádím jen proto,“ jala se dívka zase vypravovati — „abych nějaké omluvy pozdějších kroků jejích nalezla, a myslím, že i nezkušená dívka do srdce ženského hlouběji nahlednouti může, nežli nejbystřejší oko mužské. K tomu alespoň, tuším, sám se přiznáte, že mezi otcem mým a matkou nikdy ona sladká, svatá sympatie nepanovala, na kteréž jediné veškerá blaženost stavu manželského se zakládá.“

Komik pokyvoval mlčky hlavou poněkud sklopenou, a dívka mluvila dále.

„Nejprvnější leta uplynula jim bez obzvláštní příhody, vyjmu-li leda to, že syna pozbyli, kterýž mohl snad příště… ale o tom nesmím již mluviti! Vás vedla vlastní hvězda do světa a života. — Otec můj byl u Brněnského divadla. Toho času přibyl tam mladý zpěvák, jehož neobyčejný hlas slavné příští zvěstoval. Nešťastný otec, jenžto se každým novým a k tomu vzácným úkazem v říši hudební hned celý okouzliti dal, zahořel brzo i vášnivou přízni k mladému zpěváku, byl mu vždy po ruce, vždy radon i službou ochotný, a zval ho k sobě jako nejzkušenějšího přítele, jako vlastního syna.

Nemohloť arci jinak býti, nežli že první zpěvák s první zpěvačkou mnoho dělati míval. On byl mladý, a na mládí své dosti světem otřelý, ohebný, výmluvný. Patřilo prý k jeho libůstkám slabší pohlaví sobě pokořovati. Setkání-se jeho s mladou, půvabnou zpěvačkou musilo se ho elektricky dotknouti, a když seznal manžela jejího, nemohl jinak, nežli s plnou zbraní svodivosti své na manželka jeho útokem hnáti.

Srdce lidské je prý posud nerozluštěná pohádka — je prý tak divně nastrojená harfa, že zavzní, když i člověk nechce. Snad to byl první muž toho druhu, kterýžto se k matce mé přiblížil; snad padla teprva její hodina, a ona se nemohla ubrániti, aby tajemné strany srdce jejího byly nezněly. Můj otec byl mnohem starší — a neměl snad právě to na sobě, co by mladou ženština bez hlubšího citu a vyššího vzdělání bylo mohlo vábiti.

Mezi jiné ctnosti anebo vlastně slabosti otce mého patřila i nesklonitelná, nevyvratná důvěra v srdce lidské. On věřil celému světu, proto že sám s celým světem dobře smýšlel, i nemohlť si pomysliti, že by mu kdo nepřítelem býti mohl, protože sám každého miloval. Přilnouti hned k někomu celým srdcem, to bylo u něho něco obyčejného.

Tak se mu dělo i s novým zpěvákem, a pro samou přízeň, pro samou důvěra neviděl, že mladý svůdce zatím pověst domácnosti jeho kalí a pozemské blaženosti jeho kořeny podkopává. Celé město již o tom mluvilo, spoluoudové divadla začali na něj s ousměchem pohlížeti; on ale měl úsměch za důkaz osobní náklonnosti, a byl šťastný v nešťastné důmínce.

Toho času spatřila jsem světla božího. Dobrosrdečný otec považoval každý přírůstek rodiny za nový ouvazek srdcí manželských — a nyní teprv nenalezlo ani nejmenší podezření cestu k jeho srdci. Najednou ale měl spadnouti s nebe svého — a toto spadnutí musilo jej tím bolestněji potkati, jelikož to bylo poprvé, co ze svého snění o rajském světě v život opravdivý, ale klamu plný se probudil.

Bylo mi sotva čtrnácte dní, an jsem zůstala bez matky a otec můj bez choti. Mladý zpěvák byl se pustil s první zpěvačkou do světa — a tato vzala s sebou i prvorozenou dcera svou, dítko asi dvouleté nebo tříleté, zpáchavši takto vinu dvojí.

Veliký byl arci pokřik, kterýž touto událostí v městě povstal, i nenašlo se snad úst, kteréž by ji nebyly vedle způsobu svého nějak vyprávěly a vykládaly. Část otce litovala, část jej kárala, část se mu i posmívala. O všem tom ale otec nic nevěděl. Potopen v zoufanlivé bolesti nepozoroval první dobu, co se vůkol něho děje, a sklíčen jsa náramnou bázní před všelikou tváří lidskou, považoval každého za larvu, za nížto klam a zrada číhají. V tichém, ale tím hlubším a žravějším hoři seděl skoro bez ustání u mé kolébky — to byl nyní jeho svět, jeho život. Ani hudba, jejímžto svatým dechem předce od početí kořen i vrcholek bytosti jeho se zahříval — ani ta mu neposkytovala v prvním žalosti návalu potřebné útěchy. Pomalu vznikla v něm a upevnila se mu na mysli důmínka, že se na témže místě a mezi těmiže tvářemi déle zdržeti nemůže; i hledal jiné engagement, a odešel z města, kdežto se byl chrám blaženosti jeho pobořil.

Ale duch jeho nemohl se již probrati z chmur, kteréž byly oblohu života jeho zastřely — a první cesta jeho k novému stanovisku byla počátkem neustavného putování. Dlouho nemohl nalezti oddechu. Nevýslovný poháněl ho nepokoj. Jezdil se mnou od divadla k divadlu, starosti o tělesné potřeby nemluvněte zanechávaje obstarožné ženě, kteráž mu byla životem oddána, že byl jednou synu jejímu do sboru pomohl — a že jsem byla opuštěna od vlastní matky. Za to mě střežila jako vlastní oko.

Mezi tím potkaly ale otce mého ještě smutnější příhody. V těsných okovech držela ho jakási ochablost a nechuť k jeho povolání, ježto bylo předce druhdy částkou jeho života. Zanedbávali se — a nemoha se udržeti u většího, stálého divadla — klesal k malým cestujícím i sebe horším společnostem — až i konečně ani tam nebyl k potřebě. Náhoda nás vedla skrze Prahu. Zde se ubohý konečně rozstonal. Štěstí jeho byla nyní moje chůva, moje pěstounka. Skrblila, jak mohla; prodávala, dokud co bylo — až i doprodala, a otec poněkud pookřál.

Nemocí byla se v jeho duchu stala znamenitá proměna; nepokoj, kterýž ho z místa na místo poháněl, utichnul. I umínil si tady zůstati a mezi cizími tvářemi nový život začíti. Ucházel se o hodiny v hudbě a ve zpěvu. Tehdáž tu nebylo ještě tak rozličných ústavů — i začalo se mu dařiti.

Jako zlaté sny o zemi vyvolené a rajských dnech oblétají mě zpomínky na tento čas. My byli živi v klášterní osamělosti. Já neznala nic nežli lásku otce svého a mateřskou pečlivost chůvy, kteráž věrně u nás vytrvala. Zponenáhla začalo se ale štěstí zády k nám obraceti, otce opouštěla živost a síla, duch jeho byl uchvácen tichou, jemnou těžkomyslností a srdce jeho sklíčeno tajnou bolestí. Měkký od jakživa, stal se pouhým dítětem a neschopným k dalšímu vyučování. Jenom jedna, druhá nepatrná hodina mu zbývala, kde se málo platilo, a také málo požadovalo.

Toho času odešla také moje druhá matka na věčnost, a její smrtí zahalila se obloha naší domácnosti dvojitou chmurou. Ubylyť nám dvě ruce, ježto až posud říkaje hlavní správu ve skrovném okresu našem vedly, a jich zkušenost, jich neunavenost, jich bedlivost nedala se mou mladostí a dobrou vůlí dosadit. Já byla na štěstí k tomu věku dospěla, že jsem alespoň prací rukou svých k obživě přispívati mohla. Činila jsem, Bůh ví! seč moje síly byly; ale kam pak stačí výdělek rukou ženských při šití? I nastavovala jsem noci, kde dnové nestačili, proto ale přece nezmizela bázeň o budoucnost, ba často ani o příští den.

My se uskrovnili, co bylo jen možná; ale potřeby denního života jsou i při vší skromné šetrnosti tak veliké, že jsme časem nedostatek trpěli. Otec nezískal poslední čas ničeho, přitom churavěl, všecko spočívalo toliko na mně. Tuť se ovšem stávalo, že ruce moje nestačily, a že ubohý otec truchlivě v koutku sedával, nadarmo si hlavu lámaje, odkud by co domů přinesl. I prodávali jsme, čeho jsme jen poněkud pozbyti mohli; avšak letošní zima neměla ohledu na všecku naši uskrovnělost. Každým dnem zrůstaly naše starosti.

Včera seděli jsme v studené světnici. Oba jsme mlčeli; já nechtěla otce utěšujícím domlouváním z jakéhosi polosnění buditi; sama jsem seděla se skřehlými prsty a jehla mi padala z ruky.

Najednou otec povstane a s jakousi tajnou radostí se usmívá. „Nezoufej, milé dítě,“ praví ke mně, „dnes je poslední den roku, poslední hodina zkoušení — zaplať Pán Bůh! — já vím o pomoci. Nebudeš muset do noci sedat, oči a hlas si kazit, buď pevné naděje!“

„Já naň hleděla okem lítostným. Byloť mi, jakoby létal za lesknavou bludičkou, kteráž ho v temnostech na chvíli sice vodí, pak ale zmizí a ještě u větší nesnázi jej zanechá.

„Co hodláš počíti?“ začnu se ho starostlivě ptáti. „Co ti napadlo tak dobrého?“

„Mlč, neptej se,“ odbýval mne otec, „to je moje tajemství — zaplať Pán Bůh, že se ve mně zrodilo! Přitom sahal po svém klobouce. Venku bylo již dávno tma, já nemohla pochopiti, kam se tak pozdě obírá. Nouze dělá však mysl křehkou, ohebnou, doma nebylo ani krejcaru; nedotírala jsem tedy naň tuze dlouho, kam se vydati zamýšlí — a tak jste — poznali otce mého.“

„A Bohu věčná chvála, že se to všecko tak hodilo, jinak sice nevím, jak bychom se byli sešli!“ řekl komik hlasem nejsrdečnějším a tiskl dívce ruku, jenž byla po slovech posledních hlava sklopila a poněkud se zamlčela. „Což ale víte o své matce? odpusťte, že na vás tak nemilými otázkami doléhám, snadno se ale domyslíte, že mě osudy její nemálo zajímají; co víte o ní?“

„Otec ji považuje za mrtvou,“ řekla dívka, „nikdy se po ní nepoptával, a jinak se nám nedostalo zprávy žádné.“

„Zaplať Pán Bůh!“ ozval se nyní kapelní mistr, probouzeje se konečně z libého spánku, a hleděl kolem sebe, jakoby se byl po dlouhém čase a z dalekých krajin vrátil a tiché své obydlí poznati nemohl.