Nový hrabě Monte Kristo/Poštovní holub

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poštovní holub
Autor: Jules Verne
Původní titulek: Le pigeon voyageur
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran
page=1

Terst, hlavní město Přímoří, dělí se ve dvě města velice různá, a to v nové, bohaté město Tereziino, jež stavěno jest pravidelně a zcela moderně na pobřeží zálivu, na jehož povrchu dovedl si lidský důmysl utvořit pevnou půdu, a v město staré, chudobné, jež je stavěno nepravidelně a jež vtěsnáno jest mezi korso, které dělí je od města nového, a mezi svahy Krasu, na jejichž vrcholku ční malebná citadela.

Terstský přístav jest chráněn vyzděným náspem, molem svatého Karla, u něhož obyčejně kotví lodi obchodní. Tam shromažďují se nejraději — často v počtu znepokojivém — lidé bez domova i rodiny, jejichž oděv, spodky, kabátce i kazajky mohly by kapes zcela postrádat, poněvadž majitelé jejich neměli nikdy ničeho, co by v nich skryli a dle všeho nikdy ničeho takového míti nebudou.

V den 18. května roku 1867 mohly býti pozorovány přece dvě osoby mezi těmito lidmi bez domova, kteréž oděvem svým mezi ostatními příznivě vynikaly. Nezdálo se, že by se jim někdy zlatek neb aspoň krejcarů bylo nedostávalo, zjev jich mluvil aspoň v jejich prospěch. Byli to v pravdě muži, kteříž se snažili učinit na každého co nejpříznivější dojem.

Jeden slul Sarkany a byl Tripolcem, druhý, Sicilian, jmenoval se Zirone. Když oba přešli po molu asi desetkráte, zastavili se konečně na jeho konci. Odtud hleděli k obzoru, k němuž se na západ od zálivu terstského moře prostírá, jako by se měla objeviti náhle loď, jež by jim měla štěstí přinésti.

„Kolik jest hodin?“ tázal se Zirone nářečím italským, jímž průvodce jeho mluvil právě tak plynně jako jinými řečmi a nářečími na pobřeží středozemínho moře zdomácnělými. Sarkany neodpověděl.

„Jakým jsem hlupákem!“ prohodil Sicilan, „blíží se právě doba, v níž začíná se ozývati hlad u toho, kdož zapomněl snídati!“

Členové různých národností rakouských, živlové slovanští a italští, jsou v této části říše rakouské smíšeni tak, že nevzbuzovalo to u nikoho pozornosti, kdož viděl spolu státi ony dvě osoby, ač bylo zjevno, že jsou v městě onom cizinci. Mimo to nemohl nikdo tušiti, že kapsy jejich jsou prázdny, neboť kráčeli na pohled velmi hrdě ve svých pláštích, jež jim sáhaly až po kotníky.

Sarkany, mladší z nich, prostřední, avšak dobře rostlé postavy, libých pohybův a způsobů, byl pětadvacet let stár. Jmenoval se Sarkany, nic víc — křestního jména neměl. A nebyl vskutku ani křtěn, jsa Afričan rodem, odkudsi z Tunisu neb Tripole. Ač byla pleť jeho tmavohnědá, podobal se pravidelnými tahy svými spíše bělochu než tmavému domorodci africkému.

Může-li nás kdy tvář zmýliti, bylo tomu u Sarkanyho. Jen pozorovatel velice bystrozraký byl by z těchto pravidelných rysů tváře, z očí tmavých a krásných, nosu úměrného a z úst pěkného tvaru dovedl vyčísti potměšilou povahu mladíkovu. Žádný skorem zrak nebyl by dovedl v nehybné jeho tváři vypátrati známky opovržení a odporu, jakéž stálý boj proti zákonům společnosti obyčejně do tváře vrývá. Tvrdí-li znalci tváří lidských — a ve většině případů jest tvrzení jejich pravdivé — že každý, přes nejobratnější svou přetvářku přece výrazem tváře se prozrazuje, vyvrátil by aspoň Sarkany jejich tvrzení. Kdo ho viděl, nemohl ani tušiti, jakým jest, čím jest, neb jeho zjev nebudil u nikoho nepřemožitelného odporu, jaký v nás vzbuzují zlosynové, a přece byl jedním z nejhorších.

Jakým bylo dětství Sarkanyho? Kdož to mohl věděti? Ovšem že asi životem dítka opuštěného, vyvrženého! Kým a jak byl vychován? V jaké peleši tripolské živořil as v prvých letech svého mládí? Čí pozornost a péče zachránila jej před četnými, záhubnými chorobami nepříznivého podnebí tripolského? Nikdo nedovedl dáti na otázky tyto odpověď, snad ani on sám; narozen náhodou, náhodě ponechán, žil dále snad jen náhodě! Sarkany dovedl si však v mládí svém získati jakési praktické vzdělání, děkoval za ně ovšem snad jen té okolnosti, že svými poměry životními byl donucen toulati se světem, stýkati se s lidmi všech druhů a stavů, že nucen byl vymýšleti prostředek za prostředkem, aby snad jen holý život uhájil. Tak stalo se i následkem různých okolností, že po několik let byl již ve spojení s jedním z nejbohatších domů terstských, s domem bankéře Silasa Toronthala, jehož jméno úzce souvisí s průběhem našeho vypravování.

Průvodce Sarkanyho, Vlach Zirone, byl jedním z lidí, kteří neuznávají žádného zákona, byl dobrodruhem, jenž jest ochoten provésti jakýkoli čin hanebný, člověkem, jenž nabídne se k službám prvnímu člověku, jehož potká, platí-li mu tento dobře, aneb i jinému, platí-li tento lépe — nechť jest již použit k účelu jakémukoli.

Sicilan rodem a třicet let jsa stár byl Zirone stejně ochoten udíleti špatné rady, jako je přijímati i v skutek uváděti. Nebyl by snad tajil, kde byl narozen, kdyby sám to byl věděl. Jinak však neudával rád, kde jest domovem, měl-li domov vůbec. V Sicilii při toulavém životě svém seznámil se náhodou se Sarkanym.

Oba vydali se pak na potulku světem, snažíce se prostředky dobrými neb i špatnými svůj neblahý osud v společné štěstí zaměniti.

Avšak Zirone, velký a vousatý to muž, pleti velmi hnědé a vlasu černého jako uhel, dovedl jen stěží skrýti vrozenou sobě zlomyslnost a potměšilost, již prozrazovaly stále přivřené jeho oči.

Nesmírnou povídavostí snažil se však zároveň též zakrýti nepěkné rysy své povahy. Ostatně býval více vesel než smuten, vyznačoval se výmluvností tím hojnější, čím málomluvnějším byl jeho druh. Avšak v onen den mluvil i Zirone se zjevnou umírněností. Otázka, čím se nasytiti, znepokojovala i jeho. Večer před tím vydal se Sarkany úplně z peněz v jakési herně nižšího druhu, kdež bývá štěstí obyčejně velice skoupé. Oba nevěděli nyní, jak nabýti prostředků, aby mohli dále žíti. Mohli spoléhati jen na náhodu, a poněvadž jim náhoda zde na molu ku pomoci příliš nespěchala, odhodlali se uchýliti zatím do ulic Nového města.

V tomto městě na nábřeží, na prostorách a procházkách, po obou stranách přístavu, na výlodních místech velkého průplavu, jímž je Terst proťat, tísní a namáhá se v zájmu obchodu 70.000 obyvatelů terstských, původu namnoze italského, jichž nářečí, stejné s nářečím Benátčanů, ztrácí se v kosmopolitické směsi zvuků plynoucích z úst všech těch námořníků, kupců, obchodních zřízenců, řemeslníků, ve směsi jazykové, smíšené z francouzštiny, němčiny, angličtiny i z řečí slovanských.

Nové město terstské jest bohaté. Tím nedíme však, že i všichni, jež v ulicích tamějších lze vždy spatřiti, jsou lidmi, jimž štěstí přálo. Nikoli! I nejobratnější z nich nemohou závoditi s anglickými, řeckými, armenskými a židovskými obchodníky, kteří přední místa společnosti terstské zaujímají a jejichž stkvělý způsob života byl by hodným sídelního města rakousko-uherské říše. Kolik ubožáků míhá se od rána do pozdního večera po třídách oživených ruchem obchodním a obklopených řadami vysokých staveb, kteréž uzavřeny jsou pevně jako pokladny, a v nichž složena hromada zboží všeho druhu. Kolik z těch lidí, stojících na molu, kdež vykládá se z lodí rakousko-uherského Lloydu, velké paroplavební společnosti evropské, nesmírné bohatství ze všech dílů světa, nesnídalo — a kolik z nich ani obědvati nebude! Kolik těch chuďasů a ubožáků, jichž nalézáme na sta též v Londýně, Liverpoolu, Marseilli, Antverpách a Livornu, mísí se mezi bohaté stavitele lodí na blízku loděnic, do nichž nikdy vstoupiti nesmějí, kolik se jich kupí před budovou bursy, jež jim nikdy brány své neotevře, a kolik jich spatřiti lze konečně i na stupních Tergestea, kdež jsou kanceláře Lloydu a čítárny bursy.

Nelze popříti, že ve všech přístavech starého i nového světa žije zvláštní třída ubožáků, jakou nalézáme výhradně jen ve velkých těchto střediskách světového obchodu. Odkud nešťastníci tito přicházejí, jest neznámo, kde mizejí a kam se ztrácejí, rovněž nikdo neví. A oni sami netuší, kde zahynou. Mezi nimi jest veliký počet těch, kteří viděli dny lepší, napočítali bychom mezi nimi i mnoho cizinců. Železnice a lodi obchodní přivezly je sem a zanechaly je zde na pobřeží jako zbytečnou přítěž, kteráž potom překáží proudu života na cestách veřejných, odkud je stráž nikdy již úplně vypuditi nedovede.

Sarkany a Zirone opustili, jak již řečeno, násep přístavní, když byly zraky jich zalétly naposled ještě přes záliv až k majáku, postavenému na předhoří svaté Terezie. Oba kráčeli na to podél budovy divadla zvaného „Teatro Communale“ (divadlo městské), kolem malého sadu a přišli na Veliké náměstí, kdež se po čtvrt hodiny procházeli kolem fontány, vystavěné kol sochy Karla VI. z kamenů přivezených z blízkého Krasu.

Po té zaměřili oba opět na levo. Zirone hleděl chodcům do očí s výrazem takovým, jako by měl chut na místě je oloupiti. Ohromný čtverec Tergestea minuli dobrodruzi právě v době, kdy se bursa končila.

„Bursa bude brzy tak prázdna jako náš sáček," připomněl Zirone, bezděky se směje, ač mu nebylo do smíchu.

Po té kráčeli přes tříhranné náměstí, na němž stojí bronzová socha císaře Leopolda I. Zapísknutí Zirona — pravé to zapísknutí tulácké — vyplašilo hejno modrých holubů, hnízdících pod portikem staré bursy právě tak jako hnízdí holubi v Benátkách mezi podloubím náměstí Markova. Hejno vyplašené vzneslo se do výše.

Nedaleko od místa tohoto prostírá se korso, které dělí starý Terst od nového.

Korso to tvoří širokou, avšak nikoli právě elegantní třídu s bohatými krámy a podobá se spíše londýnské ulici zvané „Regent-Street“ (třída královská) nebo new-yorkské ulici „Broadway“ nežli „Italskému boulevardu“ v Paříži. Ulice oživena jest stále velkým počtem lidí, a mimo to projíždí po třídě té od Velkého náměstí až k náměstí zvanému „Piazza della Legna“ stále mnoho povozů. Kdežto Sarkany zdál se nepřístupným jakémukoli pokušení, nemohl minouti Zirone ni jediného krámu, aniž by nebyl vrhl závistivý pohled na ty, jimž prostředky dovolují, by do bohatých těchto skladišť různého zboží mohli vstoupiti. Mnohé bylo by se tu oběma dobrodruhům hodilo, zvláště v krámech s potravinami a v hostincích, kdež nápoje nalévány ve větším množství než v kterémkoli městě rakouské říše.

„V této ulici pociťuje člověk hlad i žízeň ještě více,“ prohodil Sicilan, jehož řeč, plynoucí mu z vyprahlých rtů, zněla jako klepání dvou suchých dřev o sebe.

Sarkany neodpověděl k poznámce té svraštiv jen obočí.

Oba zahnuli po té do prvé ulice na levé straně a přišedše právě na to místo průplavu, kde jej přetíná most Ponto-Rosso — otáčivý most — překročili jej i zamířili opět vzhůru po nábřežích, u nichž přistati mohou i lodi hlubokého ponoru. Zde nebyli již příliš znepokojováni pohledem na lákavé bohatství krámův a výkladních skříní. Když přibyli ke kostelu sv. Antonína, obrátil se Sarkany náhle opět na pravo. Druh jeho bez námitky kráčel za ním. Ocitli se opět na korsu, odkudž odbočili do starého města. Potulovali se zde bez cíle úzkými ulicemi, v nichž mnohých vůz ani jeti nemůže, poněvadž se táhnou po svahu a výběžcích Krasu. Ulice tyto založeny na mnoze tak, aby bora, prudký ledový vichr severní, nemohl v nich řáditi.

Ve starém tomto městě terstském cítili se ovšem oba dobrodruhové s prázdnými kapsami více doma nežli v zámožných čtvrtích nového města.

Od příchodu svého do hlavního města přímořského bydlili tam v úkrytu jistého skromného hostince nedaleko chrámu Santa Maria Maggiore. Poněvadž však hostinský, nejsa dosud zaplacen, vzhledem k účtu den co den rostoucímu stále dotěrnějším se stával, vyhnuli se oba nebezpečnému tomuto místu, překročili náměstí a toulali se několik okamžiků kolem „oblouku Richardova“,[1]

Zkoumání těchto zbytků stavitelství římského nebavilo je však dlouho. A poněvadž náhoda i zde, v ulicích málo oživených, nekvapila, by jim poskytla ruky pomocné, stoupali oba po obtížných stezkách, jež téměř až k vrcholu Krasu vedou, směrem k terase katedrály.

„Podivný to nápad lézti tam!" zamručel Zirone, utáhnuv plášť svůj více v pasu.

Neopustil však svého mladšího druha. Zdola bylo by bývalo možno sledovati je, jak vystupují po stupních, kteréž neprávem nazvány jsou ulicemi.

Za deset minut ocitli se, ještě znavenější a hladovější, na terase.

Odtud otvírá se velkolepý rozhled přes záliv až k širému moři, k přístavu, oživenému přijíždějícími i na moře plujícími lodicemi rybářskými, parníky a loďmi obchodními; oko přehlédne odtud celé město i předměstí a zalétá až k posledním domkům na svahy zavěšeným a k letohrádkům po výšinách rozptýleným.

Tento rozhled nelákal však půvaby svými dobrodruhů, kteří viděli již dosti krásnějíšch. Ostatně již po několikáté přicházeli sem rozptýlit procházkou svoji nudnou bídu, ač Zirone byl dal jinak přednost procházce před bohatými krámy na korsu. Vyhledávajíce však i zde náhodu a z ní vyplývající štěstí, musili zatím trpělivě vyčkávati.

Na konci schodiště vedoucího k terase nalézá se poblízku byzantinské katedrály sv. Giusta ohrazený prostor, jenž dříve býval hřbitovem a nyní stal se sbírkou starožitností. Není zde již pomníkův a křížův, ale zbývají pouze roztřískané kusy náhrobků, rozmetané pod svislými větvemi krásných stromů, římské sloupy a obelisky, památky středověké, triglyfy[red 1] a metopy[red 2] z různých dob renesance, skleněné kostky, v nichž viděti ještě stopy popela, vše křížem krážem rozházené v trávě.

Dveře, vedoucí k této prostoře, nebyly uzamčeny. Sarkany je otevřel, strčiv do nich, a vstoupil, následován jsa Zironem, jenž pronesl při tom jen trudnomyslnou poznámku:

„Kdybychom chtěli skončiti svůj život, hodilo by se toto místo k tomu nejlépe!“

„A kdyby tě někdo vyzval, abys tak učinil?…“ tázal se Sarkany posměšně.

„Nevyhověl bych mu, milý hochu! Nechť mi někdo zaručí jen jeden šťastný den za deset špatných — a budu spokojen!“

„Dostane se ti ho a ještě více.“

„Nechť slyší tebe všichni vlaští svatí — a Bůh ví, těch jest na sta!“

„Pojď jen!“

Vstoupivše po té do stromořadí, vedoucího v polokruhu mezi dvěma řadami uren (nádob starořímských), usadli se na kamenu, nad zemí jen málo vyčnívajícím.

S počátku mlčeli oba, což bylo milo Sarkanymu, nikoli však jeho druhu.

Zirone ujal se vskutku záhy opět slova, když se mu dvakráte nezdařilo zívnutí přemoci, a děl:

„Proklatě! Náhoda, na niž jsme tak hloupě spoléhali, dává si na čas!“

Sarkany neodpovídal.

„Jaká to věru myšlenka,“ pokračoval Zirone, „vyhledávati ji zde mezi těmito troskami? Obávám se, příteli, že jsme na nepravé cestě! Ký dábel chtěl by na tomto starém hřbitově uzavírati nějaké obchody? Ani ubohé duše ho sem nepřilákají, poněvadž smrtelnou svoji schránku již opustily! Až budu tam dole pod zemí, pak budu též málo dbáti o oběd, který jsem zmeškal, a o večeři, již nemám zajištěnu. Pojdme jinam!“

Sarkany ponořen v přemítání, zrak bez výrazu do dáli maje upřený, ani se nepohnul.

Zirone umlkl na několik okamžiků.

Po té však, nemoha odolati vrozené mu povídavosti, pravil:

„Sarkany, uhodneš, v jaké postavě přál bych si, by se nám objevila náhoda, jež dnes nás, dětí svých, zapomíná? V postavě poslíčka domu Toronthalova, jenž by měl přijíti sem, přinésti tobolku plnou bankovek a doručiti nám ji z rozkazu bankéře s tisíci omluvami, že jsme musili tak dlouho čekati.“

„Slyš, Zirone,“ odvětil Sarkany, svraštiv čelo, „opakuji ti posledně, že nemůžeme ničeho očekávati od Silasa Toronthala.“

„Jsi tím jist?“

„Ano, jsem jist. Všechen úvěr, jejž jsem měl u něho, jest vyčerpán, a na mé poslední prosby odbyl mne Toronthal rozhodně a pro vždy.“

„Ah, to jest nemilé!“

„Ano, nemilá věc — avšak jest tomu tak.“

„Nuže,“ rozhovořil se opět Zirone; „je-li tvůj úvěr vyčerpán, je vidět aspoň, že jsi jej musil kdysi míti. A proč ti byl dříve poskytnut? Poněvadž jsi několikráte své schopnosti i horlivost svou propůjčil bankovnímu domu onomu v jistých záležitostech — choulostivých … Toronthal v prvních měsících našeho pobytu v Terstu nejevil se k nám skutečně též v otázkách peněžních odmítavým. Je tedy nemožno, abys jistém ohledu neměl na ještě jakéhosi vlivu a kdybys mu pohrozil…“

„Kdybych mohl, byl bych tak již učinil,“ odvětil Sarkany, pokrčiv rameny, „a ty bys nemusil se honiti za — obědy. Nikoli! Přísahám ti, že nemám Toronthala ve svých rukou, než k tomu může kdysi dojíti, a pak zaplatí mi kapitál, jehož mi dnes odpírá, s úroky a s úroky z úroků! Mám ostatně za to, že obchody jeho nyní jaksi váznou, a že jmění jeho vloženo jest do podniků velice pochybných. Několik velkých úpadků v Německu, Berlíně a Mnichově nezůstalo bez účinku ani na Terst a při poslední mé návštěvě zdál se mi Toronthal v pravdě sklíčen a znepokojen. Čekejme tudíž, až jak se vše vyvine! …“

„Budiž!“ odvětil Zirone, „do té doby nemáme však ničeho mimo vodu. Měl bys proto, Sarkany, učiniti poslední pokus u Toronthala, zaklepati ještě jednou na jeho pokladnu a zkusiti, zdaliž bychom nedostali od něho aspoň obnos, jehož potřebujeme k návratu do Sicilie — přes Maltu.“

„Co bychom činili v Sicilii?“

„To ponech mně. Znám zemi tu a mohl bych přivésti tam s námi z Malty zástup smělých druhů, s nimiž dalo by se mnoho provést! Tisíc ďáblů! Nedá-li se zde nic činiti, odejděme a donuťme bankéře Toronthala, aby nám cestovní útraty zaplatil. Co o něm víš, snad stačí, aby bankéř dbal, bys byl pokud možná daleko od Terstu.“

Sarkany sklonil hlavu.

„Hleď! tak to nemůže déle trvati, jsme se vším u konce!“ dodal Zirone.

A vzchopiv se, dupl hněvivě o zem, jak by to byla krkavčí matka, nechtějíc ho déle živiti.

Holub padl několik krokův od stromu k zemi. (Str. 18.)
V okamžiku tom byl však již pohled jeho upoután ptákem, jenž kol hřbitova úzkostlivě poletoval. Byl to holub, jehož unavená křídla sotva se ještě ve vzduchu chvěla, a jenž se snášel zvolna k zemi.

Zirone netázal se, ke kterému ze 177 nyní známých druhů holub tento as náleží, on viděl v něm jen předmět, jenž se dá pojísti.

Protož také, ukázav naň svému druhu rukou, sám jej zraky svými téměř hltal.

Pták byl zjevně již vysílen. Zavěsil se na římsy katedrály, podle jejíhož průčelí stojí vysoká čtverhranná věž původu zajisté starého, a nemoha již dále a znaven jsa nesmírně, usedl nejdříve na střechu malého výklenku, postaveného nad sochou sv. Justa; jeho drápy však se tam nemohly zachytiti, i svezl se holub po střeše až k podstavci staré sochy, vztyčené v rohu utvořeném zmíněnou věží a průčelím chrámu.

Kdežto Sarkany, stále nehybný a mlčelivý, holuba v letu sotva zrakem sledoval, nespustil jej Zirone s očí.

Pták přilétal ze severu. Dlouhá cesta byla dle všeho příčinou, že síly jeho byly vyčerpány. Pud jeho poháněl jej však k cíli ještě vzdálenějšímu.

Za okamžik vzlétl holub opět, aby letěl dále, avšak opsav křivku ve vzduchu, jež se stále více k zemi nížila, byl konečně nucen snésti se na nízké větve jednoho ze stromů starého hřbitova.

Zirone odhodlal se zmocniti se ptáka a tiše plížil se ke stromu, pod nímž skrčil se tiše jako pes, jenž číhá na zvěř, skrytou nad jeho hlavou.

Holub, nezpozorovav člověka, chtěl letěti dále, leč síly jej opustily znovu, i padl sotva několik krokův od stromu k zemi.

Jediným skokem vrhnouti se v před, rozpnouti rámě a chopiti se holuba, — bylo pro Sicilana dílem jediného okamžiku.

A již chtěl ubohé ptáče zardousiti, když náhle, vykřiknuv překvapením, přikvapil zpět k Sarcanymu.

„Jest to holub poštovní!“ zvolal k němu.

„Nu a co více? Jest to holub, jenž zajisté již poslední cestu svoji vykonal!“ odpověděl Sarcany.

„Zajisté!“ přisvědčil Zirone, „a tím hůře pro ty, jimž měl donésti lístek, jejž chová pod křídlem.“

„Lístek?“ vzkřikl nyní sám Sarkany, vzchopiv se. „Čekej, Zirone, čekej! Věc ta zaslouží odkladu!“

A již zachytil ruku Sicilanovu, vlożenou opětně na hrdlo ptáčete, aby jej zardousila.

Chopiv se pak přejemného sáčku, jejž byl Zirone zpod holubího křídla vyňal, otevřel jej a vytáhl z něho lístek s písmem šifrovaným (tajným).

Lístek ten obsahoval jen 18 slov, jež byla, jak následuje, rozdělena ve třech svislých a rovnoběžných řadách:

ihnalz zaemen ruiopn
arnuro trvree mtqssl
odxhnp estlev eeuart
aeeeil ennios noupvg
spesdr erssur ouitse
eedgnc toeedt artuee

Odkud a kam lístek ten byl zaslán, nebylo lze se na něm dočísti. Zdaž bylo možná, rozřešiti smysl těchto 18 slov, skládajících se ze stejného počtu písmen bez příslušného k tomu klíče? Pravděpodobným to nebylo, leč že by se o to pokusil obratný řešitel písma šifrovaného, ale i pak nebyl výsledek jist — lístek mohl býti nerozřešitelným.

Sarcany hleděl na tajné toto písmo, jež ničeho neprozrazovalo, nejdříve velice zklamán, ponořil se však po té v přemítání.

Obsahoval lístek tento důležitou zprávu? a snad zprávu, jež by mohla osoby, mezi nimiž holub poselství prostředkoval, kompromitovati? Dlužno bylo tak souditi z opatření, která zasilatel učinil, aby lístek pro případ, že by padl do rukou nepovolaných nemohl býti přečten. A nepoužil-li zasilatel pošty ni drátu telegrafního, nýbrž mimořádného prostředku — pošty holubí — zdaž nebylo důkazem, že tu jde o věc, o níž zachovati chtěl naprosté tajemství?

„Snad,“ děl Sarkany svému druhu, „jest v těchto řádcích tajemství, jež bude základem našeho štěstí!“

„Ach, byl by tedy holub tento,“ dodal Zirone, „poslem náhody, za níž se od rána honíme! A já — u ďábla! jsem ho chtěl zardousiti! Ostatně nejdůležitější věc — poselství — máme v rukou, a nyní nepřekáží nám již nic, abychom posla ochutnali!“

„Neukvap se, Zirone,“ podotkl Sarkany, uchopiv druha za ruku, čímž ještě jednou holubu život zachránil. „Snad pomocí živého holuba nám bude možná poznati osobu, jíž lístek tento náleží, ovšem, bydlí-li v Terstu.“

„A co potom? Proto nebude ti přece usnadněno seznati obsah lístku.“

„Díš pravdu.“

„A mimo to nevíš, kým lístek byl zaslán.“

„Tak jest! Avšak podaří-li se mi poznati jednu z obou osob které si dopisují, mohu tím býti přiveden i na stopu osoby druhé. Protož, místo abychom ptáka zabili, musíme hleděti, by nabyl opět sil a aby svého cíle doletěl.“

„S lístkem?“ tázal se Zirone.

„Ano, s lístkem, jejž však dříve věrně opíši; opis uschovám si, až kdy ho budu moci použiti.“

Sarkany vyňal knížku zápisní z kapsy a tužkou opsal lístek. Věda, že při písmu tajném musí býti dbáno i pořadu slov, pečoval bedlivě, aby zachoval i vzájemné jejich sestavení. Opsav takto záhadná slova do knížky zápisní, vložil lístek opět do sáčku a připial jej holubu pod křídlo.

Zirone pohlížel naň bedlivě, nekojil se však příliš nadějí, že by se případ tento měl státi počátkem jejich štěstí.

„A nyní?“ tázal se.

„Nyní věnuj veškeru péči svou okřídlenému poslu!“ odvětil Sarkany.

V pravdě byly síly holuba ještě více hladem nežli únavou vyčerpány. Křídla jeho byla nedotknuta; nebyla zlámána ni poškozena, což bylo důkazem, že slabost jejich nebyla způsobena ni brokem myslivce, ni kamenem některého zlomyslného hocha.

Holub byl hladov a žízniv, to bylo vše.

Zirone nalezl na zemi několik zrnek, kteráž holub hltavě pozřel; konečně napojil jej několika krůpějemi vody, jež zanechal poslední déšť ve zbytku jakési starobylé nádoby. Za půl hodiny byl holub, odpočinuv si a nasytiv se, opět tak dalece zotaven, že mohl dále letěti.

„Poletí-li ještě daleko, a je-li cíl jeho mimo Terst,“ pravil Sarkany, „nezáleží nám, klesne-li opět kdesi na cestě, poněvadž ztratíme jej pak s očí, a následovati ho nebude nám ovšem možno. Jestliže však očekáván jest v některém domu terstském, stačí mu zatím síly jeho, neboť poletí již jen jednu nebo dvě minuty.“

„Díš pravdu,“ prohodil Sicilan. „Zdali však budeme moci jej sledovati až k domu, nad nímž se snese, i když neletí dále než do Terstu?“

„Učiníme aspoň vše, co v té věci budeme moci,“ pravil klidně Sarkany.

Po té stalo se následující: Katedrála skládá se ze dvou starých chrámů románských, z nichž jeden zasvěcen jest Panně Marii, druhý patronu terstskému, sv. Justu. Budova ta opírá se o věž stojící na rohu façády, ozdobené velikou růžicí, pod níž jest hlavní vchod do chrámu.

Věž tato ovládá pláň na hřbetu Krasu, pod nímž se město prostírá. Z vyvýšeného bodu toho lze rozeznati snadno jednotlivé střechy od svahu návrší až ke břehům zálivu. Bylo tudíž možná sledovati let holuba, kdyby vypuštěn byl s vrcholu věže té, a poznati dobře dům, nad nímž by zapadl, ovšem jen kdyby dům ten byl v obvodu terstském a kdyby cílem poštovního holuba nebylo některé jiné město přímořské.

Pokus mohl se tudíž zdařiti, nebylo potřebí již ničeho jiného, než pustiti ptáka na svobodu.

Sarkany a Zirone opustili proto starý hřbitov, přešli prostorou před kostelem a zaměřili ku věži. Jedny dveře — náhodou ty, jež jsou pod chrličem dešťové vody, zřízeným pod výklenkem sv. Justa — byly otevřeny. Oba dobrodruzi vstoupili a vystupovali po točitých schodech, vedoucích do hořejších pater.

Za dvě nebo tři minuty ocitli se nahoře, pod samou střechou věže, které schází zevnější galerie. Avšak dvě okna po každé straně věže umožňují rozhled na všechny strany až k obzoru, ohraničenému na jedné straně pahorky a na druhé straně mořem.

Sarkany a Zirone postavili se u oken na straně severozápadní, z nichž se naskýtá pohled na Terst. Na starém zámku ze 16. století, jenž vystavěn jest v pozadí katedrály na vrcholku Krasu, bily právě čtyři hodiny. V ovzduší úplně jasném klonilo se slunce pozvolna k Jaderskému moři, a většina terstských domů ozářena byla paprsky slunečními právě na straně, obrácené ku věži katedrály.

Všechny okolnosti byly dobrodruhům příznivy.

Sarkany vzal holuba do rukou, poceloval jej naposled, načež jej pustil.

Pták rozpial křídla, ale s počátku klesal tak rychle k zemi, že se bylo co báti, aby vzdušný ten poslíček neukončil svoji karieru smrtelným pádem.

Vykřik zklamání vydral se ze rtů rozčileného Sicilana.

„Hle! Holub se opětně vznáší!“ zvolal hned na to Sarkany.

A skutečně holub nabýval opět rovnováhy v dolních vrstvách vzduchu, a vzlétnuv letěl přímo k severozápadní čtvrti města.

Sarkany a Zirone bedlivě jej sledovali.

Pták, v letu svém veden podivuhodným pudem, nebyl ani okamžik na rozpacích. Bylo viděti, že letí přímo ke svému cíli — jehož by byl býval dostihl již před hodinou, kdyby nebyl býval nucen na hřbitově svůj let přerušiti.

Sarkany a druh jeho sledovali ho s úzkostlivou pozorností. V duchu se tázali, zdaž nepoletí za obvod města, v kterémž případě byl by býval jich záměr zmařen.

Štěstí jim přálo.

„Vidím jej!… Vidím jej stále!“ volal Zirone, jenž měl zrak neobyčejně bystrý.

„Musíme si všimnouti zvláště dobře místa,“ prohodil Sarkany, „na něž holub slétne, abychom dle toho mohli uhodnouti celou situaci.“

Za několik minut sletěl holub na dům, jenž špičatou střechou svojí nad ostatní vynikal. Dům ten ležel ve skupině stromů v oné části města, v níž jest nemocnice a veřejný sad. Tam zmizel ve vikýři, s věže ještě dobře viditelném, nad nímž vztyčena byla železná, prolamovaná korouhvička pro určování směru větru, jež by byla bývala jistě dílem Quentina Metsysa[red 3], kdyby náhodou Terst ležel ve Flámsku. Nyní nebylo již nesnadno podle směru i podle lehce znatelné korouhvičky i podle vikýře a vysoké střechy vypátrati dům, v němž bydlila osoba, kteréž měl holub lístek donésti.

Sarkany a Zirone tudíž ihned sestoupili, kráčeli po svazích Krasu a několika úzkými uličkami, jimiž přišli na náměstí zvané Piazza della Legna. Tam musili se orientovati dále, aby nalezli skupinu domů, z nichž skládá se východní čtvrt města.

Ocitnuvše se na křižovatce dvou největších ulic městských, korsa Stadionova, jež vede k veřejnému sadu a krásného stromořadí zvaného Acquedotto, jimž dojíti lze k veliké pivnici v „Boschettu“, byli dobrodruzi na okamžik v nesnázích ve příčině pravého směru. Mají se dáti na pravo či na levo? Konečně zvolili bezděčně směr na pravo, majíce v úmyslu prohlédnouti bedlivě v celém stromořadí dům za domem, kdekoli zpozorovali nad vrcholky stromů vyčnívati jakou korouhvičku.

Kráčeli tudíž podél stromořadí, pozorujíce při tom různé domy a jejich střechy, aniž nalezli, čeho hledali, až se konečně ocitli na jeho konci.

„Hle! tam jest!“ zvolal konečně Zirone.

A ukázal na korouhvičku, již vítr od moře vanoucí otáčel kolem železné její osy. Pod korouhvičkou byl vikýř, kolem něhož právě několik holubů poletovalo. Omyl nebyl tu možný. Zde to bylo jisté, kde se holubice usadila.

Skromný na pohled dům ztrácel se ve skupině stromů, jež jsou ozdobou „Acquedotta“.

V sousedních krámech zjednal si Sarkany bližších zpráv a dověděl se záhy, co chtěl věděti.

Dům od několika již let náležel hraběti Ladislavu Zathmarovi a byl jím obýván.

„Kým jest hrabě Zathmar?“ tázal se Zirone, pro nějž jméno to bylo prázdným zvukem.

„Nu — jest to hrabě Zathmar,“ odvětil Sarkany.

„Mohli bychom se však přeptati…“

„Až později, Zirone, neukvapme se. Zachovejme klid a rozvahu! A nyní do naší skrýše!“

„Ano — jest právě doba k obědu pro ty, kdož mají právo ke tolu zasednouti!“ podotkl Zirone posměšně.

„Byť bychom i dnes neobědvali, možná, že budeme obědvati již zítra,“ odpověděl Sarkany.

„U koho?…“

„Kdož ví, Zirone? Snad u hraběte Zathmara.“

Oba kráčeli zvolna — k čemu kvapiti? — ulicemi, až konečně došli k svému, pro ně ještě dosti drahému hostinci, neboť nemohli zaplatit ni svoji jizbu, v níž přenocovali.

Jaké překvapení však je tam očekávalo!…

Došelť list na adresu Sarkanyho. A v listu tom bylo několik bankovek, úhrnem dvě stě zlatých. Na lístku přiloženém připsána byla slova:

„Posílám tuto poslední peníze, jež ode mne kdy obdržíte. Stačí k Vašemu návratu do Sicilie. Odcestujte, abych již ničeho o Vás neslyšel!

Silas Toronthal.

„Sláva Bohu.“ zvolal Zirone, „bankéř se rozmyslil v čas. Nadějí v tyto pány bankéře neměli bychom se nikdy vzdávati!“

„Jsem téhož mínění!“ pravil Sarkány.

„Peněz těch použijeme, abychom mohli Terst opustiti?“

„Nikoli, nýbrž abychom zde zůstali!“ děl Sarkany.


  1. Arco di Riccardo“ — dle jedněch vítězná to budova římská, dle jiných zbytek vodovodu.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Triglyf
  2. Metopa
  3. Quentin Massys, vlámský malíř.