Nový hrabě Monte Kristo/Pescade a Matifu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pescade a Matifu
Autor: Jules Verne
Původní titulek: Pescade et Matifou
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 129-140 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran
page=1

Oba byli akrobaty z povolání

Patnáct let po událostech, jež odehrály se na konci předcházejícího úvodu k této povídce — a sice 24. května 1882 odbývala se v Dubrovníku, jednom z největších měst dalmatských, jakási slavnost místní.

Dalmácie [red 1] jest velký pruh země, vsunutý vhodně mezi severní část Alp dinarských[red 2], Hercegovinu a moře Jaderské.

Jest tam právě ještě dosti místa pro obyvatelstvo čtyř až pět set tisíc lidí, kteříž bydlí tu dosti hustě pospolu.

Dalmatinci jsou krásný lid; žijí skromně v této zemi nevlídné, jíž se úrodné půdy nedostává, a zachovali hrdost svoji při různých změnách politických, jimž Dalmácie byla vydána; naproti Rakousku, jemuž země jich přiřčena byla smlouvou campo-formijskou[red 3], jeví upiatost, jsou však poctiví nade vše. Na vlast jich hodí se pěkná slova, užitá Yriartem[red 4]: „Země dveří bez zámkův“.

Dalmácie dělí se ve čtyry kraje: v kraj zaderský, splitský, kotorský a dubrovnický.

V Zadru[red 5], v hlavním městě země, sídlí vláda zemská. V Zadru sestupuje se i sněm, jehož několik členů náleží též panské sněmovně vídeňské.

Od šestnáctého století se poměry velice změnily. Tehdy Uskoci[red 6], uprchlíci turečtí, vedouce stále zjevnou válku s Mohamedány i s křesťany — se sultánem i s republikou benátskou — znepokojovali a ohrožovali toto moře. Avšak Uskoci vymizeli a jich stopy nalézáme již jen v Krajině[red 7].

Jaderské moře jest nyní právě tak bezpečné jako kterákoli jiná část krásného a poetického moře Středozemního.

Dubrovník, či spíše malý stát dubrovnický, byl dlouho a ode dávna republikou, ano i před Benátky, to jest od devátého století.

Teprve v r. 1808 byl dekretem Napoleona I. připojen ke království illyrskému[red 8]; veliký panovník tento učinil z něho vévodství pro maršálka Marmonta[red 9].

Již v devátém století námořníci dubrovničtí, jichž lodě pluly po všech vodách Levanty[red 10], měli výhradně právo — papežskou stolicí udělené — vésti obchod s nevěřícími, což zjednalo Dubrovníku velikou důležitost mezi četnými malými republikami jihoevropskými.

Avšak Dubrovník vynikal i jinými, krásnějšími ještě vlastnostmi: proslulost jeho učencův a spisovatelův a dobrý vkus jeho umělců získal mu název „slovanských Atén“.

I v zámořskému obchodu zapotřebí jest dobrého přístavu s vodou hlubokou, v němž kotviti by mohly lodě s velikým ponorem.

Takového přístavu se však Dubrovníku nedostávalo. Přístav jest úzký, četná skaliska jsou přístupu na překážku a proto mohou vplouti do něho jen malé lodi pobřežní neb pouhé bárky rybářské.

Na štěstí as půl míle na sever utvořil rozmar přírody jeden z nejvýtečnějších přístavů, jenž může vyhověti všem potřebám i nejrozsáhlejší paroplavby.

Jest to přístav Gružský, snad nejlepší na pobřeží dalmatském. Má dostatečné hloubi i pro lodě válečné a jest v něm prostory dosti i pro dílny, loděnice a skladiště.

Díky této příznivé okolnosti stala se v době naší ze silnice, vedoucí z Dubrovníka do Gruže, krásná třída. Po obou stranách vystavěny jsou rozkošné letohrádky a vysázeny jsou krásné stromy. Cesty této používá se zálibou obyvatelstvo dubrovnické, jež čítá šestnáct až sedmnáct tisíc duší.

V zmíněný den, as o deváté hodině dopolední bylo pozorovati, že obyvatelstvo dubrovnické ve velkém počtu proudí po cestě té ke Gruži.

V předměstí tomto — či nelze tak nazvati Gruž, vystavěnou přímo téměř před branami města? — konala se v den ten jakási místní slavnost, při níž pořádány různé hry a zábavy; hudba hrála a tančilo se pod širým nebem. Jinde bylo lze spatřiti různé prodavače, akrobaty, herce a „umělce“, jichž křik, nástroje a písně působily veliký hluk v ulicích až na samé nábřeží přístavu.

Cizinec měl příležitost studovati zde různé typy slovanské, mezi něž mísili se cikáni všeho druhu. Nejen tento stěhovavý lid pospíchal sem, aby kořistil ze zvědavosti cizinců, ale i venkované a horalé súčastnili se ve velkém počtu radovánek veřejných.

Zvláště četně zastoupeny byly ženy, a sice paní a dívky z města právě tak jako selky z okolí a rybářky. Oděv prvých jevil snahu napodobiti kroj, jenž v západní Evropě právě se nosil. Kroj druhý lišil se aspoň v podrobnostech podle různých okresů, odkud ženy ty přicházely; pravidelně měly bílé košile, vyšívané na ramenou a prsou, kabátec s pestrobarevnými květy, pásy se stříbrnými okrasami — pravá to směs, v níž barvy splývaly jako na koberci perském — bílý čepeček neb pokrývku bílou na vlasech, propletených barevnými stužkami, závojem pokrytou „okrongu“, jež jako „puskul“ u turbanu spadá do zad, a střevíce k nohám přivázané. Aby výzdobu svoji doplnily, okrášlily se skvosty a šperky, jimiž v podobě náramků, řetězů a penízků stříbrných nejrůznějším způsobem zdobily šíji svoji, rámě, prsa i pas. Tyto okrasy pozorovati lze i u rolníků, kteříž nepohrdali rovněž nápadným vyšíváním, jež zdobilo okraj jich oděvu.

Avšak mezi těmito kroji dubrovnickými, kteréž dovedli půvabně nositi i lodníci, buditi musil pozornost cizinců nejvíce kroj nosičů. Nosiliť tito oděv v pravdě orientálský: turban, vestu, krátký kabátec, velmi široké spodky a střevíce turecké. Nosiči tito byli by se zcela dobře hodili na nábřeží Galaty[red 11] nebo na náměstí tofanské v Cařihradě.

Radovánky dosáhly zatím vrcholu. Krámky a budky na ulicích a nábřeží byly stále plny.

Leč jiné ještě „divadlo“ mimořádné bylo přichystáno, kteréž dovedlo přilákati veliký počet zvědavců. „Trabacolo“, zvláštní to loď, jakou nalézáme namnoze jen na moři Jaderském — s dvěma stěžni a s dvěma plachtami, upevněnými na hořejším okraji — měla býti spuštěna na moře.

Mělo se tak státi o 6. hodině večer a kýl lodi, sproštěn podpory, očekával již jen, až překážka před ním bude odstraněna, aby mohl sjeti do moře.

Až po tu dobu snažili se však o závod akrobati, hudebníci a provazolezci získati výkony svými a svojí obratností pochvalu pestrého obecenstva.

Dlužno doznati, že hudebníci lid nejvíce lákali a vábili. A mezi nimi opět guslaři[red 12] největší odměny tržili. Pěli — provázejíce zpěv svůj hrou na podivných svých nástrojích — hlasem hlubokým písně své vlasti. Stálo to za to, zastaviti se na chvíli a je poslouchati. Jeden z těchto hudebníků, mladý muž, snědé pleti a černých vlasů, drže mezi koleny nástroj svůj, provázel i pohyby svými tuto píseň:

„Když cikánka zpívá
a myšlenky vzývá
ve veselý rej,
tu naslouchej, hochu, jejímu zpěvu,
však pozor před ní měj!“

„Když z dálky jen písně své zpívá
a při tom se tobě zrak její skrývá,
ten jiskrný zrak, to oko tak vlídné,
je srdce klidné —“

„Když cikánka zpívá
a myšlenky vzývá
ve veselý rej,
tu naslouchej, hochu, jejímu zpěvu,
však pozor před ní měj!“

Po těchto prvých slokách obcházel zpěvák, nesa nástroj svůj v ruce, od diváka k diváku, žádaje za dárek, jenž udělován byl mu v několika mincích stříbrných.

Příjem zdál se mu však dosti nepatrným, neboť vrátiv se na své místo, hleděl přízeň diváků získati zpěvem dalších slok:

„ Však jestli svou píseň ohnivou zpívá,
a při tom se tobě do očí dívá,
a rdějíc se luzně, směje se trochu —
jsi ztracen, hochu!

Když cikánka zpívá
a myšlenky vzývá
ve veselý rej,
tu naslouchej, hochu, jejímu zpěvu,
však pozor před ní měj!“

Jakýsi muž v stáří as padesáti neb pětapadesáti let naslouchal klidně zpěvu cikána, zdál se býti však málo dojat poetickými výlevy těmi, neboť sáček jeho až dosud zůstal zavřen. Nebyla to ovšem cikánka, jež pěla tu, hledíc naň svým „velkým černým okem“, nýbrž prostě velký, vytáhlý chlap, jenž byl tlumočníkem písně a citů její.

Muž onen chtěl již opustiti toto místo, aniž by zpěváku dárek udělil, když malé děvče, jež jej provázelo, jemu pravilo:
Dubrovník
„Nemám peněz u sebe, otče. Prosím tě, dej něco tomu hodnému muži.“

A hudebníku dostalo se takto tří nebo čtyř krejcarů, kterých nebyl by měl, kdyby se ho dívka nebyla ujala. Otec její, jenž byl velice bohat, neodepřel dříve snad z lakomství almužnu ubohému pěvci, náležel však k otrlým lidem, kteréž bída lidská nechává nedotknuty.

Po té kráčeli oba, otec i dceruška, s davy lidu k jiným budkám a divadlům, kde jevil se život neméně hlučný, kdežto guslaři rozptýlili se zatím v hostince sousední, aby příjem svůj v nápoje proměnili. Nešetřili peněz za číšky slivovice; hrdly cikánů stékala tato jako medovina.

Avšak všem těmto zpěvákům a provazolezcům pod širým nebem se produkujícím nedostalo se stejné přízně obecenstva. Mezi těmi, kdo nejméně lid lákali, byli dva akrobati, kteří marně snažili se, stojíce na výstupku na kvap zřízeném, diváky přivábiti.

Za výstupkem tím viselo plátno v křiklavých barvách dosti již ošumělé, na němž namalována byla vodními barvami zvěř v rysech fantastických: lvové, šakalové, hyény, tygři, mohutní hadi atd., prohánějící nebo svíjející se v krajinách nepravděpodobných.

V pozadí za touto plátěnou oponou zřízena byla malá aréna, zakrytá kolem kol starými plachtami, kteréž však měly množství děr, jež lákaly mnohý zrak zvědavý, aby se k nim přiblížil a vnitřek poněkud si prohlédnul. Následek toho pozorovati bylo na malém příjmu.

Napřed, na tyčích dosti slabě upevněných, přibito bylo nevkusné, hrubé prkno, na němž napsáno bylo uhlem těchto pět slov:

PESCADE a MATIFU,

akrobati francouzští.

Ve svém zjevu vnějším a nepochybně i ve svých vlastnostech duševních lišili se oba mužové tito od sebe tak, jak jen dva lidé různiti se mohou.

Jedině snad stejný jich původ pojil je tou měrou, že odhodlali se vydati se společně do světa, by podnikli v něm „boj o život“.

Oba byli z Provence.

Leč jak nabyli podivných svých jmen, která snad ve vzdálené jich vlasti byla pouhými pro ně přezdívkami? Snad daly k nim podnět dva body zeměpisné, mezi nimiž se prostírá záliv alžírský — mys Matifou[1] a předhoří Pescadské? Ano, skutečně tato jména jich byla přijata dle názvů těch a měla označovati vlastnosti a povahu obou mužů.

Mys Matifou jest nesmírná, mohutná výšina, jež se vztyčuje na severovýchodně od rozlehlé rejdy alžírské a kteráž vzdoruje hněvu živlů tak, jak by se hodila na ni proslulá slova „nezlomná síla její znavila čas!“

Takým byl i silák Matifu, pravý to Alcides, Porthos, šťastný sok Mikuláše Cresta a jiných proslulých zápasníkův, kteříž jsou chloubou arén jihofrancouzských.

Tento silák — „bylo by třeba jej viděti, aby se mohlo tomu věřiti,“ řekne se snad — byl skorem šest stop vysokým, měl mohutnou hlavu, ramena v poměru k tomu, prsa jako měch kovářský, paže jako železo. Zde jevila se lidská síla v celé své mohutnosti a přece, kdož by byl se tázal po jeho věku, byl by překvapen uslyšel, že tento muž dosáhl sotva dvaadvacátého roku.

Tato bytost však, ač vzdělání prostředního, měla srdce dobré, povahu mírnou. Muži tomu zášť a hněv byly neznámou věcí. Nebyl by dovedl nikomu ublížiti. Odvážil se sotva stisknouti ruku, již mu někdo podal, obávaje se, by ji stiskem ruky své snad nerozdrtil.

V povaze jeho nejevil se ni jediný ráz zuřivosti tygra, jehož měl muž ten sílu. Protož na jediné slovo, na jediný posunek druha svého uposlechl, jako by rozmarem Stvořitele v pravdě byl obrovským synem nepatrného človíčka toho.

Na druhé straně zálivu alžírského, na nejzápadnější straně naproti mysu Matifou, leží předhoří Pescadské, nevelký to, úzký a kamenitý pruh země, jenž daleko do moře zasahá.

Podle pohoří tohoto dáno bylo Pescadu jméno jeho. Muž tento — dvacetiletý — byl skutečně malý, zakrnělý a hubený a vážil v librách sotva čtvrtinu toho, co druhý vážil v kilogramech.

Byl však těla pružného, čilého, důvtipného a výborného humoru, jenž jej neopouštěl v dobách zlých ni dobrých. Byl filosofem ve vlastním svém způsobu, vynalézavým a praktickým — opici podobný ve všem, postrádající však zlomyslnosti tohoto zvířete. Byl spojen neodlučitelně s dobromyslným, těžkopádným druhem svým, jehož provázel všemi osudy a příhodami dobrodružného života akrobatův.

Oba byli akrobaty z povolání a navštěvovali trhy a slavnosti. Matifu neb Cap[2] Matifu — tak býval též zván — sváděl zápasy v arénách, prováděl různé výkony na důkaz své síly, ohýbal loktem svým tyče železné, zdvíhal rameny napiatými nejtěžší z diváků a pohrával se svým mladším druhem, jako by byl tento kulí z kulečníku. Pescade neb Pointe Pescade[3] — jak jej též obyčejně nazývali, — deklamoval, zpíval, prováděl různé šprýmy, bavil obecenstvo nevyčerpatelnými žerty svými a budil mnohdy úžas i smělými výkony na provaze neb laně. Rovněž vzbuzoval překvapení i svými uměleckými kousky s kartami, tak že staven byl na roveň nejobratnějším kejklířům, doveda i nejnedůvěřivější osoby obratností svojí oklamati.

„Složil jsem již zkoušku dospělosti v tomto umění!“ opakoval často.

„Proč však, řekněte mi?“ — rčení to u Pescada obvyklé, — proč právě v den ten na nábřeží Gružském tito ubozí lidé nevzbuzovali přílišnou pozornost obecenstva, jakéž se těšili umělci a divadélka ostatní? Proč i toho příjmu skrovného, jehož měli tak velice potřebí, nemělo se jim dnes dostati?

Věc to v pravdě nevysvětlitelná!

Řeč jich — příjemná to směs nářečí provençalského a jazyka italského — nepřekážela zajisté, aby jim obyvatelstvo dalmatské, pokud bylo při jich výkonech potřebí, porozumělo.

Rodičův svých neznali, jsouce pravými dětmi okamžiku a náhody. Proto od doby odchodu svého ze své vlasti provençalské jen s těží životem se protloukali, navštěvujíce města, kde se pořádaly trhy nebo radovánky, majíce se spíše špatně nežli dobře, žijíce však přece.

Nesnídali-li každého dne, večeřeli aspoň téměř každého večera, a to jim dostačilo — neboť, jak Pointe Pescade často říkával, „není třeba žádati nemožností“!

A přece, ač byl by se hodný ten hoch spokojil v den ten bez večeře, pokoušel se přece vydělati si na ni, snaže se přilákati aspoň tucet diváků před budku svoji, doufaje, že pak snad vstoupí tito i do malé, chudičké arény. Avšak ani výmluvná slova jeho, kterým cizí výslovnost dodávala půvabného rázu, ni jeho dobré i špatné vtipy a jeho posunky, jež byly by přiměly k smíchu i mnohého
Oba byli akrobaty z povolání…
kamenného světce v úkrytu chrámovém, ni pohyby jeho těla, pravé to divý umění svého druhu, ni skoky jeho, hodné římského Pulcinella[red 13] nebo florentinského Stentarella,[4] nedovedly obecenstvo přilákati.

A přece on i jeho druh již několik měsíců dleli mezi tímto obyvatelstvem slovanským.

Opustivše Provençalsko, oba přátelé vydali se na cestu přes Alpy přímořské, územím milánským, lombardským až do Benátek. Ctižádost pudila je až do Terstu a Přímoří. Z Terstu putovali dále přes Istrii a podél pobřeží dalmatského do Zadru a Dubrovníku, shledávajíce, že pro příjmy jejich jest výhodnějším putovati raději stále ku předu nežli vraceti se na zad. Kde jednou již byli, tam stali se již známými a sevšedneli.

Putujíce stále ku předu, přinášeli do měst, do nichž po prvé vstoupili, program dosud svěží a nový, jenž sliboval jim vynésti přece aspoň nějaký příjem.

Leč nyní, běda! pozorovali, že pouť jejich, jež nikdy nebyla příliš skvělou, stává se krušnou. A tu ubožáci chovali jediné již jen přání, kteréž nevěděli však jak uskutečniti — přání, aby se mohli vrátiti do domova, aby uzřeli opět kraje provençalské, z nichž nikdy nevzdálili by se již na tak dalekou pouť dobrodružnou! Avšak vláčeli za sebou těžkou kuli olověnou, jež k nohám jich byla připoutána, kuli bídy, a ujíti sta mil cesty s touto kulí při nohou bylo krušno!

Avšak dříve nežli myšlenkami na budoucnost bylo nutno zab váti se péčí o přítomnost, totiž starati se o večeři, jež dosud nikterak nebyla zabezpečenou.

V pokladně — vlastně totiž v uzlu šátku, do něhož Pointe Pescade skrýval obyčejně malou hotovost obou — nebylo ani krejcaru!

Marně namáhal se drobný mužík diváky př vábiti, marně hlasem zoufalým líčil, co vše zrakům obecenstva v aréně se naskýtá. Nadarmo ukazoval Kap Matifu lidem kolemjdoucím své mohutné svaly. Nikdo nejevil touhy vstoupiti do prostoru plátnem zakrytého.

„Děsně tvrdí a nepřístupní jsou tito Dalmatinci!“ zvolal Pointe Pescade.

„Tvrdí, jak kámen dlažební!“ přisvědčoval Kap Matifu.

„Pochybuji, že se nám podaří uchystati si dnes též den sváteční! Budeme musit, hochu, s nepořízenou odtud odejíti!“

„A kam máme jíti?“

„Jsi velice zvědav!“ odvětil Pointe Pescade.

„Mluv jen!“

„Co říkal bys zemi, kde bychom byli jisti, že se denně aspoň jednou najíme?“

„Která jest to země, příteli?“

„Ó, leží daleko, velmi daleko, nesmírně daleko — ano více než nesmírně daleko, hochu můj!“

„Snad na konci země?“ … „Země nemá konce,“ odvětil Pointe Pescade vážným tónem. „Kdyby měla konce, nebyla by kulatou. Kdyby nebyla kulatou, neotáčela by se. Kdyby se neotáčela, byla by nehybnou, kdyby byla nehybnou …“

„Nuže, co tedy?“ tázal se Kap Matifu.

„Kdyby byla nehybnou, spadla by ke slunci!“

„A pak?“

„Pak stalo by se, co stává se neobratnému kejklíři, když dvě kule jeho ve vzduchu se setkají. Krak! Vše je roztříštěno, zmařeno, obecenstvo píská, žádá nazpět své peníze a nutno mu je vrátiti — a v ten večer se nevečeří!“

„Spadne-li tudíž země na slunce,“ tázal se Kap Matifu, „nebudeme večeřeti?“

A Kap Matifu ponořil se nyní v přemýšlení o hrozných následcích, jaké by katastrofa tato míti mohla. Usednuv do kouta a skříživ ramena na prsou, kýval hlavou jako porcelánový Číňan; nemluvil již ničeho, neslyšel ničeho. Jedna myšlenka za druhou v něm vznikala, pojíc se k předešlé vždy nerozumně a nelogicky. V hlavě jeho byl úplný zmatek, jediná směs.

V nitru jeho vše vířilo. Zdálo se mu, že letí vysoko, velmi vysoko, nesmírně vysoko…: tento výraz, jehož Pointe Pescade užil k označení vzdálenosti, líbil se mu velice a vryl se mu v paměť. Po té cítil, že se pod ním propast rozvírá, padal — do svého břicha, to jest do úplného prázdna.

Ubožák povstal jako slepý s rukama rozpiatýma ze svého sedadla. Málem byl by s výstupku spadl.

„Hej! hochu, co jest ti?“ zvolal Pointe Pescade, uchopiv druha svého za rámě a přitáhl ho, avšak jen stěží nazpět.

„Já … já … co mi jest? …“

„Ano, tobě!“ „Já … j á …“ mluvil nesouvisle Matifu, jenž však opět myšlenky své v soulad uvésti se snažil, „měl jsem provésti nesnadný kousek, obecenstva nebylo mnoho — musím mluviti s tebou Pointe Pescade!“

„Mluv jen, Kape můj, a neboj se, že někdo tebe uslyší! Odejděte, diváci, odejděte!“

Kap Matifu usedl opět a mohutným svým ramenem, avšak něžně, jako by se bál, že mu některý úd zlomí, přitáhl k sobě maličkého, hodného druha svého.


  1. čti „Matifu“
  2. Cap — mys
  3. čti Poent Peskad
  4. Postavy staré veselohry italské

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Dalmácie
  2. Dinárské hory
  3. Mír v Campo Formio
  4. w:Charles Yriarte, francouzský novinář
  5. Zadar
  6. Uskoci
  7. Srbská Krajina — historické území v Chorvatsku
  8. Ilyrské království
  9. Auguste Marmont
  10. Levanta, východní středomoří
  11. Galata, čtvrť v evropské části Istanbulu
  12. Gusle jsou balkánský smyčcový nástroj s jednou nebo dvěma strunami.
  13. Pulcinella