Nový hrabě Monte Kristo/Co se událo v Dubrovníku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Co se událo v Dubrovníku
Autor: Jules Verne
Zdroj: Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 256-268 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Pachmayer
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Zatím, co se vše toto odehrálo na ostrově Antekirttě, byl Dubrovník dějištěm událostí neméně pohnutých a vážných.

Paní Bathoryová nedlela již v městě. Po smrti syna jejího podařilo se Borikovi pomocí několika přátel přemluviti ji, aby opustila dům v ulici Marinella. Po několik dní bylo se co obávati, že rozum ubohé matky neodolá poslední této ráně. A skutečně u ženy této, ač byla jinak velice zmužilou, počaly se jeviti již známky trudnomyslnosti, kteréž znepokojovaly lékaře.

Za těchto okolností byla paní Bathoryová na radu jeho dovedena k jisté přátelské rodině ve vesnici Vinincelto, kdež mělo se jí dostati péče nejhorlivější. Leč jakou útěchu bylo možno dáti této osiřelé matce a vdově, kterouž osud dvakráte tak těžce stihl, sklátiv do hrobu muže i syna jejího?

Starý sluha Borik nechtěl ji ani nyní opustiti. Příbytek v Dubrovníku byl uzavřen, a Borik odebral se též do zmíněné vesnice, aby tam byl paní své i na dále druhem věrným a oddaným.

Mezi oběma nebylo nikdy řeči o Savě Toronthalově, kterou matka Petrova byla proklela. Oba nevěděli též, že svatba její se Sarkanym odložena byla na dobu pozdější.

Skutečně stav mladé dívky byl takým, že nemohla dlouho lože opustiti. Stihlať ji rána stejně neočekávaná, jako hrozná. Ten, kterého milovala, byl mrtev … a zmařil život svůj nepochybně sám skutkem zoufalým! … A tělo jeho odnášeno bylo na hřbitov právě v okamžiku, když opouštěla dům, aby stala se na vždy chotí nenáviděného Sarkanyho!

Po deset dní, až do šestnáctého července, nalézala se Sava ve stavu velice nebezpečném. Matka lože její ani neopouštěla. Byla to však poslední péče, kterou dceři své věnovala, neboť ihned na to i ji samu těžká choroba zastihla.

Jaké myšlenky vyměňovaly si as matka s dcerou v trapných těch hodinách? Snadno lze to tušiti i uhodnouti. Dvě jména vracela se stále na mysl oběma těmto bytostem trpícím a slzícím: jméno Sarkanya, jež proklínali, a jméno Petra, jež vyryto bylo snad již na náhrobku a kteréž oplakávaly!

Rozmluvy tyto, jimž Silas Toronthal ovšem nebýval přítomen — nepřicházelť ani k loži své dcery — měly za následek, že paní Toronthalová učinila poslední pokus u svého chotě.

Žádala jej, aby upustil od svatby, poněvadž již jen pouhá myšlenka na sňatek ten Savu naplňovala bolestí a zděšením.

Bankéř zůstal však neoblomným a vytrval při svém záměru.

Snad nečinil tak z vůle své, snad nemohl odolati důvodům a naléhání osoby jiné — Sarkanya?

Ano, byl skutečně ovládán tímto spoluvinníkem svým více než by se dalo souditi a protož nevyslyšel proseb paní Toronthalové.

Svatba Savy a Sarkanya byla věcí rozhodnutou a měla se odbývati ihned, jakmile zdraví Savy by to dovolovalo.

Možno si domysliti též, jak Sarkany byl rozčilen nad nenadálou příhodou v třídě Stradonské a s jakým špatně tajeným hněvem zřel, že záměr jeho v poslední chvíli byl překažen. Sňatek byl ovšem jen na jistou dobu odročen, avšak doba tato se prodlužovala, choroba Savy zdála se mu nesmírně dlouho trvati, i obával se, že odkladem tím zmaří se snad celý jeho obratně sestrojený plán, dle něhož chtěl zbudovati si opět skvělou budoucnost. Naléhal proto tím úsilněji na Silasa Toronthala, aby sňatek urychlil.

Věděl ovšem, že Sava pociťuje vůči němu nepřemožitelný odpor, leč to nedovedlo jej od zámyslu jeho odvrátiti.

Jaké však byly by bývaly pocity Saviny, kdyby byla věděla, že Petr Bathory klesl pod dýkou muže, jehož chotí měla se z přinucení státi!

Sarkany blahopřál si ovšem k tomu, že soka svého násilně se zbavil. Ni jediná výčitka svědomí neozvala se v jeho duši, nepřístupné všem citům lidským.

„Jest štěstí,“ pravil jednoho dne Silasu Toronthalovi, „že hochu tomu napadlo se zabíti. Čím spíše vyhyne rod Bathoryův, tím lépe pro nás. Vskutku — nebe nás chrání!“

A v pravdě — kdo byl dosud na živu z rodin tří spiklenců: hraběte Matyáše Sandorfa, Ladislava Zathmara a Štěpána Bathorya? Jenom — jak zrádci se domnívali — stařičká žena, jejíž dny byly sečteny. Ano — nebe zdálo se chrániti zrádce a bylo by je chránilo snad i do té chvíle, až by Sarkany, stav se chotěm Savy Toronthalovy, stal se i pánem jmění jejího.

Avšak když se ubohá dívka zotavila — tělesně aspoň — ze strašné rány, kteréž málem byla by podlehla, když již Sarkany těšil se, že nyní záměry jeho konečně se uskuteční, onemocněla těžce paní Toronthalová.

Životní síla její byla vyčerpána. Nelze se diviti tomu, vzpomeneme-li, jaký byl život její od událostí v Terstu, když totiž zvěděla, k jakému muži nehodnému jest pro vždy připoutána. A k tomu pojil se v poslední době rozčilující zápas, kterýž ve prospěch Petrův se Sarkanym a chotěm svým podnikala, chtíc napraviti aspoň částečně zlo, rodině Bathoryů způsobené. Neúspěch snah jejích bolestně se jí dotýkal a zlomil poslední síly její.

Ihned v prvých dnech choroby bylo zjevno, že paní Toronthalová kvapem blíží se konci svých útrap. Lékaři dávali jí již jen několik dní života. Zmírala vysílením. Nemohla býti ničím již zachráněna, ani tím, kdyby Petr Bathory byl povstal ze svého hrobu, aby se stal chotěm dcery její!

Sava věnovala matce své veškerou péči, která i jí dříve byla údělem, a neopouštěla lože choré dnem ani nocí.

Pochopíme, co as cítil Sarkany při tomto novém odkladu. Zasypával Silasa Toronthala výtkami, ač tento nemohl nic tu činiti.

Avšak rozhodnutí nemohlo býti na dlouhou dobu oddáleno. Již za několik dní — 29. července paní Toronthalová nabyla poněkud sil. Vráceny jí byly prudkou horečkou, kteráž musila však zmařiti život její snad již během osmačtyřiceti hodin.

V horečce této počala i blouzniti a pronášela chvílemi slova, Savě mnohdy zcela nesrozumitelná.

Jedno jméno vracelo se stále na ústa její a překvapovalo Sávu. Byloť to jméno Bathoryův, nikoli však Petrovo, nýbrž matky jeho, kterouž chorá stále volala i odprošovala, opakujíc stále, jako by těžká vina srdce její tížila:

„Odpusťte! … paní! … odpusťte! …“

A když paní Toronthalová ve chvílích, kdy záchvat zimnice přestal, otázána byla dcerou svojí, co slova ta značí, zvolala zděšena:

„Mlč! … Savo! … mlč! … Já ničeho neřekla!“

Nastala noc dne ze 30. na den 31. července.

Na okamžik mohli lékaři souditi, že nemoc paní Toronthalové, když byla dosáhla vrcholu nebezpečí, ochabuje a ulevuje.

Choré bylo po celý den před tím lépe, neblouznila již, a tato nenadálá změna překvapovala i lékaře. Zdálo se, že noc uplyne stejně klidně jako den.

Avšak bylo-li tomu tak, byla změna ta jen následek toho, že paní Toronthalová v okamžiku, kdy měla zemříti, pociťovala v sobě sílu, jakéž sama se nenadála. Usmířivši se s Bohem, pojala jistý záměr a vyčkávala okamžiku, až by jej mohla provésti.

V noci té žádala dceru svoji, aby na okamžik aspoň spánkem se zotavila. Ač Sava se tomu bránila, musila konečně poslechnouti matku, když tato neustala na to naléhati.

O jedenácté hodině odebrala se Sava do své komnaty.

Paní Toronthalová osaměla. Vše v domě spalo i vládlo v něm ticho, kteréž právem bylo lze nazvati „tichem smrti“ . Paní Toronthalová povstala. Tato chorá, o níž soudilo se již, že slabost nedovoluje jí učiniti jediného pohybu, měla dosti síly, aby se oblekla a u malého stolku usedla.

Tam, vzavši list papíru, napsala naň rukou se třesoucí několik řádek, kteréž podepsala svým jménem. Po té vstrčila list tento do obálky, kterouž zalepila a napsala na ni tuto adresu:

„Paní Bathoryová, Dubrovník, čtvrt Stradonská, ulice Marinella.“

Paní Toronthalová, přemáhajíc pak únavu, kterou jí práce tato způsobila, otevřela dvéře komnaty, sestoupila po schodech, přešla dvůr a otevřevši i vrátka, vedoucí na ulici, ocitla se ve třídě Stradonské.

Ulice byla temna a pusta v této hodině, neboť bylo již po půlnoci.

Paní Toronthalová kráčela krokem nejistým po levém chodníku a když učinila as padesát kroků, stanula před skřínkou poštovní a vhodivši do ní list, vrátila se do domu.

Avšak síly její, kteréž napiala naposled ještě, aby provedla poslední svůj úmysl, byly nyní úplně vyčerpány i klesla, nemohouc dále, na prahu domu.

Na tomto místě nalezena byla as hodinu na to Silasem Toronthalem a Savou. Odnesena ihned na lože jsouc bez vědomí.

Druhého dne vyprávěl Silas Toronthal Sarkanymu o tomto případu. Ni jeden, ni druhý nemohli tušiti, že paní Toronthalová byla v noci té vyšla na ulici proto, aby hodila list do skřínky poštovní. Avšak proč opustila dům? tázali se oba.

Nemohli si tento krok choré vysvětliti a protož byl případ tento pro ně příčinou stálého znepokojení.

Paní Toronthalová trpěla ještě čtyřiadvacet hodin. Několikráte tělo její se zachvělo, jako by duše z něho již již chtěla ulétnouti. Sava pojala matku za ruku, jako by chtěla udržeti ji ve světě, v němž měla býti nyní úplně opuštěnou. Avšak ústa choré byla nyní němá, ani jméno Bathoryův nesplynulo s bledých rtů jejích.

Nepochybně bylo svědomí její, když poslední svou vůli byla vykonala, nyní upokojeno, a neměla tudíž již ani proseb na odpuštění ni jiných přání.

V následující noci, o třetí hodině z rána — Sava dlela v době té sama u lože umírající matky — pohnula tato sebou a ruka její dotkla se při tom ruky Saviny.

Při dotknutí tom oči choré se otevřely a zrak její utkvěl na Savě.

Pohled tento byl tak tázavý, že Sávu musila mu porozuměti. „Matko … matko!“ pravila, „co si přeješ?“

Paní Toronthalová učinila pohyb hlavou.

„Chceš mluviti se mnou?“

„Ano!“ pronesla šeptem paní Toronthalová.

Sava sklonila hlavu svou téměř až k hlavě své matky, jež děla jí hlasem ztlumeným:

„Mé dítě, zemru nyní!“

„Matko! … matičko!“

„Tiše …“ šeptala paní Toronthlaová, „tiše! … nechť nikdo nás neslyší!“

Na to napiavši zbývající síly, pravila hlasem sotva slyšitelným:

„Savo, žádám tě za odpuštění za to, co jsem ti zlého způsobila … neměla jsem síly tomu zabrániti…“

„Zlého! … mně zlého, ty, matičko, že jsi něco učinila! … Mne prosíš ty za odpuštění! …“

„Polib mne naposled, Savo! … Ano … Naposled! … Budu tak věděti, že jsi mi odpustila! — —“

Tato měla ještě síly, aby jí ovinula rámě kol šíje. Vzchopivši se pak poněkud a hledíc na ni s utkvělostí děsivou, pravila:

„Savo! … ty nejsi… slyš … dcerou Silasa Toronthala! … Nejsi dcerou mojí … Otec tvůj…“

Nemohla domluviti… Celé tělo její mocně se zachvělo a vymklo se z ruky Saviny. Duše její odlétla s posledními slovy těmi.

Dívka sklonila se nad mrtvolou … Chtěla ji vzkřísiti! … Nadarmo. Zděšena počala úzkostlivě volati. Všichni z domu sběhli se.

Silas Toronthal byl jedním z prvních, kteří k mrtvé přispěchali.

Sava, spatřivši člověka toho, zachvácena byla nevýslovným odporem vůči němu a odstoupila na krok od něho. Měla nyní právo jej nenáviděti, nebo nebyl jejím otcem. Umírající řekla jí to a člověk zmírající nepronáší lež!

Na to Sava prchla, jsouc pobouřena tím, co sdělila jí ubohá žena, jež milovala ji jako dceru svoji — a zděšená nad tím, co tato jí nemohla již říci, poněvadž smrt nedopřála jí času odhaliti celé tajemství!

Dva dny na to konal se pohřeb paní Toronthalové s velikou okázalostí. Celý dav přátel, jež má vždy muž bohatý, obklopoval pana Toronthala. Podle něho kráčel Sarkany, dokazuje takto přítomností svojí, že nic nezměnilo se v záměrech, jež uvésti ho měly v kruh rodiny Toronthalovy. Tak doufal také on sám, avšak měla-li se naděje jeho splniti, musil přemoci větší ještě překážky, nežli tušil. Sarkany ve chvíli té se domníval však, že okolnosti jsou přinivé provedení úmyslu jeho, poněvadž Sava byla mu vydána nyní téměř bez obrany.

Sňatek však, jenž odročen byl pro chorobu paní Toronthalové, musil býti odložen nyní znovu pro smrt její. Dokud trval rodinný smutek, nemohlo býti řeči o svatbě. Zvyky společenské žádaly, aby od úmrtí do sňatku uplynulo aspoň několik měsíců.

To ovšem nelíbilo se Sarkanymu. Musil konečně podrobiti se sice společenskému mravu, avšak mezi ním a Silasem Toronthalem došlo proto k mnohým rozhovorům.

Hovor taký končil bankéř obyčejně slovy:

„Já nemohu tu nic činiti. Odbude-li se však svatba před pěti měsíci, nemáte příčiny býti znepokojen!“

Oba mužové tito nepochybně dobře si rozuměli. Sarkany, uznávaje důvod Silasa Toronthala, netajil proto přece hněv svůj, který vedl často mezi oběma k velice bouřlivým výstupům.

Oba však od tajemné události před smrtí paní Toronthalové, když tato nalezena totiž v noci na prahu domu, byli stále znepokojeni. Ano Sarkanymu napadlo, že umírající žena zamýšlela hoditi snad do skřínky poštovní list, jehož adresu chtěla zatajiti.

Bankéř, jemuž Sarkany obavu tuto sdělil, věřil tomu skorem též.

„Je-li tomu tak,“ pravil Sarkany, „tedy nás list ten velice ohrožuje. Vaše choť podporovala vždy Savu proti mně, hájila i mého soka — kdož ví, zda v okamžiku smrti nenabyla síly a odvahy, kteréž dříve nebyla schopna, k tomu, aby prozradila naše tajemství. V případu tom měli bychom býti stále na stráži a měli bychom opustiti město, kdež vy a já můžeme více ztratili nežli získali.“

„Kdyby list její,“ odvětil bankéř, „byl nám hrozil nebezpečím, bylo by se toto již za několik dní stalo skutkem. Avšak, jak jest viděti, nic se nezměnilo, ač uplynula doba již dosti dlouhá.“

Sarkany nevěděl, co by měl na důvod ten odpověděti. Týkal-li se list paní Toronthalové jejich skutků minulých a záměrů budoucích, neměl dosud aspoň žádných následků.

Kdyby mělo hroziti jim však později nebezpečí, bylo by vždy ještě dosti času jednati.

Záměrům jich měla naskytnouti se skutečně překážka as čtrnáct dní po smrti paní Toronthalové, jiná však, nežli jaké se nadíti mohli.

Od smrti choti bankéřovy žila Sava vždy v ústraní, neopouštějíc nikdy skorem svou komnatu. Nejedla ani u jediného stolu s panem Toronthalem, jenž nepřál si ostatně s ní se setkati, poněvadž společnost její uváděla jej do rozpaků. Ponechával jí proto plnou vůli a žil sám v jiné části domu.

Sarkany mnohokráte káral bankéře pro toto jednání. Neměl dosud sám nikdy příležitosti setkati se s mladou dívkou. To neodpovídalo jeho záměrům. Ač nemohlo se mluviti o svatbě až teprve po několika měsících, nechtěl, aby Sava uvykla myšlence, že snad od sňatku toho bylo upuštěno.

Sarkany naléhal ve věci té na Toronthala tónem tak velitelským, že se tento odhodlal konečně k činu a dal vzkázati 16. srpna Savě, že hodlá s ní mluviti ještě večer téhož dne. Poněvadž dal sděliti jí též, že Sarkany přál si býti přítomen rozmluvě té, očekával, že žádost jeho odmítne.

Nestalo se však tak. Sava odpověděla, že učiní, jak si on přeje.

Večer očekávali Silas Toronthal a Sarkany netrpělivě Savu ve velkém salonu. První byl odhodlán, že nebude dbáti námitek Saviných, maje nad ní moc, kterouž mu propůjčovalo právo otcovské. Druhý chtěl pak ovládati sebe úplně, poslouchati spíše nežli mluviti a proniknouti takto, možno-li, tajné myšlenky dívčiny. Obával se stále, že snad jest zpravena o jistých věcech více, nežli se zdálo.

Sava vstoupila do salonu v určitou hodinu. Sarkany povstal, jakmile se objevila, avšak dívka na pozdrav jeho odvětila jen tím, že sklonila hlavu. Zdálo se, že jej nevidí nebo spíše, že si jej nepřeje viděti.

Na pokyn Silasa Toronthala Sava usedla. Na to, zdajíc se ve svém smutečním šatě ještě bledší, očekávala chladně, až bankéř promluví.

„Savo,“ pravil Silas Toronthal, „měl jsem ohled ke tvému žalu, který způsobila ti smrt matčina, a nerušil jsem tvojí samoty. Avšak následkem trudné té události jest nutno konečně promluviti s tebou o jistých záležitostech peněžních! … Ač nejsi ještě plnoletou, jest lépe, zvíš-li hned, co tobě náleží z dědictví!…“

„Nejedná-li se o nic jiného nežli o obnos ten,“ odvětila Sava, „bylo by zbytečno o tom hovořiti. Nečiním nároků na dědictví toto.“

Sarkany učinil pohyb, jenž mohl značiti náhlé zklamání, avšak snad i překvapení a znepokojení.

„Myslím, Savo,“ odvětil dívce Silas Toronthal, „že neznáš ani dosah svých slov. Chceš-li tomu či nikoli, jsi dědičkou paní Toronthalové, matky své, a dle zákona budu povinen složiti tobě účty, až staneš se plnoletou.“

„Avšak jen, nevzdám-li se dědictví toho!“ Odpověděla klidně dívka.

„Proč chceš se ho vzdáti?“

„Poněvadž nepochybně nemám na ně žádného práva!“

Bankéř vztyčil se ve svém křesle. Neočekával nikdy takové odpovědi.

Sarkany nepromluvil slova. Dle jeho mínění měla Sava jakýsi plán i snažil se záměry její prohlédnouti neb uhodnouti.

„Nepochopuji, Savo,“ pravil opět Silas Toronthal, stávaje se netrpělivým vzhledem k chladným a úsečným odpovědím dívčiným, „co značí slova tvá a kdo tě k nim mohl navésti. Ostatně nemám v úmyslu mluviti zde o právu neb otázkách právnických. Nyní rozhoduji ještě já, a ty ve svém věku nemáš dosud práva něco přijímati nebo zamítati! Nuže, jsi ochotna podrobiti se autoritě otcově, které, tuším, nebudeš popírati …“

„Snad!“ odvětila Sava.

„Nikoli: snad!“ zvolal Silas Toronthal, jenž počínal se již rozčilovati. „Mluvíš způsobem, jaký teprve za tři léta bude ti slušeti! Až budeš plnoletou, budeš moci se jměním svým nakládati dle libosti. Až do té doby mám já starati se o tvé zájmy, a budu jich hájiti, jak za dobré uznám!“

„Budiž,“ odvětila Sava, „budu tedy čekati!“

„A nač chceš čekati?“ tázal se živě bankéř. „Zapomínáš nepochybně, že stav tvůj se změní, jakmile to společenský mrav dovolí. Máš proto tím méně práva odmítati jmění, neboť nejde při tom jen o tvůj zájem, o tvůj zisk …“

„Ano! … zisk!“ odvětila Sava pohrdlivým tónem.

„Věřte, slečno,“ měl za vhodné podotknouti Sarkany, na nějž mířilo slovo ono, pronesené tónem největšího opovržení, „že šlechetnější city vedly mne …“

Sava tvářila se, jako by slov těch ani neslyšela a hleděla nehybně jen na bankéře, jenž pravil jí hlasem poněkud nejistým:

„Nebudeš příště jen sama žiti — neboť smrt matky tvé nezměnila naše záměry!“

„Jaké jsou to záměry?“ tázala se Sava.

„Sňatek, na kterýž — jak se tváříš — jsi zapomněla a jenž učiní — pana Sarkanya mým zetěm!“

„Jste opravdu jist, že sňatek učiní pana Sarkanya vaším zetěm?“

Narážka tato na známý nám již poměr Savy k bankéři pronesena byla tentokráte tak přímo a bez obalu, že Toronthal povstal, aby opustil komnatu, chtěje zakrýt! své rozechvění a své rozpaky. Na pokyn Sarkanyův však zůstal. Tento chtěl v rozmluvě jíti ještě dále a zvěděti najednou vše.

„Slyšte mne, otče můj,“ pokračovala Sava, „neboť jest to naposled, co vás takto nazývám. Pan Sarkany nepřeje si dostati mne, nýbrž mé jmění, na něž od dnešního dne již nároků nemám. Ač jest velice drzým, neodváží se přece viniti mne z nepravdy. Poněvadž svolila jsem dříve ke sňatku tomu, chci to nyní vysvětliti. Ano! Měla jsem za povinnost svoji obětovati sama sebe, když jsem se
„Vy, pane, nejste mým otcem…“
domnívala, že jde tu o čest mého otce; můj otec však, jak jsem se nyní přesvědčila a jak dobře víte, nemůže býti zapleten v tento hanebný obchod! Přejete-li si tudíž pana Sarkanya obohatiti … dejte mu klidně jen mé jmění… Více nežádá!“

Sava povstala a kráčela ke dveřím.

„Savo“ zvolal bankéř.

Silas Toronthal postavil se před dívku. „Ve slovech tvých jest cosi… tak nerozumného a nesouvislého, že jich nepochopuju… a nepochybně nevíš sama, co pravíš … Snad smrt tvé matky…“

„Mé matky … ano! … byla mojí matkou … láskou svojí ke mně!“ šeptala Sava.

„Táži se,“ pokračoval Silas Toronthal rozčileně, „zdaž smrt matky tvé nezbavila tebe rozumu. Kdybys nebyla šílenou, nemluvila bys …“

„Šílenou!“ zvolala dívka.

„Avšak, o čem jsem se rozhodl, to stane se skutkem a do šesti měsíců budeš ženou Sarkanya!“

„Nikdy!“

„Dovedu tě k tomu donutiti!“

„A jakým právem?“ tázala se Sava, nezatajujíc svého opovržení.

„Právem, jež má otec nad dcerou!“

„Vy … pane! Vy nejste však mým otcem a já nejmenuji se Sava Toronthalova!“

Posledními slovy těmi byl bankéř překvapen tak, že nevěděl, co odpověděti i ustoupil ode dveří.

Sava, ani hlavu neobrátivši, opustila síň a odebrala se do své komnaty.

Sarkany, jenž Sávu po celou rozmluvu tu bedlivě pozoroval, nebyl posledními slovy jejími překvapen. Tušil cosi podobného. A co tušil, bylo pravdou. Sava věděla, že žádný svazek příbuzenský ji nepojí k rodině Toronthalův.

Co se bankéře týče, byl týž nenadálou ranou tou tak zničen, že rozechvění své nedovedl ovládnouti ni slova pronésti.

Sarkany promluvil proto první a bedlivě i chladně, jak měl ve zvyku, vylíčil, jaká jest nyní jich situace. Silas Toronthal jej pouze poslouchal. Musil ostatně souhlasiti s tím, co spoluvinník jeho pravil, neboť vývody tohoto byly nepopiratelně logické.

„Nemůžeme již očekávati,“ děl Sarkany, „že Sava svolí dobro volně ke sňatku tomu. Avšak z důvodů, jež oba známe, jest přesto nutno — a sice více než kdy jindy — aby ke sňatku tomu došlo! Co ví Sava o naší minulosti? Nic, neboť byla by to řekla. Ví toliko, že není dcerou vaší — nic více! Zná svého otce? Zajisté nikoli, neboť jméno jeho bylo by prvním slovem, které by nám byla ve tvář vrhla! Jest již dlouho jí znám opravdový její poměr k vám? Sotva — spíše zdá se, že paní Toronthalová teprve před samou smrtí svojí o tom promluvila! A jistým zdá se též, že umírající řekla Savě jenom to, čeho bylo zapotřebí Savě zvěděti, aby nemusila poslouchati muže, jenž není jejím otcem!

Silas Toronthal dal pokynem na jevo, že tvrzení Sarkanya má za správné. Jak jest vidno, nemýlil se Sarkany ni v tom, jakým způsobem Sava pravdu zvěděla, ani v tom, že stalo se tak teprve v době nedávné. Uhodl též, že z tajemství života její nic více nebylo odhaleno, nežli to, že není dcerou Toronthalovou. Kdo jest otcem jejím, nevěděla …

„Suďme dále o všem,“ pravil po chvíli opět Sarkany. „Ač Sava ví jen málo z toho, co se tak velice jí týká, a ačkoliv nezná, co v minulosti se událo, jsme přece oba ohroženi. Ohroženo jest vaše čestné postavení ve společnosti dubrovnické a ohroženy jsou též mé zájmy, kteréž svatbou tou chtěl jsem si zajistiti a kterýchž nehodlám se vzdáti. Nutno tedy učiniti — a sice co nejdříve — toto: oba musíme raději dnes nežli zítra opustiti Dubrovník, odvésti Sávu s sebou, aniž by mohla zatím s někým promluviti neb s někým se setkati, a potom nevrátiti se do města tohoto, dokud svatba nebude odbyta a dokud Sava, stanouc se ženou mojí, nebude sama nucena mlčeti! Jakmile budeme v cizině, budeme stříci ji tak, že ničeho nebudeme se musit od ni obávati. O to, aby svolila ke sňatku tomu, a sice v době, jež mně zdáti se bude výhodnou, postarám se sám a nechť jsem proklet, jestliže se mi to nezdaří!“

Silas Toronthal uznával, že situace je takou, jak ji Sarkany líčil.

Nepomýšlel na to, odporovati mu. Ovládán jsa stále více spoluvinníkem svým, nebyl by to mohl ostatně, ani učiniti. A proč by tak byl činil? K vůli této dívce, jež vzbuzovala v něm vždy nepřemožitelný odpor a pro niž nikdy srdce jeho láskou se nezachvělo?

Oba umluvili se dále, že záměr jich proveden má býti dříve ještě, než by Sava mohla dům opustiti.

Na to Silas Toronthal a Sarkany se rozloučili. Skutečně učinili dobře v zájmu svém, že rozhodli se úmysl svůj ihned provésti.

Dva dny na to totiž paní Bathoryová, provázena jsouc sluhou Borikem, opustila vesnici Vitincello a vrátila se po prvé od smrti syna svého do starého bytu svého v Dubrovníku. Chtěla, jej, jakož i město vůbec na dobro opustiti, poněvadž vše zde budilo v ní trudné upomínky. Chystala se proto stěhovati se.

Když Borik otevřel dvéře, nalezl ve zvláštní skřínce, pro listy určené, dopis. Byl to list, kterýž paní Toronthalová před smrtí svojí hodila do skřínky poštovní.

Paní Bathoryová vzala tento list z ruky Borikovy, otevřela jej a pohlédla nejprve na podpis, na to přečetla kvapně několik řádek napsaných chvějící se rukou umírající ženy, v nichž obsaženo bylo tajemství narození a původu Savina.

Na mysl její učinil list ten dojem neobyčejný. Přečetši jej, vzkřikla rozechvěna jen dvě slova: „Ona! … On! …“

A na to, neodpověděvši ani starému sluhovi svému, a odstrčivši jej, když chtěl ji zadržeti, vyběhla na ulici, spěchala kvapem ke třídě Stradonské, již téměř prolétla, a stanula před domem Toronthalovým.

Pochopovala dosah toho, co hodlala učiniti? Pochopovala, že bylo lépe, i v samém zájmu Savy, jednati opatrněji a méně ukvapeně?

Nikoli, byla neodolatelně puzena k dívce té, tak jako by choť její Štěpán Bathory i syn Petr, povstavše z hrobů svých, byli k ní volali: „Zachraň ji! … Zachraň ji!!“

Paní Bathoryová zaklepala na vrata domu.

Vrata se otevřela. Sluha objevil se a tázal se, co si přeje.

Paní Bathoryová chtěla mluviti se Savou.

Slečna Toronthalova nebyla již v domě přítomna.

Paní Bathoryová chtěla mluviti s bankéřem Toronthalem.

Pan Toronthal odejel předešlého dne, aniž řekl kam, a odvezl s sebou i dívku — Savu!

Paní Bathoryová, zasažena pohlední touto ranou, zapotácela se a klesla do náručí Borikova, jenž byl za ní přikvapil.

A když starý sluha odvedl ji opět do bytu její v úzké příční uličce, pravila mu:

„Zejtra, Boriku, půjdeme spolu na svatbu Savy s Petrem!“

Paní Bathoryová zšílela.