Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století/IX

Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století Svatopluk Čech
VIII	IX	X

Údaje o textu
Titulek:	IX
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	[1]
Licence:	PD old 70

Klenutou brankou vešli do domu a náš sudličník pronesl opatrně svou zbraň úzkou chodbičkou a dveřmi napravo, nyní v létě dokořán otevřenými, do stinného sklípku s klenutým stropem, jehož pěkná žebra byla dole ozdobena vytesanými pitvornými hlavičkami.

Nad prostotou hospůdky se pan Brouček již nepozastavil. Na cihlovou podlahu byl již zvyklý; nepodivil se také, že nábytek skládal se pouze ze dvou hrubých dřevěných stolů se zkříženými nohami, nenatřených a nepokrytých, stojících v obou rozích vedle jediného okna, jdoucího na ulici, a ze čtyř dlouhých prasprostých lavic, z nichž dvě za stoly ke zdi byly přibity a dvě, s dlouhým lenochem, zpředu ke stolům přistaveny. Okno dotčené bylo v hlubokém výklenku tlusté zdi jako v tunelu umístěno a tak malé, že jím vnikalo dovnitř na stoly jen skrovničké polosvětlo, kdežto ostatní část světničky byla zahalena v tajemný soumrak, tak bylo v létě; což asi teprve v zimě, kdy okeničku, nyní zcela prázdnou, snad přece zalepili proti mrazivé slotě nějakou blanou.

Na polici nade dveřmi stály hliněné misky a hrnce a na jakémsi štoku v třetím rohu rozmanité dřevěné, hliněné a cínové poháry, džbány, hubatky; čtvrtý kout zaujímala mohutná pec. Nápadně lišila se staročeská hospůdka od našich úplným nedostatkem čpavého tabákového dýmu, bez něhož si nyní pravou krčmu ani mysliti nemůžeme.

U jednoho stolu seděli tři mužové, u druhého hubený bezvousý mladík v šerém zedraném oděvu s ošumělou zelenou kuklou; na hrdle mu visela špinavá mošna, za širokým pasem měl jakési destičky s několika husími brky a přivěšeno cosi jako malou, začerněnou kaditelničku, bezpochyby středověký kalamář. Kdo si připamatuje líčení ubohého školáka ve staročeské básni o podkoním a žáku, pozná v osamělém pijáku jeho blížence.

Když naši přátelé vešli, vstříc a vítal se přátelsky s Jankem od Zvonu.

„Podíval jsem se k Poříčské bráně, je-li na té straně co nového,“ pravil jeden, „a tu jsem se rozhovořil a seznámil s Miroslavem zlatníkem od vás ze Starého Města a tuto s Vackem Bradatým z našich pomocníků žateckých. Všickni v tom vedru žíznivi jsouce, pobídli jsme se vespolek na pohár a dobrou vůli ve jméno boží. Zavdej si z mého a k nám se svým soudruhem.“

„Matěj, zvaný Brouček, host zemí, ale Čech a Pražan rodilý,“ představoval Domšík svého tovaryše, kterýž zatím s hlubokým oddechnutím sudlici opatrně do kouta postavil.

„Vítej Macku!“ pozdravovali pana Broučka mužové a podávali mu své poháry.

On se trochu zakabonil nad tím více než kamarádským oslovením, ale jsa již uvyklý středověkým nezpůsobům, upil drobátko z jedné číše i shledal, že obsahuje nějaké temně začervenalé, silné víno chuti zvláštní, avšak příjemné.

„Dopij!“ pobízel ho Miroslav zlatník. Pan Brouček měl řádnou žízeň a proto bez odmluvy vyprázdnil objemnou číši jedním douškem.

„Ej, pitel jsi dobrý,“ zvolal Vacek Bradatý.

Tu byla shovívavost pana Broučka v koncích.

„Pytlů bych si přece vyprosil,“ odsekl uražen.

„Co se škaredíš?“ podivil se Vacek. „Z toho-li se hněváš, že dobrým pitelem tě nazývám? ‚Dobrý pitel — dobrý bitel!‘ říkává se u nás na Žatecku. A věru, umíš-li se tak bíti, jako umíš píti, přišel jsi do Čech právě vhod. Protož jak praví staré přísloví: Pí a smíchu nepropíjej, milý Macku!“

„Jmenuju se příjmením Brouček a křestním jménem Matěj,“ významně pronesl rozdurděný dosud Novočech, nedotýkaje se číše, kterou Žatečan k němu přišoupl.

Nyní rozhněval se i Vacek. „Proč nepřijímáš pocty ode mne?“ zvolal s rozjiskřeným zrakem. „Zdali proto, že pouhý sedlák jsem?“

„Nerozumíte sobě, bratři,“ chlácholil oba Janek od Zvonu. „Můj host byl mnohá léta v cizině, Vacku, a ledacos pozapomněl z české řeči. Ty pak, hoste, věz, že u nás Macek není pohanou. Takto měníme všechna jména křestná v obyčejném hovoru. Tuto můj příbuzný Vojtěch jest zámožný měšťan novoměstský a každý mu říká toliko Vojta od Pávů jako mně Janek od Zvonu; tuto Miroslav se nepohorší, nazveš-li ho Mirkem; z křestního jména Václav stává se obyčejně Vacek a z Matěje Macek.“

„A což nemáte příjmení?“ tázal se pan domácí, poněkud usmířen.

„Máme také často, buď po otci jako Pavel Petrův, nebo po řemesle jako Miroslav zlatník, nebo po domě jako Vojta i já, nebo po některé vlastnosti jako tuto Vacek Bradatý po svém dlouhém vouse, nebo přezdívky rozličné.“

„Ale toť mívá u vás otec jiné příjmení nežli syn!“

„Ovšemže mívá. Jen málokdy zůstává některé příjmení stále v rodině… Než nyní zavdej si z Vackova poháru a ty, krčmáři, přines i nám nějaký nápoj.“

„Víno mi došlo; mám jedno medovinu.“

„Medo —“ vyrazil ze sebe pan Brouček s posuňkem největší ošklivosti, a vstav napolo, obrátil se po své sudlici, jako by se chystal k odchodu.

„Což ti můj med nechutná?“ durdil se krčmář. „A přece jsi dopil do dna již druhý pohár.“

Ukázal na číši Vackovu, kterou byl právě pan domácí k vybídnutí svého soudruha vyprázdnil.

Pan Brouček vyvalil oči. „Tohle tohle — tohleto že byla medovina?“

„I ovšem. Cožpak neznáš medoviny?“ divili a smáli se Staročechové.

„Nyní již vím, proč jsi se u mne tak bránil proti ní,“ pravil Domšík. „Domníval jsi se jistě, že to pouhý nekvašený med, jaký vytéká z plástů. Ó, medovina jest lahodný domácí nápoj a škoda, že jí za našich dob víc a více milovníkův ubývá.“

Novočech se přiznal, že si dosud pověstný rytířský nápoj představoval jako druh sladké kolomazi, a vzdal jí zato nyní nejlichotivější chválu. Rozmar jeho začal se vůbec lepšiti. Po svízelné pouti se sudlicí, v těsných škorních a po vedru na ulici bylo příjemno hověti sobě ve stinné, chladivé hospůdce a také vypité dva poháry přispěly snad k osvěžení tělesnému i duševnímu.

V myšlenkách si arci povzdechl: „Do jaké společnosti jsi se to dostal! Kdyby tě tak tvoji známí od Würfla a od Kohouta viděli s takovou čeládkou pohromadě!“

Ba věru, ti známí by divně pohlíželi na hosty staročeské hospůdky. Tu seděl opřilbený Domšík, jehož zevnějšek již známe. tu jeho novoměstský příbuzný Vojta od Pávů, hranatý silák, mající kromě přílby i krunýř a kromě meče i krátký železný mlat, jenž ležel před ním na stole; tu staroměstský zlatník Miroslav, bodrý, trochu k tlouštce náchylný padesátník, v podobných šatech jako Domšík, jenže bez přílby, s podivně, jako šnekovitě stočenou čepicí, kterou sňal s pololysé hlavy a pověsil na roh svého štítu, stojícího za ním u zdi podle veliké kuše, kdežto místo meče měl po boku jen široký, zlatem ozdobený tesák; tu žatecký venkovan Vacek Bradatý, neveliký, ale širokoplecí, s krátkou býčí šíjí, s ohromnýma rukama a s vousem sáhajícím až po pás, v hrubém slaměném klobouce nemotorného tvaru, v jakési režné haleně až pod kolena splývající a v kožených opánkách, ozbrojen toliko velikou palicí, hojně posázenou dlouhými hřeby.

K tomuto čtverolístku vhodně se družil sám pan Brouček v kukle a kloku, onen ošumělý holobradý mladík školského vzezření u druhého stolu a konečně krčmář, ramenatý břicháč brunátného, oholeného obličeje, v rozepjatém kabátci a krátké sukni, s tesákem při pasu, právě přinášející nové poháry.

Pan Brouček musel připíti též Vojtovi od Pávů a byl třetím pohárem již mile rozjařen. Než zároveň dostavila se nová chuť.

Zachytil odcházejícího krčmáře za sukni a požádal o jídelní lístek, leč upozorněn udiveným jeho pohledem na svůj novočeský poklesek, opravil se hned otázkou, mají-li něco v kuchyni.

„Krmí nemám žádných, kromě slané ryby,“ odpověděl krčmář.

Host poručil si tedy slanou rybu. Neočekával sice mnoho, ale přece zvolal zklamán nad přineseným pokrmem: „Vždyť je to docela obyčejný herink!“

„Také tomu tak říkáme,“ potvrdil krčmář.

„Již v pořekadlech pana Flašky psáno jest: Nesázej blázna nad herinky,“ podotknul Miroslav zlatník.

„Ale měli bychom dbáti napomenutí Husova a vymítnouti to slovce německé, jako šorce, hynstkopy, pancíře, mazhauzy, mentlíky a jiné cizí nestvůry, proti nimž horlil náš svatý mistr,“ dodal Vacek Bradatý.

„Ale dovol,“ obrátil se k němu pan Brouček, „jsi-li takový Čech, nemáš asi tam v Žatci mezi kovanými Němci ustláno na růžích?“

„Co pleteš — v Žatci kovaní Němci!?“ žasl Vacek. „Ó, by všude po Čechách byli takoví upřímní Čechové jako Žatečtí! Nejsem z města, než z dědiny za Žatcem, ale ještě daleko za námi jest všecko české. Jen pohleď na můj klobouk,“ doložil s úsměvem, „a vzpomeň na staré, žertovné přísloví: Poznáš Pehmiše v slaměném klobúce!“

Po chvilce otázal se Miroslav zlatník: „Rci, Matěji, jak o nás Češích mluví v cizích zemích!“

„Abych pravdu řekl,“ zabručel pan domácí za svým slanečkem, „moc oblíbeni nejsme.“

„Tomu věřím rád,“ usmál se Vojta od Pávů. „Výmluvným toho důkazem jest za řekou ono vojsko křižácké, se všech konců světa proti nám sebrané.“

„Slyším, že v cizině netoliko kacířů nám spílají, ale i báchorky ohavné na nás vymýšlejí, jako bychom se klaněli zlému duchu v podobě bílého beránka nebo černého brouka,“ vmísil se do rozmluvy krčmář.

„Mor na lháře ošemetné!“ zvolal Janek od Zvonu.

„Jest napsáno ve svatém čtení: Blahoslaveni, když vám bude láno,“ pravil Vojta od Pávů, „a znáš přísloví: Mnoho by bylo plátna míti, by chtěl každému ústa zastříti. Ať si tam za horami mluví, co jim libo; však tuto v zemi České dáme bohdá každému hanci odpověď, že oněmí na věky!“

„Kdož by se přece nermoutil, že jméno české zlehčeno a potupeno jest po všem křesťanstvu!“ odporoval s povzdechem Miroslav zlatník.

„Ha, pravíš to, jako bys litoval, že odmítáme jho Zikmundovo a věrně při kalichu stojíme,“ vyčítal Vojta.

„O mé věrnosti k učení Husovu nikdo nesmí pochybovati, a jak smýšlím o Zikmundovi, dosvědčuje toto,“ hájil se důrazně Miroslav, ukazuje na svou kuši a pavézu. „Avšak žel mi přece, že koruny české dědic jako úhlavní vrah bojuje proti nám a že církev odpírá čistému zákonu božímu.“

„Což tu činiti než do poslední krůpěje krve brániti mečem pravdy té proti církvi, králi a světu celému!“ zvolal novoměstský měšťan.

„Také já jsem hotov položiti život za ni,“ hájil se dále zlatník. „Ale bojím se, že ani vítězství naše nezastaví záhubných zmatkův hrnoucích se na zemi tuto z podtržení starých zemských řádův a z nových rozličných učení, která den co den ze smělé mysli kněží našich, ba i laiků se rojíce, již i mezi námi, obranci kalicha, žalostné různice plodí.“

„Tak, tak!“ ozval se tenkým, ostrým hlasem hubený mladík u druhého stolu, vstávaje. „Toť kořenné zlo i nenabyté ohavení země naší, že mnozí lidé všeteční a zvláště ti kněží táborští den ode dne nové bludné nálezky vynášejí a rozsévají proti čistému učení našich mistrů pražských.“

Po těch slovech zaznělo bouchnutí tak silné, že pan Brouček leknutím všecek se zatřásl. To Vacek Bradatý udeřil svou ohromnou pěstí na stůl, načež hněvivě zvolal na mladíka: „Z čeho chceš, ty žáku holobradý, trestati kněží táborských?“

„Ač holou bradu mám, však v písmech jsem zběhlý a chtěl bych se hádati o thesi jakoukoli s bakaláři i mistry,“ chlubně hájil se žák. „Chciť dovésti světle z písem svatých, z Otcův církevních, z knih mistra Husi i z traktátův samého Viklefa, že kněží táborští všickni proti křesťanské pravé víře bloudí a zvláště —“

„Mlčiž, protivo nevlídná!“ okřikl ho prudce Vacek. „Trus všetečným rozumem svým ve škole, kde ti o hřbet rozbijí ještě mnohou metlu březovou. Věz, že i já se držím učení kněží táborských a nedám na ně kdykati nikomu, nejméně tobě, partéko hubená!“

„Nechej žáka s pokojem,“ ujal se mladíka Miroslav zlatník. „Sámť věřím, že táboři bloudí, uchylujíce se od učení Husova a vymýšlejíce smělé novoty rozličné, které netoliko navždy od církve obecné by nás odtrhly, ale i zvrátily všecek starodávný řád. Již nechtějí míti krále nad sebou ani pána jiného, práva pánů, panoší i měšťanů rušíce a statků i zboží jim odjímajíce. Nadto boří a pálí netoliko kláštery, než i chrámy boží, oltáře rozmetávají, ornáty trhají, posvátné nářadí třískají, sochy i kosti svatých rouhavě potupují —“

„Poněvadž modloslužba jest, klaněti se kostem trouchnivým a loutkám rukou lidskou utvořeným,“ prudce odmlouval Vacek. „A není-li psáno v písmě, že přijde čas, kdy lidé nebudou se modliti ani v Jerusalemě ani na hoře Garizim, ale modliti se budou v duchu a pravdě? Tato doba přišla již nám, pravdu poznávajícím. Nám netřeba chrámů, ani oltářů, my kdekoli modlíme se v srdci svém.Aniž nám třeba bludných ustanovení lidských; myť nosíme čistý zákon boží psaný v srdcích svých. V říši boží není pánů ani chlapů, než toliko bratří a sestry, milující sebe vespolek a svorně se dělící o všechny potřeby pozemské. Ale tvé srdce, zlatníku, lpí na mrzkém kovu více než na pravdě nebeské. Ty bojíš se, by vypleněním hříšné marnosti světské nebyl ukrácen tvůj zisk, a proto hájíš i drahocenných monstrancí, pozlacených sošek a skvostně krumplovaných ornátů —“

„Poctivý výdělek za hřích sobě nekladu,“ rozhorleně namítal Miroslav. „Ale pro zisk nehájím monstrancí a ornátů, než jedno pro čest boží a důstojnost mše svaté, kteréž slouží drahý kov leskem, rukou Stvořitele přidaným.“

„Právě jsi pověděl,“ přispěl mu nedočkavě na pomoc žák a začal mluviti jako v učené disputaci, vážně se tváře a po příkladu snad některého starého, šedobradého mistra, palcem a ukazováčkem pravé ruky jezdě po hubených tvářích od očí až pod bradu, jako by si skutečně hladil dlouhý plnovous: „Takto velí řád křesťanský při mší sloužení, kterýž složen jest z nejušlechtilejších pravd a modliteb svatých jako z perel svatých drahých a z kusův zlatých a z drahého kamení pravdy a víry křesťanské, pročež mu i zevnější drahocenná ozdoba právem božským přísluší. A co zvláště zavržení ornátův se týče, v tom změtenci oni táborští netoliko šeredně bloudí, ale i svého Viklefa potupují, jenž sloužil až do smrti mši s ornátem a v knihách De eucharistia v kapitole čtvrté světle praví, že —“

„Jdižiž se svou nedopečenou moudrostí!“ přetrhnul jeho výklady Vojta od Pávů. „Věz, i já srovnávám se ve mnohém s tábory.“

„Však vás Novoměstské brzy docela v tábory převrátí zuřivý kněz Jan Želivský, který k nim tíhne,“ zvolal Miroslav zlatník.

„Slyš,“ vzkřikl Vojta podrážděn, „kněze Jana mi nedotýkej, sic odpovím, že budou někomu boky třeštiti!“

„Ustaňte přátelé!“ konejšil vádu Janek od Zvonu. „Není doba k hádání; nyní třeba nám všem býti zajeden člověk proti hrozícímu nepříteli. Však stojíme všickni stejně o kalich a svobodu zákona božího, a v čem jiném se různíme, to nebudiž rovnáno vádou v krčmě, ale vážným rozmlouváním kněží obou stran. Do té doby nikdo nikomu nespílej změtenců, nejméně pro ornáty.“

„Ale ornátové náležejí mezi stěžejné řády církevní,“ vedl dále svou neodbytný žák. „Ovšem, táboři i církev samu potupují a ze všech řádů jejích se vytrhují, nevážíce toho, co praví Beda v kapitole ‚Quicumque‘ a svatý Augustin v kapitole ‚Omnis catholicus‘ a v kapitole ‚Ita fit‘ a k témuž v kapitole ‚Sic enim‘. Hm, hm. Et ponitur —“

Uvázl, a vyňav destičky z pásu, začal je pilně prohlížeti.

„Co soudíš ty o mešních ornátích?“ obrátil se Miroslav zlatník k panu Broučkovi.

Tento utužil zatím svoji novou známost s medovinou a nalézal při ní čím dále tím rozmilejší vlastnosti. Dí-li staročeské přísloví: „Chmel hrdina“, mělo medovinu nazvati snad ještě větší hrdinkou. Novočeskému pijákovi se zdálo, že každým douškem vlévá se do jeho žil ohnivější krev a do srdce divnější odvaha; zapomínal na všechny přístrachy středověku a zrak jeho zářil téměř bojovně budoucím věcem vstříc. Ač z počátku se mrzel na Staročechy, že ani v krčmě neznají rozumnější rozprávky než o politice a dokonce o náboženství, pocítil znenáhla sám velikou chuť vmíchati se do toho sporu. Vackova rána pěstí o stůl ho sice na okamžik zastrašila, ale nový doušek vrátil mu bojovného ducha, takže nyní na otázku zlatníkovu odpověděl velmi rozhodně: „Divím se věru, lidičky, že se můžete o takovou věc ještě hádati. Copak by byla mše bez ornátu! Tak ji slouží snad leda berani —“

Vtom se stalo s panem Broučkem něco, co v prvním okamžiku ani dobře nechápal, ale čím pojednou vzalo za své všechno jeho medové hrdinství. Železná ruka sevřela ho v týle, před ním zakmitla se palice s dlouhými hřeby a do uší zahřměl mu vzteklý hlas: „Dám ti berany, machometo nečistý!“

Episodě v krčmě hrozil přesmutný konec, ač ještě včas zachytil s jedné strany Domšík zuřivého venkovana za ruku s palicí a s druhé strany zakročil chlácholivě krčmář.

Na štěstí zalehl vtom z ulice do krčmy zmatený křik a lomoz. Vacek bezděky pustil šíji Broučkovu a všichni naslouchali; hlukem venku bylo slyšeti rány zvonu.

„Toť na radnici zvoní na poplach!“ zvolal Domšík.

Krčmář, jenž zatím vyběhl na chodbu, vrátil se rozčilen, hlásaje: „Křižáci přejeli přes Vltavu na pole Špitálské a míří k Poříčské bráně!“

Rázem zapomněli všichni hosté na spor a zvolali téměř jedněmi ústy: „Vzhůru na ně!“ chápajíce se zbraní.

Jediný žák dosud pilně převracel destičky. Krčmář zaskočiv do temného pozadí, vrátil se odtud k němu s dřevěnou, hřebíky posázenou a řetězem ku krátkému držadlu připevněnou koulí.

„Ej, školáku,“ vzkřikl, „tu máš důvod pro tuto chvíli nejlepší!“

„Mníš, bych se neuměl oháněti i v takové disputací?“ opáčil žák hrdě a zchvátil nabídnutou zbraň.

Domšík vytáhl měšec s penězi, ale krčmář vyrazil již s vytaseným tesákem na ulici.

Co se s panem Broučkem v tu chvíli dělo, může si určitě připamatovati; jenom nejasně se mu zdá, že Janek od Zvonu vtiskl sudlici do jeho ruky a že hrozný Vacek za ním máchal svou ohřebíkovanou palicí. Jest arci skoro jisté, že máchání to neplatilo panu Broučkovi, nýbrž Němcům křižákům, s nimiž se nedočkavý bojovník v duchu již měřil; ale pan domácí se domnívá, že hluboký respekt před touto palicí byl hlavní pobídkou, která ho v těsném klubku ostatních hostů dopravila z krčmy ven na ulici.

Celou její šíří valilo se již jako dravá, rozvodněná řeka bojechtivé množství Pražanů, křičících, tlačících se, máchajících zbraněmi všeho druhu, nedbajících varovného volání některých vůdců, a strhlo i hlouček z krčmy vyběhnuvší rázem do svého bouřlivého, neodolatelného proudu. Pan Brouček byl jím nesen kupředu, nevěda ani jak. Přiznává se, že v té chvíli byl skoro bez ducha, bez myšlenky; cítil jen smrtelnou úzkost a nesmírnou hrůzu; byl prý jistě bledý jako křída, vlasy se mu ježily, čelo kryl studený pot, kolena se mu třásla, ba i zuby prý mu cvakaly.