Nový český film (Příběh jednoho dne, Lidové noviny)

Údaje o textu
Titulek:	Nový český film [red 1]
Autor:	Karel Schulz (jako Schz)
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 34, č. 164, s. 4 Archiv Lidových novin
Vydáno:	30. března 1926
Licence:	PD old 70

Stavěti dále se má vždy od místa, k němuž se až došlo, a kdo nechce říci každým svým dílem něco nového, nemá se do hry vůbec pouštět. Ale pro naše české filmaře a hlavně režiséry, zdá se, neexistují ani knihy Dellucovy, Callemana, Zápisky Stroheimovy, ba snad ani nejnutnější filmové zahraniční revue, z nichž, nudí-li je text, by se poučili aspoň z obrázků. Filmová režie za poslední rok udělala tak ohromný pokrok, že jména, která včera znamenala slávu (Griffith, Ingram, Lubitsch), jsou dnes kvapně zapomínána pro jména nová, například Cecil B. Mille. To nejsou vzory, které by svojí velikostí byly až na překážku, překážkou je spíše nedostatek erudice z jejich děl u našich režisérů. Každý režisér musí býti v prvé řadě vzdělán teoreticky, musí sledovat nejen zahraniční praxi, ale číst a neustále číst celou, dnes tak bohatou režisérskou literaturu. Knihy Dellucovy nejsou dnes ještě překonány, Richtrovy a Eggelingovy teorie mají stále svoji prudkou kinematografickou životnost, ale to, zdá se, pro naši režii vůbec neexistuje. Stále a stále vidíme, jak se krutě mstí na českém filmu podceňování filmové teorie, či lépe řečeno ona nechuť k teoretickému vzdělání vůbec.

A tak všechno to, co bylo kdy v Lidových Novinách napsáno o stinných stránkách českého filmu, bylo bohužel potvrzeno 27. března při dopoledním předvádění Biografie nového českého filmu: Příběh jednoho dne. Neboť tento film, s takovou reklamou uváděný, neznamená v naší filmové produkci krok vpřed, ale naopak nám ukazuje, jak čím dále, tím více český film se stává něčím nefilmovým a naprosto neuměleckým a znovu potvrzuje naše slova nejen o nedostatku dobrých herců, ale hlavně o zoufalém nedostatku schopné české režie. Na tomto filmu, kterého nezachrání jméno Herrmannovo, viděli jsme všechny staré chyby, poklesky a hříchy, které snad nás donutí, že nebudeme již psáti o českém filmovém umění, ale o něčem, co je nakvap vyráběno na základě ne dosti dobře pochopených obchodních zásad. Není jistě nikoho, kdo by nepřál českému filmu vše nejlepší, ale bojíme se stále většího úpadku českého filmu, jehož poslední výrobky se opravdu nemohou zachránit ničím jiným, než plakátovou reklamou. Ze srdce si přejeme, aby tato etapa filmového řemesla byla co nejrychleji zlikvidována, aby se opravdu stala jen příběhem jednoho dne a aby se našel schopný a vzdělaný člověk, aby ovládl nejen lyrickou náplň filmového dramatu, ale i techniku osvětlovače a který by nepočítal, pro koho film musí dělat a koho dá na plakát, ale raději by si spočítal to, co ví a co neví. Neboť k filmovému umění je třeba nejen něco umět, ale, protože je to umění optické, také něco vědět.

Příběh jednoho dne měl literární scenario podle novely Herrmannovy od pana Wassermanna, který dlouhými a častými titulky usnadnil panu režisérovi Krňanskému mnoho práce. To se objevilo hlavně v nejrozvitějším pásmu děje, na konci filmu, kdy takřka všechny dramatické momenty nebyly vůbec vyhrány, ale divák si je přečetl v neustále se promítajících nápisech. Titulek, který byl dříve pouhou režisérskou pomocí z nouze u prvních filmů, kdy se vlastně ještě dobře nevědělo, je-li film umění fotografické či divadelní, a který jest dnes již od schopných režisérů zredukován na minimum, kvetl v tomto filmu v plné své bývalé slávě. Režie se pak marně pokoušela o subtilnost psychologických filmových detailů. Nejvíce vytkl bych jí volbu obou hlavních herců, a to Jansové a Jarošína. Slečna Jansová nevyhrála vlastně ani jedinou scénu, zachovávajíc tentýž výraz obličeje přes celé dějové pásmo. Nevýraznost očí a tváře, pohyby, omezené na vztahování rukou a chůzi, to byla celá její hra. A tím se stalo, že z Herrmannovy volné a hrdé dívky, která se rve poctivě s šedým životem velkoměsta, udělala jakýsi typ sladkobolné pražské slečinky, která je okouzlena každým, kdo v hostinském lokálu sentimentálně zazpívá písničku o rudých růžích. Dobře oblečený pan Jarošín pak hrál tak pasivně, že bylo zřejmo, jak mu tato role neleží. Doby maharadžova miláčka ve filmu už bohudík minuly, to si měl uvědomit i Jarošín i režie. Také griffithovská fotografie zpívajícího Jarošína (poprsí přes celé pláno) byla trapná.

Tím více lituji nádherné a dokonalé fotografie pana Hellera, který vytvořil snímky, za které by se nestyděl nejhledanější americký kinotechnik. Pokládám od tohoto filmu pana Hellera za našeho nejlepšího operatéra, jeho fotografie byly čisté, výborně kreslené, krásné. Bylo by mu přáti, aby co nejdříve nalezl režiséra, s kterým by mohl uplatniti své rozsáhlé kinotechnické vědomosti. Pan Heller byl jediný odborník, který se nám v tomto nešťastném filmu představil. A pak jen filmově hráli tři pánové: na prvém místě Struna, který hrál každým svalem v obličeji a vytvořil ze své malé (bohužel!) úlohy postavu opravdu filmovou, pak Rovenský se svým hluboce lidským a nesentimentálním pojetím pouličního prodavače a Eman Fiala, jako skvělý, groteskní filmový komik. Ale byli pouze postavami episodními, osvěžení při pohledu na ně krátké a únavný, dlouhý děj svěřen těm, kteří, až na paní Nedošínskou, jej učinili ještě únavnějším.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Ze světa filmů.