Nové verše/Spletitost věcí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Spletitost věcí
Autor: František Gellner
Zdroj: GELLNER, František. Nové verše. Praha: Fr. Borový, 1919, s. 75–78.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70

Za pohanských dávných dob
zpěváci, když sáhli v struny,
nejdřív vyslali k svým bohům
vřelou prosbu o pomoc.

Zvyk ten udržel se dlouho,
nevyplenily ho zcela
ani novodobé vědy
velkolepé výzkumy.

Ale dnes ví každé dítě,
jak svět vznikl: Bylo horko,
mlhy točily se v klubku,
časem dostalo to slupku;
potom zemská kůru zchladla.

Na dně mořském v teplém bahně
začalo se cosi hýbat,
profesoři nevěděli,
je to rostlina či zvíře,
ale vývoj pokračoval,
u potoka rostly stromy,
o větev se opíraje
chlupatý tvor stanul zpříma
na svých zadních končetinách –
ke člověku byl jen krok.

Pánbůh vůbec nebyl při tom.

Když tak někdy v zamyšlení
o samotě doma sedím,
na špičku si nosu hledím,
náhle pocit mám, že židle
pode mnou se kolísá.

Zdá se mi, že na lodi jsem,
která klesá do hlubiny
prostřed nesmírného moře;
zavřený zrak vidí ve tmě
chladné, černé, lačné vlny,
na nich šílenství se houpe
s ohnivýma očima;
hlava není schopna myslit,
jenom ruce zvedají se,
člověk přemožen se vzdává
na milost a nemilost.

Pane bože, nepatřil jsem
nikdy v životě k těm lidem,
kteří v kostelích a chrámech
četných církví tvých se tísní,
na kuří si oka šlapou;
o dlouhý věk, o děti,
o peníze, o zdraví
z knížek ani zpaměti
nikdy neprosil jsem tebe;
nechci ani tvoje nebe.
A ty zase nestaráš se,
odkud přicházím a proč dnes
hlavu strkám do vody.
Myslím, že je ti to jedno.

Tyto svoje náboženské
názory mám z vlastní hlavy.
Bázeň boží do výbavy
nepřibalily mi ženské.
Neslýchal jsem slova víry,
nýbrž dvakrát dvě jsou čtyry.

Chtěl bych zpívat krásu jara,
chtěl bych zpívat krásu mládí
přes to, že to není pravda.
Jak tenkráte všecko bylo
prosté, jasné, jednoduché!
Jak se vše, co zavazelo,
Lehce napraviti dalo –
takřka podle pravítka.

Dneska by nás, tuším, ani
z míry nepřivedlo, kdyby
Prašná brána na návštěvu
vstoupila k nám do pokoje
a pravila nastavíc
doutník: – Pane, nemoh’ byste
mi snad poskytnouti ohně? –
Ba i kdybych slyšel, že se
páter Šrámek začal starat
o spásu své duše, řek’ bych:
Možná, že i to je pravda.

– Jsem to já? – se po letech
tážeš sebe sama. Ztratil’s
vědomí své osobnosti,
a co nejhoršího při tom,
nevíš ani kde a kdy.
Marně za nos taháš se,
marně do lýtka se štípeš,
ani sen se nerozplyne,
ani sebe nenajdeš.