Nové básně epické/Vidění bratra Oda

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Amarus	Vidění bratra Oda	Legenda ze Zlaté koruny

Údaje o textu
Titulek:	Vidění bratra Oda
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70

Do lesa kdys vyšel bratr Odo,
na léčivé byliny si vyšel,
v potu tváře hledal do večera,
do košíku pilně všecko sbíral,
o čem věděl, léčivou že moc má;
k večeru pak podle dráhy slunce
odpočinuv sobě u studánky
ku klášteru chtěl se nazpět bráti.
V úžlabině, jež vymleta deštěm
vrásčitými kořeny se tměla,
vlk mu šerý náhle vstoupil v cestu.
O tři kroky ustoupil zpět svatý,
křížem žehnal čelo své i prsa,
k svatému vztáh' ruku škapulíři.
oslovil pak vlka vážným hlasem:
„Zpátky, starý nepříteli lidí,
z cesty ustup, musím jíti domů;
k modlitbě čas volá, z cesty vlku!“

Ale vlk se příliš k tomu neměl,
vypláz' jazyk rudý a hřbet zježil,
oči mu jak ohně šerem plály.
klidně stál a neuhnul se z cesty.

Bratr Odo polekaný nazpět
do lesa chtěl obrátit své kroky,
vlk však za ním hnul se tvrdošíjný.
Kolik kroků zpět učinil svatý,
tolik kroků vlk učinil za ním.
Bratr Odo zkusil jít zas k předu,
vlk se pustil ihned v jeho stopu;
bratr Odo v polokruh se točil
a vlk za ním stejnou čarou táhnul,
vyplazený jazyk, žhoucí oči,
zježený hřbet — strach se podívati!

Tma juž padla na hluboké lesy.
zdálo se, že stromy rostou k nebi
a že na svých větvích kolébají
příšer divných poletavé zjevy,
kořeny že jako dlouzí hadi
pod nohou se zvolna natahují,
plný světlušek mech šedý hořel;
na mýtině kotlavý dub starý
šklebil se jak obří hlava šedá.
Bratr Odo cítil malou duši
pod habitem, kterak se mu třásla,
bál se nazpět ohlédnouti plaše,
neb vlk za ním stále dál a dále.

Tam, kde náhle křižují se cesty,
vlk se zastavil; ač nerad, Odo
musel s ním se rovněž zastaviti.
V tom vlk jal se mluvit hlasem lidským:
„Proč tak bojíš se mne, muži boží?
zvířata my, věř, jsme často lepší
než vy lidé, v jejichž středu žiješ.“

„Mám-li tobě, brachu, uvěřiti,“
pravil z úžasu se vzchopiv Odo,"
„na sobě tu dobrotu mi ukaž;
nech mne jíti, pusť mne domů k hóře!“

„Budiž tedy,“ vlk mu odpověděl.
„jdi si, ale poznáš brzy, lidé
že jsou horší zvěře, poznáš záhy
pod škraboškou lidské jejich tváře,
zvířat nízkou duši tají všichni;
poznáš to a vzpomeneš si na mne!“

Po těch slovech vlk uskočil z cesty,
zmizel jakby spolknula jej země,
jakby splynul kolem s šerem nočním.
Odo vzal hned nohy na ramena
a v svém běhu dřív se nezastavil,
dokud ozářená okna chrámu
nevěstila mu, že klášter blízký.
Pot si horký utíraje s čela
vrazil v chrám, kde hóry pěli bratři
v kapucích svých jak vždy zakukleni,
v stolicích nad žalmy nakloněni.
Na své místo sedl bratr Odo,
antifonu našel v breviáři
a chtěl zpívat v jeden chorál s nimi.
Hlas však náhle uvázl mu v hrdle,
plaše rozlétlo se po kostele
oko jeho — a hlas nechtěl z hrdla.
Bože, bože, co se to s ním stalo!
co to viděl, jak to pochopiti!
V habitech a černou pod kapucí,
kam pohleděl, viděl hlavy zvířat:
bratr Zeno jako líný medvěd.
když vylízal celičký úl medu,
na břicho své tučné pracky složil;
bratr Hilar měl zas hlavu liščí,
úlisně do breviáře mžoural,
usmíval se pod své rudé vousy;
bratr Vitold jako plachý zajíc,
který mladé stromky okusuje,
než zahoukne z dálky rána lovce,
krčil se a divně poškleboval;
bratr Quido prase byl a funěl,
telete měl hlavu bratr Pankrác,
bratr Ondřej vychrtlý vlk starý,
bratr Kosmas krocanem byl náhle,
v křiku jenž nadýmá svoje vole;
bratr Ivo, jenž dnes předříkával,
vypelichaný byl starý osel,
velebný pak opat pod kapuci
mračil se jak starý, šklebný buldok;
frater pak, jenž svíčky rozsvěcoval
a nalíval olej v lampu věčnou,
tupou tváří berana kol civěl.
Strnul v hloubi duše bratr Odo,
zpívat chtěl, — však zpěv mu zmíral na rtech;
modlit chtěl se, — ale roztržitá
mysl stále štvala jeho oči.
Hned je sklopil v knihu mysle sobě,
že to přelud, který záhy zmizí;
ale běda; — jak zved' oči svoje,
zas ty tváře zvířecí tak tupé,
šklebné, hrdé, chytré, potměšilé
v kapucích se ukláněly kolem.

V myšlenkách šel z chrámu bratr Odo;
v refektáři plála sterá světla,
předvečer byl velikého svátku,
hojný stůl byl, sklepy přebohaté.
čeho jindy Ódo nevšim' sobě,
teď mu bylo k jeho hrůze zjevno,
bratři jedli divě hltajíce
jak zvěř lačná, která přišla z lesů:
medvěd Zeno plnou hrábnul hrstí
po cukrovin talíři a funěl,
čmuchal kol a do vousů si bručel;
liška Hilar, jenž byl dneska kraječ,
s kostí pěkné seřizoval maso,
kosti hezky rozdal pánům bratrům,
opatovi jen a sobě nechal
nejpěknější kousky na hromadě,
dobré opatu, však sobě lepší;
zajíc Vitold sáhl v každou mísu,
všecko nakous' a vše hodil zpátky;
prase Quido omáčkou se brodil,
až mu tekla přes ježaté vousy;
tele Pankrác hnusně přežvykoval,
Ondřej vlk i holé kosti hltal,
krocan Kosmas jako aristokrat
rozhlížel se kol po refektáři,
lepší sousto ale mžikem vyrval
bratru novicovi, který, jehně,
líbit dal si to a sklonil hlavu;
osel Ivo frkal v každém soustu,
opat, buldok, ten však zuby cenil,
trhal, škubal, rval jelení kýtu,
oři hořely mu, žhavé uhly,
tváře divoce se nadýmaly.
Bratr Odo trnul, chvěl se, žasnul,
ani sousta nemoh' polknout hrůzou,
otvíral jen ústa překvapením.

Druhý den zvon volal ku mši, v kůru
mezi bratry seděl rovněž Odo.
hlavu zved', jak trhli zvoncem, běda!
Buldok ve ornátě zlatotkaném
k oltáři šel, osel nes mu berlu,
prase v pluvialu paranymfu
dělalo, vlk nesl mu kříž zlatý,
zajíc, tele byli diakony,
krocan kaditelnu rozhoupával,
klerikové a novici kolem
smečkou vyžlat, mezků hemžili se;
kostelník, kůň starý, za oltářem
šlapal měchy. Zděšen bratr Odo
po kostele jal se dívat, hrůza!
Divná společnost zde pohromadě!
Archa Noemova věru méně
druhů zvířat v prostorném svém jícnu,
měla kdysi, nežli chrám dnes při mši.
V selském kroji prasata a ovce,
krysy, žáby, husy, psi a kočky,
pávi, holubi, to všecko z knihy
modlilo se nebo na růženci.
Na kůru čáp, starý kantor, smyčcem
dával takt a ovcí řada k tomu
bečela až zalehaly uši.

S bratrem Odo chrám se točil v kole,
na nohou se nemoh' držet více,
a když kolem políbení míru
Ondřej vlk roznášel mezi bratry,
tu když měl s ním líbati se, náhle
v mdlobách jako kmen se svalil na zem.

Vynesli jej, uložili v lože;
vše, co vyprávěl jim, za horečku
vyhlásili a za mozku bludy.
a když choroba se nelepšila,
šeptali si: bratr Odo blázní!

Přišel i sám opat k jeho loži.
bratr Odo chtěl se zpovídati:
jal se vypravovat, kterak v lese
druhdy potkal vlka — ale darmo,
opat vstal a rameny jen krčil
a ke druhům šeptal: Věru blázní!

Odo viděl, v jakou sráznou propast
teď se řítí jeho celý život;
že znal nyní pravou stránku lidí,
bláznem byl, i truchlil vic a více,
bledý chodbami se vláčel stínem,
bledý noci probděl v hořkých slzách.
nemluvil, všem vyhýbal se z dálky,
až pak jednou — bratr fortnýř právě
klímaje nad biblí vedrem zdřímnul —
vykradl se, v snění kráčel k lesu,
něhož ale nevrátil se více.