Nové básně epické/Večerní hovory

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Vánoční povídka bratra Bertrama	Večerní hovory	Poslední list klášterní kroniky

Údaje o textu
Titulek:	Večerní hovory
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70

Den splýval tišší a tišší
ve soumrak večerní,
do loubí sešli se mniši
v zahradě klášterní.

Tak mlčky seděli spolu,
červánek listím plál,
jak seděli kol stolu,
po habitech jim hrál.

V tom zazněl s klášterních věží
zvuk hodin; opat děl:
„Zas prch' den vonný a svěží,
ten zvuk mi sladce zněl.

Mámť nejraději zvonu
ten vážný, truchlivý hlas,
jím věčnost zvedá svou clonu
skrz masku svoji, čas!“

Tím dána k hovoru látka
a bratr Bruno hned:
„Když skřípnou klášterní vrátka
a za mnou celý svět,

To nejsladší mi hudbou
ten smutný skřípot vrat,
jsem smířen se svou sudbou
a s anděly jdu spat.“

A bratr Gilbert pravil:
„Mám rad, když nespoután
řev zimních vichrů zavil
do žalmů, do varhan.“

A bratr Fulgenc zase:
„Mám rád, když jásá dav
ve trub a kotlů hlase,
buď nový opat zdráv!“

A bratr Šimon: „Sladká
to pro mne hudba je,
když z láhve letí zátka,
 s ní letím do ráje.“

A Norbert, bledý jak stěna,
jen jako v snění vzdech':
„Mám vítr rád, když stená
ve trávě po hrobech!“

Jen mladý novic jeden
stál mlčky u stromu;
v čem slyšel on znít eden,
to neřek' nikomu.

On slyšel v podvečer ztmělý,
a toho zvuku se lek',
za klášterní zdí jak zněly
dva rtové v polibek.

A zatím se docela ztmělo
a světlem vzplanul chrám.
Vstal opat — přejel si čelo:
„Jest čas jít k nešporám.“