Nové básně epické/Pohádka o zlatém klíči

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Pohádka o Merlínu	Pohádka o zlatém klíči	Pomsta gnomů

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka o zlatém klíči
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70

Znáš, má milá, onu krásnou báji
o studánce skalní v středu lesa,
že v ní v šeru svatojanské noci
po hladině lunou ozářené
v tichém klidu zlacený klíč pluje?

Mnohý poutník unavený chůzí,
v studánce když uhasit chce žízeň,
vidí klíč, jak v hlubině se míhá,
a tu myslí, že to paprsk zlatý,
zlatý paprsk slunce poledního
po skále se do hlubiny svezl,
v zrcadlu když té studánky skalní
zhlíželo své rozpálené tváře.
Zatím slunce zašlo k modrým horám
a paprslek zůstal osiřelý,
a teď bloudí vodní po hladině,
zlatým vzdechem po skalisku zvoní,
snad že se mu v samotě té stýská
po svém otci, zlatovlasém slunci.
Není to však zlatý paprsk slunce,
ale v skutku klíč to čarodějný,
jejž v studánku pohodila víla,
dobrá víla k smrtelníků štěstí.

Avšak nikdo nechytne ho z lidí.
který nezná čarodějné slovo,
kterým v šeru svatojanské noci
poklady se všecky otvírají.
Marně po něm plaché oko těká,
darmo po něm lačná ruka slídí,
vždy se vymkne a jak rybka zlatá,
neb jak hvězda ponoří se ke dnu,
zazvoní jen o kamení vzdechem,
jako víla opuštěná v lásce.

Kdo však poznal čarodějné slovo
a kdo skloněn tichou nad hladinu,
vyřekne je třikrát s vírou v srdci,
nevídané, velké uzří divy!
Rozstoupí se na to slovo vody,
rozstoupí se na dva proudy stříbra,
a v jich středu objeví se dvéře
kamenné a těžce okované.
Klíč sám sebou dvéře otevírá,
a tu uzříš dlouhé, velké síně,
k nimž po stupních vcházíš mramorových.
Stěny kolem zlatým ohněm planou
a na stropě lampa — slunce — hoří,
a do kola samé drahokamy
po zemi jsou hustě rozsypány.
šňůry perel, hvězdy z diamantů.
Safíry — to blankyt nebe jasný.
amethysty — mráčky fialové,
z rubínů pak červánky jsou tkány.
Mezi tím se bujné květy vinou
divných tvarův a opojné vůně:
bílý lotos, k němuž Ind se modlí,
planá růže, v níž bůh lásky dříme,
a kol velkých jezer smaragdových
lilie se vinou plnokvěté,
hyacinthy a plamenné astry,
fialky též, z jejichž oček skromných
dívají se tiché lesní panny.
V středu pak na hvězdovatém stolci
trůní mocná říše této paní,
korunu má celou z diamantů
a na čele bílém, mramorovém
zaskvívá se stříbrný srp luny.
A kdo vstoupí v rajské tyto luhy
s poklonou k té čarokrásné paní,
pokladů všech může býti pánem,
jen když chová čistou lásku v srdci.

Jak to moje uslyšela milá,
poskočila jako plachá laňka,
děla ke mně hlasem skřivánkovým:
„Pojď, můj milý, půjdeme tam spolu,
čistou lásku v srdci máme oba,
a dnes svátek svatojanské noci.“

Jak pak ale, poslyš, moje milá,
znáš ty ono čarodějné slovo,
jímž klíč zlatý zastaví se na dně?

„Nezuám, ale pán bůh postará se,
pán bůh, který mladé lásce přeje.“

A juž jdeme. — Slunce zapadalo
v šedou mlhu za modravé hory,
matka země chystala se k spánku,
rozsáhlý les šerý, zadumaný,
přivítal nás šumem sladkodechým,
přivítal nás jako staré známé.
Dlouho jdeme po hedbávuém mechu,
v němž jak perly svatojanské mušky
křidélka svá rozpínaly k letu.
Dlouho jdeme po skalnaté stráni,
trnovitá po níž ostružina
bílé svoje rozsypala květy,
bílé květy — jako slzy lásky.
O to kouzlo noci svatojanské!
Hle, z klenutí stromů velikánů
zírají k nám dolů velké hvězdy,
zírají k nám očima zlatýma
tak, jakoby diviti se chtěly
této naší smělé noční pouti.
Bílé břízy míhají se v šeru,
kořeny své dlouhé roztahují,
a mech šedý, s borovic jenž visí,
v svitu luny před námi se třese
jako brada starce — kouzelníka.
V každém keři smích zní rozpustilý,
s každé větve všetečný pták volá,
z každé travky zlatá muška letí.
Aj, na skále tamo na vysoké
hoří, hoří zlatá kapradina,
kol ní v tanci víly bělorouché
sotva že se dotýkají země.
Podál v mechu vozy jejich stojí,
velké misky zlatých ananasů,
v řemeni jich — z nitek pavoukových —
vodni šídlo stojí zapřaženo.
Po balvanech lezou trpaslíci,
skřítkové hor v šarlatových pláštích,
jako kahán muška svatojanská
každému se na opasku třpytí.
Dlouho jdeme, jdeme dlouho lesem
a má milá hlavičku svou zlatou
na mé rámě v tiché bázni tulí.

Aj, studánko skalní v středu lesa,
třikrát budiž vděčně pozdravena!
Znáš, má milá, čarodějné slovo,
jímž klíč zlatý zastaví se na dně?

„Neznám, neznám, pán bůh postará se,
pán bůh, který mladé lásce přeje.“

A již kleknem ke studánce oba,
rozhrnujem hustou kapradinu
ve hlubinu tichou nahlížíme
s vírou v duši, s čistou láskou v srdci.
A když dlouho nazíráme dolů,
v hlubinu, kde hvězdná zář se míhá,
já po třetí ptám se ostýchavě:
znáš, má milá, čarodějné slovo,
jímž klíč zlatý zastaví se na dně?

A má milá zachvěla se tiše,
kol mé šije ovinula rámě,
rety moje na své tiskla rety
a pak v tichu noci svatojanské
čarodějné vyslovila slovo,
čarodějné slovo:
        „Miluji tě!“

Teď jste měli viděti ty divy!
„Miluji tě“ šumí kapradina,
„Miluji tě“ sosny opakují,
tím se šedé rozezvučí skaly,
a sbor skřítků, vil a trpaslíků
v divém tanci kolem nás se točí.
Sladká ústa, buďtež požehnána!
vy jste našla ono pravé slovo,
a polibek lásky mojí prvý,
to byl onen tajemný klíč zlatý,
jímž tvé lásky otevřena říše.
A jak líbám rtíky rubínové,
hloub a hloub se v říš tvé lásky nořím.
Co jsou květy a co drahokamy
proti květům tvojí něžné duše,
proti perlám dětinné tvé mysle?
Ó jen dej sem ručku svoji bílou,
zlatou hlavu na mé polož srdce,
ať v těch modrých očí hloubku hvězdnou
zahledím se v divém roztoužení!
Nad safír je oko tvoje jasné,
nad rubín tvé malinové rety,
nad zlato tvé bujné vlasy září,
nad kalichy liljí plnokvětých
ňader tvých se kolébají vlny,
a nad růže tváře tvoje planou
a nad lotos bílé tvoje čelo.

Ty jsi kněžka této vábné noci,
této čarné noci svatojanské!
Tobě hvězdy planou po obloze,
tobě zlatem hoří kapradina,
tobě stromy svaté hymny hrají.
Jak jsi krásná, milenko má drahá!
Viz ty víly v tanci lehkonohé,
prchající v bázni před tvou krásou,
viz ty skřítky v kruhu šedobradé,
jak se v prachu velebě tvé koří!
A hle, tamo v lístkách plané růže
probudil se náhle bůžek lásky,
na motýla nachového sednul,
aby s námi sváteční noc světil.
A jak vzletnul, hned vše oživnulo:
skály zvučí, stromy k nebi rostou,
květy voní, hvězdy sluncem planou,
v každém keři smích zní rozpustilý,
s každé větve všetečný pták volá,
z každé travky zlatá muška letí.

Ó jen přimkni blíže rety svoje!
bílou rukou oviň šíji moji,
hle, v studánce voda křišťálová,
juž se na dva rozdělila proudy,
z vln stříbrných víla vystupuje,
k nám se blíží, k nám se sklání tiše,
a tou ambrou, kterou květy rosí,
očí našich víčka pokropuje,
ambrou lásky — rosou zapomnění.

Prchly roky, jak sen lásky vábný,
prchly roky, jako zimní bouře,
ó rci, milá, v které žiješ dálce,
ó rci, milá, zdali pamatuješ
na to blaho noci svatojanské,
na pohádku o tom zlatém klíči?