Nové básně epické/Ballada ze vsi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Ballada ze vsi
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické''
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha, J. Otto 1881
Licence: PD old 70

Šla, tak ji přece přemoh' cit,
šla na hřbitov se pomodlit.

Jen starý hrobník, sešlý kmet,
hrob kopal, do pola v něm stál;
jak zhlíd' ji, trochu hlavu zved'
a jako dříve kopal dál.

Šla, zpuchřelý kde trčel kříž,
u kraje hrobu klekla blíž
a dlaně spjala k modlení,
však slova byla úpění
a na srdci jak kamení!

A hrobník při své práci celý
se skoro ztrácel ve hrob ztmělý,
jen ob čas lopata se kmitla
a hrstka země vzhůru lítla;
teď začal hovor, utřel pot
a kopal zas jak o překot.

„Nu hezké to, že zvykem vdov
jste přece přišla na hřbitov
před svojí druhou veselostí
se vyplakati do sytosti.
Jste sice vdovou sedm let,
však svěží, pěkná jako květ.“

A motyku zas hrobník zved'
a temná rána zazněla —
jak duní rakev zpuchřelá!
pak divný praskot, až to sípá,
jak prkno z rakve když se štípá,
a praskot zas a z hrobu v mžik
juž lítlo hnátů několik.

„Váš muž —“ tak hrobník pokračoval,
skráň bílou v černý jícen schoval
dál kopaje svůj nový hrob, —
„byl kamarád můj z dávných dob,
hoch statný jako mladý buk.“

A zas ta rána, zas ten zvuk.

„Já měl ho velmi, velmi rád,
však bůh ví, vás si nechtěl brát!“

A z hrobu teď zas vylít' hnát.

A žena hrobu na kraji
div svoje slzy utají
a nejde jí to modlení,
vše mění se jí v úpění
a na srdci jak kamení.

„Však byla něco veselá
ta svatba vaše: z kostela
když jeli jste, na staré věži
se pustil sýček do pláče.
Kdo všim' si toho? bez otěží
po návsi bleskem vozy tryskly,
zahrála hudba, ženy výskly.
Ba, tak jste byli veselí,
že jste i mrtvým koláče
se smíchem přes zeď házeli.
Ba, veselí jste byli dost!“

A z hrobu hodil zase kost.

„Leč mrtví mstít se umějí,
po roce bylo smutněji.
Však posud nevím, jak se stalo,
neb lidským řečem věřím málo,
že umřel váš tak z nenadání.
Že trpěl v hlavě na píchání,
si tenkrát ve vsi povídali,
však chtěl bych umřít, všichni lhali,
co já ho znal, byl zdráv jak buk.“

A zas ta rána, zas ten zvuk,
a zas dva hnáty vyhodil
a kopal dále jak vší silou
o pár těch kostí, rakev shnilou,
by s ďáblem samým závodil.

„Kdož ví, co mohlo se as dít?
Já vím jen to, co věděl lid.
Kdys v noci dostal v levé skráni
tak silnou bolest z nenadání,
jak proboden že k zemi pad' —“

A z hrobu hodil zase hnát,
byl polo stlelý, žlutavý,
a za ním hodil holou leb;
té trčel z levé skráně hřeb,
byl skřivený a rezavý,
a leb se k ženě choulela,
ta vykřikla a — omdlela.

A hrobník skočil z hrobu v ráz
a jako hrom zněl jeho hlas:
„Což místo zítra k oltáři,
dnes ještě půjdem k rychtáři?“