Nová píseň o tom velikém zfalšování rukopisu Královédvorského

Údaje o textu
Titulek:	Nová píseň o tom velikém zfalšování rukopisu Královédvorského
Podtitulek:	aneb důtklivé vypsání, kterak skrze 3 paděláře 1 rukopis k zfalšování jest přišel.
Autor:	Rudolf Pokorný
Krátký popis:	Ilustrace Karel Krejčík
Zdroj:	Paleček. roč. 14, čís. 10, s. 77-78 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1886
Licence:	PD old 70
Související:	Rukopis královédvorský, Rukopis zelenohorský
Autoři nejsou přímo u básně uvedeni, ale lze předpokládat, že dílo vytvořil redaktor Rudolf Pokorný a hlavní ilustrátor Karel Krejčík (viz údaje v tiráži a stylizovaná „K“ v dolní části některých obrázků).
Související články ve Wikipedii: Spor o Rukopisy

NOVÁ PÍSEŇ o tom velikém zfalšování rukopisu Královédvorského, aneb důtklivé vypsání, kterak skrze 3 paděláře 1 rukopis k zfalšování jest přišel. Zpívají, nemajíce nic důležitějšího na práci, slovutní dva profesoři české university, páni dři. Gebauer a Masaryk.

Ó křesťanské duše milé,
zpíváme vám z dlouhé chvíle,
taky trochu pro slávu —
chytněte se za hlavu!

Roku tisíc osmistého,
a k tomu sedmnáchtého,
to v měsíci září kdys
zfalšoval se Rukopis.

Zlosynů tré dílo smělé
je to české zlaté tele,
jak ukáže do syta
naše universita!

Jsou v tom špatné aoristy,
imperfekta taky místy;
ať to zpíval kdokoli,
proč nechodil do školy!

Ať si kdo chce co chce bryndá,
zločin tenhle spáchal Linda
a s ním Hanka, Svoboda
k oklamání národa!

K tomu hříšnému podniku
sepsali si gramatiku,
k Halánkovům chodili,
s dráteníky mluvili.

A tak v krátké době všici
mluvili jak dráteníci,
jenom Linda řeč si plet,
pro pykslu to nedoved.

Za krátkou pak na to dobu
udělali s tím už próbu,
nikdo to však nepřečtech,
aniž tomu rozuměch.

Hanka kocoura pak chytil,
co naň doma zrakem svítil,
z kůže jeho, safient,
udělal si pergament.

Linda kůži natřel mýdlem,
propíchal ji notně šídlem,
na listy ji rozřezal,
pak na ni ty písně psal.

Svoboda mu diktiroval,
nohou schválně přistrkoval,
by to písmo nehezké
bylo moc staročeské.

Linda jak se s tím tak nimral,
tabáček ho v nose šimral,
a nežli to zamezil,
kejchnul na list ze všech sil.

Tím se stal rukopis ihned
starším o sto padesát let,
Hanka na to v smíchu děl:
„Conjunctio samparel.“

Když tak Linda popsal listy,
pocákal je kafem místy;
jak je Hanka v kapse měl,
do Králové Dvora jel.

Na faře se tam jest stavil,
velebníčka pěkně zdravil,
„rád bych se,“ mu povídal,
„do věže k nim podíval.“

Kaplan mu vyhovět ráčí,
a již k staré věží kráčí,
Hanka jemu po boku,
rukopis má v šejtroku.

Když vstoupili pod klenutí,
Hanka velebníčka nutí
by se honem podíval
kde se tam ten pavouk vzal!

Jak ho pan Borč pozoroval,
Hanka listy šanžiroval,
do kouta hned s nimi šoust,
a stál hloupě jako chroust.

Pak jde k němu nenadále.,
řkouce: „I pro pána krále!
To je nález extra fajn,
to psal Záviš Falkenštajn!

Svatý Jene z Nepomuku,
co pak neznám jeho ruku?
Na listech těch co bych řek,
bude 14 písniček.“

Hanko, škůdce, hanba tobě,
oklamat jsi chtěl nás v zlobě,
ale my se nedáme,
však se ještě shledáme!

Z toho sobě naučení
vemte, křesťané milení,
kdybyste též nalezli
pergament kdes prolezlý.

Hle, teď musí pěkně spolu
Záboj i s Lumírem dolů
s Národního divadla,
sláva jich se rozpadla.

Ani na tom novém mostě
nesmějí stát jen tak prostě,
svět by se jim musel smát,
neboť jsou falsifikat!