Nová Evropa : stanovisko slovanské/18.

Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk
17.	18.	19.

Údaje o textu
Titulek:	18. Bez kritiky Spojenců?
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 144–148. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

42. Čekám námitku, že kritisuji Němce a Rakušany a mlčím o Spojencích.

Měl bych k tomu methodické právo: Němci, ne Spojenci nabízejí se za učitele, vůdce, spasitele národů a člověčenstva a proto máme povinnost na ně se pozorně podívat, zejména, když nám svoji kulturu vnucují v pilulkách své těžké artillerie. Němec je divná směsice kantora a žoldáka — napřed vám uspořádá přednášku o spáse duše a pak pěstí do očí (třeba i naopak).

Měl bych co říci o Francouzích, Angličanech, Američanech, Rusích atd. a měl bych i výtek dost — dokázal jsem to svou prací o Rusích a svou kritickou činností doma v našich národních poměrech. Nebyl jsem nikdy nacionálním šovinistou, ba nejsem ani nacionalistou — řekl jsem už častěji, že národnost pociťoval jsem vždy a od svého mládí ze sociální a mravní stránky — potlačování národností je mně hříchem proti lidstvu a lidskosti.

Smysl mých vývodů není a nemůže být, že máme přijmout buď francouzskou, nebo anglickou, nebo jinou západní kulturu; tu může se jednat pouze o synthesi všech kulturních prvků a složek, vypracovaných všemi národy. To de facto filosofové a odborníci všech národů dělají, a dělají to mnozí lidé v životní praxi (přestěhovalci, obchodníci a všichni, kdo mají příležitost seznámiti se s různými národy, minority). Mezinárodnost je nejen snadným stykem s cizinou, ale právě tato kulturní synthese.

V tu synthesi bude pojata také německá část a nebude to část malá. Pokud teď běží o politický základ té kulturní synthese, tož nemůžeme přijmout německého pruství, nýbrž musíme se obrátit ke vzorům francouzské, americké, anglické demokracie: západ nám podává tendenci, ne jednotlivosti budoucího vývoje.

Říká se nám: jeden národ, jeden stát musí být vedoucím, prvým. Dejme tomu; ale bude primus inter pares, ne nad ostatními — organisace Evropy bude demokratická, ne aristokratická. Středověká idea aristokratického, theokratického imperialismu je překonána filosofickou, církevní, politickou a sociální revolucí nové doby.

Nové doby? Jsme vlastně v době přechodní a trpíme všichni nedostatky — polovičatostí přechodu; doba nová teprve nastane; a doufejme, tato válka, donutivší celé lidstvo k revisi své historie a úsilí, dovede všechny národy k uvědomělé práci pro sebe a celé lidstvo. Historie, pokud o ní víme a z ní se učíme, trvá teprve několik málo tisíc let — co je to v srovnání s tou nekonečnou řadou tisíciletí, kterou astronomové naší planetě slibují! Lidstvo opravdu je na začátku svého vývoje; od XVIII. st. počínajíc filosofové dějin u všech národů prohlašují dobu po veliké revoluci za začátek nové éry, nové doby vůbec. Tato válka a její hrůzy otřese nám svědomím a rozhodneme se pro lidskost.

Při vší zákonitosti historického vývoje svoboda takového rozhodnutí není nám brána; zákonitý determinism není passivistickým fatalismem. Volentem ducunt fata, nolentem trahunt…

43. Při vší vědecké svědomitosti nebude filosofický pokus o pochopení války prost osobního elementu, osobních sympathií a antipathií.

Od svého mládí snažil jsem se poznávat kulturní vymoženosti všech národů. Vedle základu, daného vlastní národností, poznával jsem svět nejen klassický, nýbrž všecky hlavní národní kultury současné; vychován na německých školách, učil jsem se pilně a mnoho od geniů jako Lessing, Goethe a j. Zároveň vnikal jsem do světa francouzského a anglosaského — filosofie francouzská a anglická (vedle klassické, hlavně Platonovy) byly mně školou; německé filosofii, zejména Kantovi, porozuměl jsem teprve později.

Ze slovanského světa vděčím za mnohé Rusům a Polákům, také Jihoslovanům. Italové a Skandinávci rozhojnili poznání a také rozšířili můj obzor.

Byl jsem po celý život pilným, vášnivým čtenářem a svědomitým pozorovatelem současného světového dějstva. Kdybych měl říci, kterou kulturu pokládám za nejvyšší, odpověděl bych: anglicko-americkou; alespoň jsem se pobytem v Anglii za války a velmi kritickým pozorováním anglického života přesvědčil, že Angličané v celku nejvíce se přiblížili ideálům humanity. Totéž jsem postihl ze života amerického. Tím neříkám, že je mi anglická a americká civilisace nejmilejší — to je otázka jiná; vidím a cítím nedostatky nás Slovanů, ale miluji slovanské chyby a ctnosti. A stejně mě vždy vábila Francie a její duch, třeba že jsem kriticky mnohé odsuzoval, jak jsem odsuzoval naše národní vady a nedostatky.

Německé kultury jsem si vždy vážil; ale málokdy jsem se cítil jako doma. Nemohl jsem se nadchnout. Zejména Prusko nedovedu milovat, ale snažím se být k němu spravedlivým. Jestliže opravdu něco nenávidím, je to rakušanství, lépe řečeno to habsburské vídeňáctví, ten dekadentní aristokratism honící se po zpropitném, ten falešný, nízký habsburgism, ta nenárodní a přece šovinistická směsice lidí officiální Vídně. Pruství nemám rád, ale mám ho radši i s tím jeho robustním kasárnictvím a hladovou bezohledností parvenue; vždyť i císař Vilém svým dilettantským mluvením a hraním na prozřetelnost učinil nechtě pro demokracii více než ten mlčící „krvavý suverén“, hrdý na to, že je nejdokonalejší aristokrat světa — člověk celou svou podstatou nízký.

Mám naději, že z četných mých německých přátel alespoň část se mnou bude souhlasit.