Nová řada básní/Milosrdný skutek

Nová řada básní
Smutek ďáblův	Milosrdný skutek	Po tisíci letech

Údaje o textu
Titulek:	Milosrdný skutek
Autor:	Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek:	Un acte de charité
Zdroj:	LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 47–49. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ach, ovšem, v dobách těch francouzská dobrá zem
v zlé zkoušky upadla pod Satanovou dlaní,
ni klásek ubohý se nezved’ s holých plání,
a na mor dobytek sedlákům chcípal všem.

Tři dlouhá léta již dnem, nocí dokořán
jest nebe, vodstva proud hřmí polem, zdouvá řeky,
a všichni snášejí té kruté zkoušky vzteky,
i měšťák v domě svém, i ve své věži pán.

A hladem bloudili ztýráni sedláci,
— ó, Bože! — podél cest a v hrozné svojí muce
a v hadrech úpěli vyhublé vzpjavše ruce,
vlk před jich pohledem se v houšť zpět obrací.

Zlo dalo snésti se, ač těžké, v letní čas,
tu přece našlo se vždy něco ku obživě,
však hůře na stokrát to začlo, přestrašlivě,
— ty, svatá Panno, víš! — když přišel první mráz.

Jak pravá strašidla — tak právem děli jim —
se táhli v tisících po sněhu v agonii,
a v hvozdech dalekých jsi slyšel psy, jak vyjí,
štěk drsný mísil se ku řevům smrtelným.

To noci strašlivé po hrozných byly dnech,
kde, silnější kdo byl, slabšího chytil v pasti,
moh’ vidět Pekelník, Adama děti pásti
se vlastním masem svým prokletých při hodech.

V těch dobách zoufalých na statcích u Meaux kdes
tam žila šlechtična, jež dobré srdce měla,
když bědy sedláka a utrpení zřela,
tu soucit veliký do hrudi její kles’.

Své sýpky hladovým tu otevřela hned,
své dala voly vše i krav a ovcí stáda,
své mísy stříbrné rozlila v ohni ráda
i zlaté řetězy… Sem chvátal bědných svět.

A z pouhé dobroty, když rozdáno vše již,
s tím lidem vychrtlým se krajem bloudit jala,
a toho stále víc, že již ho nečítala,
za deset umrlých hned třicet nových zříš.

Tu města spouštěla vše mříže u bran svých,
by zásob zbytky jim nezhltly lačné davy,
v té době, před kterou Bůh nás chraň shovívavý,
měl měšťák peníz spíš než srdce v ňadrech zlých.

Kraj pustý do dálky se jako úhor táh’,
již třeba skončit vše. Dáma se rozhodnula,
je spasit, v nitru jí se pravá láska hnula,
neb soucit hostila vždy v srdce hlubinách.

Kdys v noci žebráků se sešlo šest set as,
před mrazem velikým si vešlo do stodoly;
tu silou podivnou — ač srdce zle ji bolí —
dav přátel ubohých tam uzamknula v ráz.

Pak v rozích trámů spleť a došky na střeše
svou rukou zažehla a štkala v hořkém pláči:
„Víc dělat nelze mi, ať Pán vás přijmout ráčí,
a Ježíš otevře vám ráj svůj k potěše.“

Tak tiše šest set jich odešlo na věčnost…
smrt rychlá, za níž mír se plný blaha sklání,
pak v klášter život svůj šla skončit ona paní,
ať soudí po smrti ji Boží spravednost!