Nová řada básní/Klid Bohů

Nová řada básní
Poslední illuse	Klid Bohů	Radost Sivy

Údaje o textu
Titulek:	Klid Bohů
Autor:	Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek:	La Paix des Dieux
Zdroj:	LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 63–68. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Strašidlo metalo své ztuhlé zřítelnice
do duše člověka, jenž v tmu a blud se řítil,
ve touze palčivé po Věčnu víc a více
ve vlastní muce své zdroj svého žití cítil.

Děl člověk: „Démone, jenž děsíš vše mé hnutí,
mou úzkost, moje tmy, mé výčitky, mé snění,
mne odnes, Příšero, své chmurné na peruti,
dál za svět odnes mne, kde živých, mrtvých není.

Za světy proudící ohromném ve prostoru,
kde sluncí šílených se věčná bystřeň blyští,
ve vírech plamenů se tře a tyčí v sporu,
mne odnes, Démone, ku Bohů mrchovišti.

Dál, od života dál, v němž duch se ztroskotává
s dnů spoustou neplodných a nocí plných mdloby,
mně ticha otevř týn, kde stínů obec tmavá,
kde Bohů zmizelých ční tiché, němé hroby.

Spí pro vždy věčný sen ti vládci zemských krajů,
již v blescích k světu kdys, jenž chvěl se, hovořili,
již v pýše trůnili tak plni slávy, tajů,
či v lůně věčnosti se vlastní ponořili?

Kde jsou ti Blažení, knížata harmonie,
ti drazí Helladě, vždy krásní, usmívaví,
jimž z očí dosavad se vlídné světlo lije,
jež bloudilo, se zdá, i tam, kde hrob jich tmavý?

Ó, veď mne, Démone, z propasti v propast se mnou
k těm božským vyhnancům, již lup jsou dávných časů,
jíž zmlkli, na svých rtech zvěsť zpečetivše temnou,
jimž Vesmír vytrysknul v kruh nebes plný jasu.

Hleď, kterak duše má jest rovna chmurné pláni,
kde, otázek pln sám si odpovídám plaše,
bez cíle, příčiny kde svět, jímž kráčím v lkání,
mne škrtí se všech stran a halí do rubáše!“

Tu bdící Společník snů jeho k němu pravil:
„Ó, postůj, šílený, ty darmo vnoříš nohu
v to moře nebeské, břeh nemá, kde bys’ stavil,
ve vlastním srdci tvém je mrchoviště Bohů.

Tam bozi mrtví jsou, ti Lidstva snové staří,
jež počal, vytvořil, proklínal, v úctě míval,
jich stará pekla tam, jich staré ráje září
a stačí, po řadě bys podle jmen je vzýval.

Je hledej v srdci svém. jež nezná sebe ani,
jež tisíc přání žhne a tisíc zim jež mrazí,
kde v stínu odvěkém a v zoře věčném plání
ten vesmír zářící vře, kvasí, zmírá, vzchází.

Viz kráčeti je kol, ty strašidelné Zjevy,
jež strach štval se záštím, hněv, láska, beznaděje,
jimž nyní ničím jsou tvá víra i tvé zpěvy,
však jichž sbor za tebou až v poslední den spěje!“

— A onen vnitřní host, jenž takto mluvil tiše,
v strž duše dokořán, v strž dob, jež jsou již dávné,
ten volal pomalu v jich mrtvé slávě, pýše,
ty vše, jichž není víc, ty zjevy Boha slavné.

A člověk vzpomněl si na mládí svého dobu,
na chvíle radosti, na každý zápas tuhý,
v strachu, by minulost se nevrátila z hrobu
byl otrok puštěný, jenž pro první lká kruhy.

Tu nocí pochmurnou jich bledý průvod táhnul,
těch věčných Strašidel a vždy se množil znovu,
jak staré paměti své ke dnu člověk sáhnul,
kol tiše kráčeli, jak vyvolal je z rovů.

Tu kráčel Amnon-Ra v pohřebních stuhách celý,
své oči podlouhlé snem věčným uzavřené,
ve středu opic čtyř dlel vzpřímený a stmělý
a k lodi Slunce měl šakaly zapřažené.

Ti všichni za ním pak, jež zrodil řeky močál,
Khons, Thothy měsíčný, Anubis štěkající,
jenž v zkoušky hodině vše mrtvé honit počal,
tu Isis, Apis, Ptah, trpaslík s šklebem v líci.

Ti všichni, vesmíru již bahno zúrodnili
svým dechem života a silou ohně, jimi
s výsostí nebeských se Gangy vody lily,
až moře rozkvetlo lotosy modravými.

Tu všichni Baalové národů divých. Dětí
jsa krví opilý táh’ Moloch v žhavém dýmu,
Gad, Halgah, Phegor tu, jenž vládne hmyzu změti,
a Jahvé pochmurný v kole svých cherubimů.

Phalické Ašery a Dahâk s šupinami,
z tří hlav jenž metá kol své kosé zřítelnice,
jak blesků žhavých šest a jemuž z každé tlamy
slin stéká červených proud na kosmaté kštice.

Pak Mazda-Ahurâ, to živé Světlo v plesu,
zkad tryskly zástupy Izedů na vše strany,
pak dumný Ahrimân, král postrachu a děsu,
jenž pýchou věnčen jest a vzpourou opásaný.

Pak Asschur, Nergal, Bel na svojí z cihel věži,
z hor, z moře, z pralesů před dávným zniklí časem,
Hu-Ar-Braz s Quidhounem s kimrických duchů spřeží
a bozi, Aztek jež svým vlastním krmil masem.

Pak všichni Asové, na sněhu již se třpytí,
Thor, Freya s Odinem a Baider Vytoužený,
jenž má se vzbuditi na příšerné Norn vytí
v tvé Dcery žárlivé, Ymere, žalné steny.

Pak božští Přátelé z Vyvolenců kol míjí,
ti Nesmrtelní, v nichž tek’ Ikhor proudy svými,
tož Krása, Hrdinství a Moudrost s Poesií,
na zlatém dláždění Kronovec mezi nimi.

A v mlze naposled, jež roste s každé strany,
bled, stuhlý, bez vlády od nohou zmražen k lebi
ten plavý Nazaren, ten Kristus, ten Syn Panny,
jenž visel krvavý, nah na svém kříži s hřeby.

Tu člověk vykřiknul: „Ó, Bozi, s trůnu spadlí,
ó, Záře uhaslé, ó, Strašidla, ó, Kati,
ó, Spasitelé vy, ať zlem jste, dobrem vládli,
zda v lidstva budoucnost se vaše doba vrátí?

Ach, komu zazní zas vše sliby a vše zpěvy
ve chrámů ruinách, ve větrů písni divé?
Ó, Králi, zašlých dnů, kdo v sled nám důvod zjeví
té děsné úzkosti, jež mrtvé rve, jak živé?

Vy, do kterých jsem klad’ svou plodnou naděj, vlohu,
a s nimiž jsem se rval, hrd na svobodu svoji,
vy, jestli mrtvi jste, co v světě dělat mohu,
já první věřící a starý ve odboji?“

V své celé bytosti tu Člověk slyšel zníti
hlas dumný jako vzdech, jenž tato slova praví:
— „Nic z toho ze všeho víc nikdy nemá žíti,
se vrátit, vlnami to všecko Časy splaví.

Nic tobě nevrátí, ni rouhání, ni víru,
ni záští, lásku tvou, ty do sebe když vnořen
se’s náhle probudil, víš nyní v změny víru,
že každý z duchů těch byl na den tebou stvořen.

Však jdi a utěš se, že vše to smyslu nemá.
Ta stará stínů hra i tvému zmizí vidu,
svět i tvou myšlenku až zhltí, propast němá,
kam Bozi vstoupili do nezměrného klidu.“