Noci chiméry/Scéna z Nové Heloisy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Scéna z Nové Heloisy
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: DYK, Viktor. Pět básnických knih. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-548-X. S. 136-141.  
Licence: PD old 70

Mylorde, vstávám vprostřed noci,
ni chvíli nenašel jsem klid.
Mně srdce bouři nelze zmoci.
A příliš překypuje cit.
Po šesti letech! Doba dlouhá!
A člověk skoro nežije.
Bouří se, protestuje, rouhá
a vzdychne posléz: Julie!

Já zřel ji, slyšel. Jaká chvíle!
A jaká změna za šest let…
Já poutník, který nemá cíle,
a ona, která blaží svět.
Přítele titul přijal skromně
de Saint-Preux místo odměny.
Jsem host teď v Juliině domě,
jen třicet kroků vzdálený.

Mylorde, píšu psaní v zmatku,
leč vina na tom není má.
Je nutno počít od začátku,
kde konec nejvíc zajímá.
Má cesta chvíle, které děsí.
Obraznost v ní se rozvíjí.
Mylorde, problém představte si:
čas jak as změnil Julii?

Já z Jurských vrchů hleděl dolů
na jezero, kde spí můj sen.
Já hleděl v rozkoši a bolu:
společně obé cítím jen.
Nade mnou vrcholy hor v sněhu.
Jezera lesk zřím stříbřitý.
Já sestupoval k jeho břehu.
Mylorde! Zvláštní dojmy ty!

Nějaká hrůza srdce jala,
a neznám její příčiny.
Mne rychlost pošty polekala,
jež nesla mne v ty hlubiny.
Podivný návrat do mé vlasti!
Neznámá tíseň stesknělá.
Ve Vevey počal jsem se třásti,
a úzkost hrdlo sevřela.

Co přijde, nepřekvapí čísti
vás, s jemným vkusem básníka.
Mně nechutnalo ani jísti
u Hostiného kamzíka.
A pak jsem teprv dýchal znova,
když vyzvěděl jsem konečně,
že v Clarens paní Wolmarová.
Já oddechl si. Skutečně!

Dřív byly chvíle, kdy jsem zmíral
napjatým nitra čekáním.
Klus volný koní srdce svíral,
zastávka byla zoufáním.
Než dnes bych zdržet chtěl ty koně,
dnes chtěl bych jeti míli den.
Mylorde, vizte: hlavu kloně
já přijíždím sem do Clarens.

Dům její! Stál jsem přede vraty.
Vteřinou každou žil jsem skon.
Za plotem tím sen skončil svátý.
Ohlásit šel mne postillon.
Nebyli doma! Oddech zase.
Svět nalíčil se do smava!
Tu na ulici zamihla se
milená tolik postava!

Ta, která mojím světem byla,
ta, pro niž bylo lehko mřít!
Dvacíti mojich roků milá…
Jaká to bouře! Jaký klid!
– – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – –

Zde lyrického konec vznosu,
jejž míval pro nás mladý věk.
Mateřsky klidný bez patosu
jsem cítil na rtech polibek.
Ne zašlé doby vášeň dravou,
již bylo nutno světu skrýt.
Pan de Wolmar jen kyne hlavou,
v své tváři vážný, svatý klid.

Obtížná situace naše
by zmátla mnohé manžele.
Muž milovníka zřel by plaše
pln žárlivosti kyselé.
Pan de Wolmar však, vzor ten taktu,
ovládl roli nesnadnou.
Zřít možno v pouhém tomto faktu
delikatesu příkladnou!

Ty chvíle do věčnosti letí,
mylorde. Zda to chápete?
Dvé milovábných zřel jsem dětí:
Oh, štěstí moje zakleté.
Já také toužil svého času!
Rouhavé shovte myšlence.
Leč nyní s malým chvěním hlasu
jsem pravil (dětem? milence?):

„Vy děti milé, lásky hodné,
(oh Julie! oh proboha!)
vám (cosi ještě v srdci bodne!)
připadá velká úloha.
Rodičů dostihněte vzorných,
řád zachovejte prastarý.
Šlechetni, plni mravů dvorných,
zvedněte jednou Švýcary!“

Mylorde, srdce někdy bije,
až mníte, že se rozskočí.
A člověk, který výmluvný je,
se bojí hledět do očí.
Leč zdá se, že řeč moje byla
řeč demosthenská doslova.
Paní de Wolmar políbila
mne aspoň za ni poznova.

Někdejší milá, chtěl jsem psáti.
Má milá už to nebyla.
Manželka vzorná, vzorná máti.
Skončena jarní idyla.
My byli jiní. Všechno jiné.
Vášnivě srdce nebije.
Já zřel jsem děti na nevinné.
Má Julie! Má Julie!

A nyní vstávám v noční chvíli,
okamžik nenašel jsem klid!
Vím, mylorde, čím kdys jsme byli,
leč nevím, co teď můžem být.
Vše v hlavě víří: Matka. Děti.
Sen mládí, plný nádhery.
Dům v Clarens. Manžel. Časy letí.
Oh, dávné chvíle v Meillerie!

V břeh jezerní mdle vlny bijí,
a vánek noci mírný je.
Já v tónu marných elegií
dím: Julie! Ó Julie!
I toho slova je mi líto.
De Wolmar, madame… Cos se chví.
V jezerních vodách někde skryto
zašlého mládí tajemství.

Nad třetím dílem
Nové Heloisy 1909