Noci chiméry/Hoch, který není nikde doma

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hoch, který není nikde doma
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: DYK, Viktor. Pět básnických knih. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-548-X. S. 105-116.  
Licence: PD old 70

Jdu už dlouho sady, lesy, poli.
Nohy bolí. Srdce bolí.
A to vám řeknu, co je mou největší bídou.
Ti, kteří jdou, odněkud vyšli a někam přijdou.
Ale já nevím, kde jsem doma.

Ne že bych nikdy byl domova neměl.
Ne že by v zimě v něm nezapraskala kamna.
Nechci vám nalhati utrpení klamná:
domov vítal mne také kdys, soumrak když po kraji temněl.
Tak jako jiní míval jsem hračky,
tak jako jiní dobrá slova jsem slýchal.
Tak jako jiní směl jsem otevřít zahrady zavřená vrátka.
Vlídně hovořil otec, vesele zpívala matka.
Pokojně spal jsem a pokojně dýchal.
Vzpomínám na to plačky.
Ale nyní nejsem dlouho nikde doma.

Jedenkrát doma jsem byl,
kde to bylo, nedovedu říci.
Daleko kdesi.
Na stolku doma ležela mapa.
Tam bych snad místo našel.
Ale tak nejistě vzpomínka tápá.
V divokém víně domek se kryl,
dobrý a žehnající.
Okolo šuměly lesy.
Daleko odtud je to,
tak jako uplynulý den,
tak jako uplynulé léto.
Vím jen,
že vždycky takto se mi děje:
i v studené dálce vzpomínka hřeje.
Dům onen vábí mne k sobě
a tichý lesní kout.
Napínám ruce obě:
nelze ho obejmout.
Proč odešel jsem, ptáte se. Těžko vám to povím.
Tichý a pokojný byl náš dům.
Pes hlídal v budce.
Na všecky jiné štěkal, mně však ruku lízal krotce.
Ručnice visela nad ložem mého otce.

Lehounký šum
kteréhosi dne se ve větvích jabloně ozval,
podivný větřík zavanul křovím.
Chtělo se mi za něčím novým.
Svět mne pozval.
„Pojď, vůdce netřeba. Zde ti dám vůdce!“
Náhle se zjevila bílá cesta.
„Pojď, vůdce netřeba,“ řekla mi. „Pojď.
Chceš vidět hory, chceš vidět města?
Chceš vidět daleké země?
Pojď ke mně.“
Kývl jsem hlavou a řekl jsem „Toť.“

Zmizel rodný dům,
zelená zahrada.
Jdu přes pláně a chlum,
a slunce zapadá.
Tma brzo přijde.
Kde spát?
Všeho se musím bát.
Zvířata zlá jsou, horší lidé.
Bojím se zlého slova,
bojím se ran.
Nenajdu nikde
dveře dokořán.
Nenajdu nikde hřejivého tepla,
pro mne lampa neplá.
A přece silnice bílá
mne neošálila.
Ukázala mi mnoho
z toho, co mi slíbila.
Silnice nepochybila.
Ale mně je úzko z všeho toho.
Jdu mezi tolika samojediný
bez svého domova, beze své dědiny.
Jdu sady, lesy, poli,
nížinou jdu, hor jdu po úbočí.
Otvírám zvědavé oči.
Srdce bolí.

Viděl jsem tolikeré věci.
To, co bych chtěl, nevidím přeci.
Viděl jsem chaty vsí, pokryté mechem,
pastýře, psa a v mlze ztrácející se stádo ovcí.
Rány a štěkot slyšel jsem: šli řepami lovci.
Slýchal jsem také píseň mlatu.
Zakdákaly slepice, zakejhaly husy:
snad doma někde tu jsi?
Přešel jsem po chatě chatu,
po dvoru dvůr.
Poznal jsem plný chmur:
nejsem tu nikde doma.

Městečko prostíralo se
s tichými domy, jejichž barva bledla.
A já jsem přicházel, boje se a prose.
Na trh mne cesta vedla.
Z šírého kraje přišli sem.
Na lidi hleděl jsem, podloubí, na domy,
na spoustu krámů.
Hrot věže bodal děkanského chrámu.
Teskno bylo mi.
Cítil jsem:
nejsem tu nikde doma.

A veliké město, jež jsem viděl pak!
Domy nesmírné výše.
V tom shonu, v tom hluku, v té pýše
přecházel sluch a zrak.
Nádherou skvělých tříd
bez koňů povoz rychle lít,
jakoby třeště.
Sotva jsem ucouvl ještě.
Zvonění, ruch a šum.
Co nádhery a co zboží,
co krásných látek.
Ve všední dny byl tu svátek.
Všude lesk a třpyt.
A po těch tisících štvoucích a štvaných
čtvrť paláců jsem viděl zadumaných,
tichých jako hrob.
Byly z dávných dob.
Jediné jsem tu nezahlíd:
své rodné, rodný svůj dům.
A jak se šíleně život řítil
krutý, nedočkavý,
uprostřed vřavy
jen to jsem cítil:
nejsem tu nikde doma.

Silnice bílá
neošálila.
Silnice bílá vede ještě v dáli;
přes svěží lučinu, přes pole zmoklé,
přes lesy dumavé, se šípky rokle
kráčím; ne, cesta mne neošálí.
Uvidím hory, uvidím moře,
uvidím tolik obrazů.
Co po vichru mi a po mrazu?
Větší mám hoře.
Co dnů viděl jsem vkrátku!
Co továrních budov, co kasáren, letohrádků!
Domy nižší a vyšší,
hlučnější, tišší,
nádherné, chudé.
Tisíce domů viděl jsem na cestě všude.
Tisíce domů uvidím denně ještě.
Některý dům je jako dlaň,
a přece důvěrně kyne.
Křehký a slabý
vábí,
nepřátelsky zírají jiné,
hrozivé jako zbraň.
Hovoří některé s nebem,
jiné se k zemi tulí.
Usmívají se ony, jdu-li,
zří tyto s posměšným šklebem.
A jiné domy jsou jako vězení,
oken jejich straší dlouhá řada.
Stín jejich na mne padá,
stín provází mne zelení.
A domy stojí chmurné, nemluvíce:
jak chorobinec jsou a nemocnice.
Některé domy podezřelé jsou,
rychle je lid míjí.
Některé domy mnoho kryjí
a nic mi neřeknou.
Některé domy jsou jako matka
a jiné maceše jsou rovny.
V úsměvnou zahradu vedou někdy vábná vrátka,
a za nimi je smutek nevýslovný.
Některé domy jsou jako past,
neradno za kliku brát.
Kdo je viděl jedenkrát
dlouho se bude třást – – –
Na všecky domy hledím, i každý něco zvláštního má.
Ale ve vší změně
jedno cítím denně:
nejsem v žádném z nich doma.

Jednou jsem zastavil se u plotu.
Domácky nějak bylo tu.
V divokém víně domek se kryl,
dobrý a žehnající.
Neříkal nic, ale já myslil, že chce něco říci,
tož jsem se zastavil
něco málo.
Za plotem zahrady děvče stálo
v keřů houští, v býlí vzrůstech.
Mělo růži v ústech.
A když mé prosebné oči zřela,
snítka růže padla jí z úst.

Zde je má zahrada, děla.
Můj je to svět.
Mně tu všechno roste.
Mně květy nádherné, mně květy prosté.
Můj je každý květ.
Ty tu nejsi doma.
Stála tu chladná, hrdá,
ta slova mluvíc tvrdá.
Kraj zdivočel pro mne a zpust.
Šel jsem v stínu.
Za jakou vinu
mne to trestá?
A proč tak přísné byly oči její?
Proč nesmím já zůstat, a jiní smějí?
Zbyla mi cesta.
Já šel jsem mnoho a přece dost ne.
Viděl jsem pohledy prázdné,
obojaké, bezvýrazné,
pohledy vražedné a zlostné.
Pohledy cítil jsem, ostré jako nůž.
Dávno už
nejsem nikde doma.
Já viděl mnoho; více vím, než jiní mohou vědět.
Ale toto mním: nutno takto hledět?

Svítí-li slunce, všude-li jas,
motýl-li létá hravě
po květech v trávě,
nebolí to.
Přichází však čas,
kdy je všeho líto.
Za soumraku
táži se, úzkost v zraku.
Jedenkrát býval jsem doma,
budu doma zas?
Nepochoval jsem
přešlý čas?

A tu si vzpomenu,
jak jsem šel tenkrát nedočkavě, spěšně
kol lučních pramenů,
kol sadů, kde kvetly třešně.
Já o mnohém snil jsem, o čem jiní nesní.
Ale na studánku nezapomněl jsem lesní,
kam chodí srny pít.
Chtělo se jít.
Dálka se vábivě leskla a skvěla
jako drahý šperk.
Vábilo všechno touhou,
a já šel silnicí bílou a dlouhou
přes její štěrk.
Silnicí šel jsem, topole stály u ní,
a potok skryt byl olšemi.
Jak krásně bylo na zemi!
kolik jsem cítil vůní!
Kolik jsem pil jich plnými doušky!
Vyprchá vůně, barva bledne.
Stýská se mi po vůni jedné,
po vůni mateřídoušky.
Najdu-li u cesty svah,
kde tenkrát voněla?
Najdu-li prameny v lučinách?
Studánka lesní nevyschla-li,
a voní ještě v rodné dáli
poupata, která mi vypučela?
A je tam dům, kde klid se tají?
A jsou tam oči, jež nebodají?

Tma brzo přijde.
Kde spát?
Bojím se cizích, přísných hlasů
z domů, dvorů, ze zahrad.
U cesty tolik podupaných klasů.
Všeho se nutno bát.
Zvířata zlá jsou, horší lidé.
Kde usnu?
Pod širým nebem, v stájí dusnu?
V sena kupě?
Jdu těžce, tupě.
Ráno šlo se lehce
po silnici dlouhé a bílé.
Ráno, slibné vše a milé,
ráno všechno se čeká.
Za rána mysl těká.
Ale soumrak klidu dát nechce.
Navečer cizina nejtěžší.
Nikdo mne nehladí, netěší.
Nejsem tu nikde doma.
Jdu. A odpočinul bych rád.
Jdu. Noční přichází chlad.
Prochladlý jdu, se zmodralýma rtoma.
Stýská se mi po dobrém slově,
po domově.
Už dávno nebyl jsem doma.
Po ostrém kráčím střepu.
Hrdlo to sevře.
Na dveře klepu.
Nikdo neotevře.