Ničemou snadno a rychle

Údaje o textu
Titulek:	Ničemou snadno a rychle
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	přepis textu z Národních Listů 67, č. 160. 12. 6. 1927
Licence:	PD old 70

Někdy přihodí se vám taková nepříjemná historie. Včera ještě byl jste člověk tak říkajíc slušný. Včera si vás vážili ti, kdož dnes uvědomili si propastnou vaši ničemnost. Ne pouze si vás vážili, měli vás rádi. Ale stalo se něco, co úplně podrylo jejich vážnost a lásku: stal jste se snadno a rychle ničemou. Petr míní, že něco je bílé a vy, že je to černé. Pavel míní, že něco je černé a vy, že je to bílé. Ano, jste u Petra i Pavla dokonalým ničemou a nemáte ani té útěchy, že byste tvrdil o Petrovi a Pavlovi totéž.

Není nic tak rozpínavého, jako pravdy domácí výroby. Podstatný znak jejich je, že nejsou soběstačné. Majitelé pravdy mohli by se spokojiti tím, že mají pravdu. Ale dobrý našinec se tím nespokojí. Teprve tehdy má ze své pravdy požitek, může-li svou pravdou rozbíti cizí hlavu. Boj o pravdu netrvá u nás ostatně nikdy dlouho. Velmi promptně se z něho stane rvačka.

Proto rozumní lidé uhýbají se pravdám a přikrčí se, aby jim nespadly na hlavu. Oddávají se samotářství, zahalí se do neproniknutelného mlčení. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Možno, že bychom získali, přitakavše pravdě, která se se svou dýkou rozběhla po ulici, šílíc a zuříc; ale v blízkém sousedství může číhat pravda ne méně zuřivá a vyzbrojená; upadne v Scylly, kdo se vyhnul Charybdě. Filosofe, mlč!

Nuže, nezůstanu filosofem. Neuniknete svému osudu. Ve hvězdách bylo to psáno: ničemou snadno a rychle. A vedle mužů, kteří řeknou: „Až do dneška jsme si vás vážili, avšak - -“ vyskytne se sbor méně uctivý: „Tohle ještě jsme u něho čekali.“ Ano. V bystré analyse ničemností národní demokracie, kterou s profesionální vervou podniká myslitel brněnský, prohlásil, že náš nacionalismus je dvojí mysli a dvojího jazyka. „Jistě ani Dyk ani dr. Kramář nevěří v pravost Rukopisů, ale hovějí předsudkům davu…“ Praskne-li u nás nějaká šeredná aféra, mívají někteří lidé zdravou a účelnou taktiku: chodí kolem jakoby nic a usmívají se jakoby nic. A po několika dnech opravdu jako by nic. Vydržet se musí.

U čerta, co dělám na této rukopisné galeji? Nikomu ještě čest ani slávu nepřinesla. Nikdo mne nenutil, abych řekl, věřím-li či nevěřím v pravost Rukopisů; nikdo mne nenutil, abych se vrhl mezi bodáky dvou rozvášněných stran. Hlas rozvahy těžko proniká tam, kde se rozkřikuje vášeň; a zdá se, že jdeme vstříc reprise všeho toho neutěšeného, co se objevilo za minulých bojů o Rukopisy. Nuže, povaha je povaha; vím to vše a přece pálím si prsty, vím to vše a přece volám: Klid!

Nevidím zlo v tom, že se rozcházejí v určité straně či v určitém jejím listě mínění o pravosti Rukopisů. Zlo by bylo spíše v tom, kdyby strana nutila straníky k něčemu, co se s jejich vnitřním přesvědčením otázek nesrovnává. Zlé by bylo teprve, kdyby při tolika rozporech, jež tříští politické naše jednotky do atomisace, staly se ještě Rukopisy podnětem ne veřejných diskusí, ale politických agitací. Zlé by bylo, kdyby proto, že důvody, jež přesvědčují jedny, nepřesvědčují jiných, bylo nutno, aby přesvědčení bili se s nepřesvědčenými. Zlé by bylo, kdyby boj o pravdu vedl se klacky.

Nuže, je toho venku kus, ať je to venku celé: když ničemou, ne na půl. Ne pouze, že vidím v duchu, kterým se vedly polemiky poslední doby něco nezdravého. Tvrdí se, že otázka pravosti Rukopisů je odbytá, že je to věc res judicata. Osměluji se říci, že pro mne to res judicata není, anebo, chce-li kdo, že nepovažuji obnovu řízení za vyloučenou, poněvadž byly pominuty nebo nedostatečně vyšetřeny okolnosti závažné. Bylo řečeno, že spor o Rukopisy netýká se čtvrté třídy Akademie věd a umění. A přece jen a jen umělec, ne vědec, může pochopiti váhu a dosah námitky, že proti nepravděpodobnosti vzniku Rukopisů v době, do které se kladly, stojí stejná nepravděpodobnost, že by mohly Rukopisy vzniknout na počátku devatenáctého století podvodem Hankovy skupiny. Připouštím-li, že v Rukopisech jsou dílka hodnoty umělecké, stojím před problémem, kdo byl schopen ze zmíněné skupiny je utvořiti. Nestačí zjistit jisté analogie v jiných literaturách, analogie obsahu; technický básnický problém je ještě závažnější. Dílo básnické nelze vysvětlit kompilacemi; je třeba živé vody, aby z mrtvých údů učinila živý celek. Kde, u koho byla? A byla-li u koho, je pravděpodobno, že by odsoudil se falsator k věčnému mlčení? I autor „Slezských písní“ aspoň v lístcích přátelům připomíná Petra Bezruče.

A když už tak daleko jsem zašel, doznám něco prof. Pekařovi, který se divil, že Rukopisy ještě nedaly podnět k románovému či dramatickému zpracování jistě zajímavé látky; ano, byla to právě myšlenka na takové románové zpracování, která mne vedla k úvahám, s dnešního oficielního stanoviska kacířským. Byla potřeba postav a jejich vnitřního zdůvodnění. Quis, quid, quibus auxiliis, quo modo, quando? Všecky oficielní hypothésy připadaly mi neudržitelny: což možno na př. z Hanky vytesat monumentální figuru hrdiny, jenž zmizí pokorně jako tvůrce, aby umožnil úspěch díla? Muže odříkavého, mlčenlivého, muže nejnesnadnější lidské oběti? Zbývá hypothesa konsortia. Čím více spoluviníků, tím větší pravděpodobnost prozrazení. Projde to ještě u podvodu, který možno provésti na ráz; stopy jeho lze zatajiti. Ale nežli spoluprací „skupiny Hankovy“ vzniklo dílo, jež mystifikovalo Goetha jako básníka, Palackého jako historika a jež Gebauer teprve v pozdějším věku odvážil se odsoudit, musila předcházet lopotná práce snad let. Nejprve poetická koncepce; potom pilování a úprava archaistická; posléze technická výroba falsifikátu. O tom všem byla nutna výměna názorů, styk, častý styk. Bylo možno, aby tyto přípravy byly dokonale utajeny, aby nic z vývoje falsa neproniklo?

Autor „Kosti“, který dovede dáti dějinám plnokrevný život, ztroskotal by, kdyby chtěl podati poněkud pravděpodobné vylíčení podvodu Hankovy skupiny. Já si aspoň netroufal. Zbývala by - ulpíme-li na výrazu „podvod“ - zvláštní literární nepravděpodobnost: zjištěný podvod s nezjištěnými podvodníky. Zahájiti řízení trestní s neznámými pachateli je trochu pozdě; ale snad by bylo prospělo zjištění pravdy, kdyby se byla vydatněji uplatnila hlediska kriminalisty v této pro mne temné aféře. Ti, kteří se dosud o to pokoušeli, nepřesvědčili mne, bohužel, o své detektivní genialitě. A tak stojí tu pro mne nepravděpodobnost proti nepravděpodobnosti dosud.

U čerta, co dělal jsem na té galeji? Nikomu ještě čest ni slávy nepřinesla. Rozumní lidé respektují uznané a oficielní pravdu do té doby, než se nastolí a uzná jiná oficielní pravda. Rozumní lidé nehasí, co je nepálí. A pak jaká smělost mínit, že o díle básnickém nejspíše sluší mluviti básníku.