Neutěšená zastávka. Útěk ze Sarajeva

Údaje o textu
Titulek:	Neutěšená zastávka. Útěk ze Sarajeva
Podtitulek:	(Ze vzpomínek cestovních.)
Autor:	Ignát Herrmann (jako Ypsilon)
Zdroj:	Národní listy, roč. 53, č. 121. s. 11. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	04. 05. 1913
Licence:	PD old 70

Prvním naším průvodcem, jejž nám z hotelu „Narenty“ objednali, byl mladý, asi dvacetiletý Srb v kroji domorodců, patrně hoch, který se dával zjednati na všechny práce, jež mohl konati, na poselství, donášku zavazadel atd.

Přišel, uklonil se a položil ruku na čelo, z čehož jsem soudil, že jest vyznavačem islámu.

„Tys mohamedán?“ táži se.

Zdálo se mi, že tvář jeho se nějak zachmuřila.

„Co ti mám vykonati?“ tázal se místo odpovědi.

Byl jsem potom kýmsi upozorněn, že moslimové neradi slyší slovo „mohamedán“, v němž se jméno proroka jejich jaksi bere nadarmo. Neměl jsem o tom arci ani potuchy a snažil jsem se mladého mohamedána udobřiti několika cigaretami.

„Provedeš nás po městě, okážeš nám, co tu hezkého a památného.“

„Bädeker“ je sice dobrá věc, „Mayer“ taky a jak se všechny ty knihy pro turisty jmenují. Ale živý a zdejší průvodčí je vždy nejlepší.

Překvapil mne značný počet „háremů“ čili hřbitovů (na rozdíl od slova „harém“, příbytek žen), rozložených po celém městě, i v ulicích velmi živých. Arci bylo zřejmo, že na mnohé, travou zarostlé a s propadávajícími se podivnými náhrobky tureckými dávno se nepohřbívá. Rozumí se, že nás zavedl i na tak zvaný „římský“, skutečně však turecký most, vypínající se jediným obloukem asi dvacet metrů nad řekou Neretvou. Tu nám líčil, kterak malí cikání skákávalí s mostu pro pouhý krejcar, vržený do průhledné vody v hloubi, a turisté házeli neúnavně krejcary do řeky, aby se nabažili krkolomného toho divadla. Ale nyní jsou produkce ty zakázány a malí kloučkové tam jen o krejcárek žebrají. Za mostem, jistě v nejstarší části Mostaru, uvedl nás průvodce taky do malého mlýna, jehož stoupy valchovaly právě hrubé vlněné houně. Veškeré zařízení tohoto mlýna bylo tak prvotní, starodávné, jako jistě bývalo již za dob římských, za všechna ta staletí nic na něm se nezměnilo.

Mlýn byl zamčen, když jsme k němu přišli, a mladý náš vůdce musil teprv kdesi sehnati „pana otce“ mlynáře, taky mohamedána. Přišel, ochotně odemkl, mlýnkem nás provedl. Byl to letitý muž, ostýchal jsem se jemu za prokázanou ochotu nabídnouti odměnu, ale přitarabil se odkudsi jeho synek, prohlížející si zvědavě cizince. Tomu tedy podávám nějaký peníz a chlapec dychtivě po něm sáhl. Ale než dosáhl a než jsem mohl bakšiš vpustiti do jeho umouněné dlaně, rozpřáhl se starý mlynář a vrazil kloučkovi takovou herdu, že odletěl na pět šest metrů a pak všecek zahanben se odplížil.

Po všem, co jsem kdy o bakšiši a jeho vymáhání četl a slyšel a posud i viděl, bylo mi toto počínání starého mohamedána nepochopitelné. Dostalo se mi však později v Dolní Tuzle další lekce v té věci a tu jsem vyrozuměl, že mohamedáni Srbové vzhledem k bakšiši mají stanovisko zcela jiné než Turci. Mládež arci ochotně a vděčně vztahuje po něm ruce.

Někdy k poledni vrátili jsme se zase do středu města a přiblížili se k jedné z mostarských džamijí, tureckých modliteben, s jejíhož minaretu právě muedzin vyzpěvoval svoje průpovídky. Poskrovnu scházeli se mohamedáni, setřásali s nohou trepky a škrpály a buď bosí nebo v silných, jako plstěných punčochách vstupovali dovnitř na polední modlitbu.

Rád bych taky byl vstoupil, abych viděl, jak taková svatyně turecká a pobožnost v ní vypadá, ale nevěděl jsem, jak se zachovati, abychom nikoho nepohoršili. Máme se taky zouti? Ale bylo po ranním dešti a všady plno bláta, mohamedáni ťapali v něm a nabírali ho na punčochy. To není věc příjemná. — Náš mladý vůdce, vida ty rozpaky, mávl nedbale rukou a řekl: Vstupte jak jste! — Vešli jsme tedy, ale vůdce náš neprovázel nás. Počkal venku. Patrně se již z rána odmodlil na celý den.

Vnitřek modlitebny holý, studený, bez ozdob. Toliko v čele jakási malba na zdi, napodobující cosi jako koberec. Pod ní stál mladý ješté muž, vztyčující se a zas ohýbající se a sklánějící, vzpínající ruce a jednotvárným hlasem cosi provolávající. Kolem něho roztroušeno několik postav, poklekávajících, shýbajících se, dotýkajících se čely dlažby a mumlavě opakujících po předříkávači, jenž však nebyl žádným knězem, toliko nějakým ochotníkem. Pomalounku odvažovali jsme se dále do středu, blíže ke skupině. Nikdo si naší přítomnosti nepovšiml, ničí zraky neotočily se po nás. I všichni, kdo později přicházeli, kráčeli mimo nás, očima o nás ani nezavadili. Mysl všech upínala se jenom ha vlastní pobožnost, na výkon modlitby, a my pro celé to skrovné shromáždění zůstávali jsme jak neviditelní. Polohlasné mručení věřících a modlících se zaléhalo v náš sluch, a bylo v tom cosi ponurého. Zač se modlili? Toliko za spásu duší svých? Nebo i za to, aby domovina jejich zas byla vrácena panství islámu? Nerozuměli jsme ze všeho ani slova.

Beze šustu a pozpátku vytratili jsme se z džamije, venku ovanul nás opět svěží vzduch a dech rušného života.

Po dvoudenním neb třídenním pobytu loučili jsme se s Mostarem a nastoupili další cestu k Sarajevu. Litovali jsme pak velmi, že jsme pobyt v Mostaru a krásném půvabném jeho okolí neprodloužili, neboť v Sarajevě očekávalo nás netušené překvapení. Přibyli jsme tam po úzkokolejné dráze někdy po sedmé hodině večerní, nepamatuji, zda 3. neb 4. května. Na nádraží spatřili jsme několik krajanů, s nimiž jsme se byli setkali již v Dubrovníce, ale ti právě odtud odjížděli. Vyprovázel je krajan major, výborný muž vzácně jemné povahy, který dříve taky nějaký čas meškal s námi v Dubrovníce. Tehda nás pozval, až se zastavíme v Sarajevě, abychom ho navštívili. Měli jsme ostatně doporučení k několika osobám, i vyšším hodnostům úřadním, kteří nám měli umožniti návštěvu a prohlídku veliké sarajevské továrny na koberce a tabákovny.

Ve chvatu příjezdu a odjezdu vlaku, v podivném nepokoji a přebíhání na nádraží, v kvapném nastupování do vagónů a letmém loučení krajanů, kteří jakoby před něčím prchali, nebylo času na otázky ani na odpovědi. Teprv když vlak zase vyduněl z nádraží, dále ke Slavonskému Brodu, bylo nám učiněno stručné sdělení: v Sarajevě právě vypukla stávka dělnictva v tabákovně i kobercovně. Závody zavřeny. A právě dnes, asi dvě hodiny před naším příjezdem, vytáhlo vojsko proti lidu, srocujícímu se a hlučícímu na ulicích a náměstích, a když neuposlechl vyzvání k rozchodu a vyklizení prostranství, bylo do něho páleno. Hovořeno o celém počtu zastřelených a těžce zraněných — později, bohudík, obmezil se původní počet na dvě toliko oběti. Smrtelně zasažen byl prý jistý student a — důstojnický sluha, jenž spěchal za svojí povinností.

Vlak byl pryč, nám nezbylo než zůstati a vyhledati nocleh v městě takto znepokojeném a hezký kus od nádraží vzdáleném.

Pan major projevil naději, že zítra zas nastane klid, zval nás co nejupřímněji k sobě na druhý den a rozloučil se s námi.

Plni nevlídných dojmů jeli jsme omnibusem do města. Jen aby nastal klid!

Omnibus zavezl nás do jednoho z prvních hotelů, jehož majetník nebo nájemce byl žid, jako skoro ve všech hotelích hercegovských a bosenských. Je to výnosná živnost a nevyskytli se podnikatelé jiní. Taky prý podnikatelům židům kynuly podmínky co nejpříznivější, okupační vláda všady prý je podporovala, pokládajíc je na obsazené půdě za živel nejspolehlivější. A hrnuli se tam židé z Vídně a hlavně z Maďarie.

Složili jsme zavazadla a vydali se ještě večer na malou procházku městem. Vypadalo to všady skutečně jako „klid“, ale my, kteří jsme podobných výjevů zažili již dosti v Čechách, v Praze, víme, jak se takový „klid“ zjednává. Krámy byly zavřeny, mnohé ulice jako vymeteny, a potkávali jsme nejen jednotlivé hlídky vojenské s nasazenými bodáky, ale celá oddělení, a tyto zjevy nesvědčily právě o spolehlivosti klidu. Kdesi v dáli i pod našimi nohami jakoby cosi vřelo. A vzezření domorodců, jež jsme potkávali, bylo pochmurné, zamračené, přísné.

Později nám pikolo v hotelu šeptem svěřoval — jakoby se bál vyzrazení — že je radnice demolována. A rozumí se, že již dávno letěly telegramy do všech vídeňských listů o hrozné té demolaci. Bylo to nesprávné, jako skoro vždy. Časně z rána vzchopili jsme se a šli se podívat na „pobořenou“ radnicí. Byla celá, jako kdy před tím, nestalo se jí nic jiného, nežli že v ní bylo vytlučeno několik tabulí v oknách. Čemuž se v žargonu zpravodajů vídeňských novin říká „verwüstung“ a „demolierung“.

Ale byla to prvni stávka v Sarajevě a v okupovaném území vůbec a nikdo nevěděl, jak to skončí. Proč jsme nezůstali v krásném, klidném Mostaru!

Jen jsme trochu prošli městem, položeným půvabně v údolní rovině a se všech stran obklopaným zelenými vrchy, a zamířili jsme do tureckého bazaru. Nemohli jsme dlouho prohlížeti vyložené tu předměty a přihlížeti ku práci živnostníků, robících tu před očima všeho obecenstva, krejčí, opankářů atd. Bylo asi půl desáté, když náhle jakoby sem zavanula vichřice, vznikl šum od konce na konec, ozvaly se výkřiky, strhl se chvat, zboží skládáno, házeno dovnitř, krámy kvapně zavírány, obecenstvo prchalo domů. Kdesi v dáli ozvaly se vojenské polnice i bubny. Bylo po klidu. Znamenalo to, že zase kdesi shromažďují se stávkáři s nezbytným ovšem průvodem zahalečů a chasy chtivé výtržností, která vlastně vyvolává pak „ostrá“ opatření. Potkal nás jakýsi neznámý člověk a vida, že jsme tu cizinci, poradil nám: Jděte do svého hotelu, pánové, bude vám tam nejlépe. Abyste se nedostali do nějaké vřavy.

Poradil dobře. Za chvíli jíž všemi směry prchali poděšení muži i ženy, za nimi objevily se řady vojáků s napřaženými ručnicemi s bajonety, jako k útoku. Na štěstí hotel náš byl nedaleko, nějakými postranními ulicemi dostali jsme se brzy pod střechu. A tu se nám naskytlo milé divadlo. Okna přízemní jídelny i sousední kavárny zabedňována byla silnými prkny, prkna tarasena příčnými břevny, v místnostech pojednou ztemnělých rozžata světla. Vrata hotelu zamčena a vpouštěn dovnitř, jen kdo tam náležel.

Hotelier přecházel plný starostí a obav průjezdem, na nás hleděl nějak nedůvěřivě. Rozuměl jsem tomu. Zdálo se mi vůbec od prvého okamžiku, co jsem překročil hranice Hercegoviny, jakobych byl pod nějakou dohlídkou. Šimralo to nějak. Jako v Mostaru, taky zde, než nás uvedli do pokoje hotelního, musil jsem vyplniti dole nesmírně obšírný „meldecetl“. Odkud jsem, kam směřuji. Kde a kdy jsem se narodil. Kam přísluším atd. No a jakého povolání, arcižeť. Psal jsem ovšem všady, že konám cestu pro zotavení, výlet, ale připojoval jsem taky svědomitě „člen redakce N. L.“ A proto všady ta „pozornost“!

Jedné chvíle přistoupil ke mně hotelier a řekl mi:

„Přijel jste nevčas. Nic tu neuvidíte. Raději jste měl jeti dále. Co tu budete dělat?“

„Počkám, až bude ticho. Rád bych se podíval do továren, do okolí. Sotva sem zas někdy přijdu.“

„Nevím, nevím,“ odpovídal hotelier, „budete-li moci do továren. Všechno zavřeno.“

Byli jsme v hotelu jak uvězněni. Nebylo pomyšlení na procházku městem. Všady plno hlídek. Co chvíle zazníval odněkud ryk, štěrbinami v bednění oken viděli jsme hloučky přebíhajících aneb honěných lidí. Venku jasný den, my tu v jídelně při večerním osvětlení. Velmi zábavné. Chvílemi vyšli jsme i do pokoje nahoru, ale zas nás to táhlo dolů, aspoň ke vratům, skrze jejichž mřížení přece jsme viděli na ulicí.

Bylo k poledni, když za mnou nahoru přiběhl hotelier, všecek udýchán:

„Jste hledán, pane.“

„Kým pak?“

„Vojáky! — Račte dolů.“

Zatrápená věc! Co mi chtějí vojáci?

Sešel jsem dolů, do vestibulu. Tam dva vojíni s nasazenými bodáky, před nimi desátník s nějakým dopisem v ruce. Salutuje.

„Jste pan Y.?“ táže se německy.

„Jsem. Čím mohu sloužit?“

„Pan major X. vzkazuje poručení, posílá dopis, mám přinést odpověď.“

Vzácný krajan major poslal mi stručnou zprávu: „Posádka konsignována, jsem od včerejšího večera v kasárnách, nevím, kdy se domů vrátím, nemohu vás tedy u sebe uvítati. Chcete-li však navštíviti moji chot, velmi ji to potěší. Těší se na vás.“

Hotelier stál opodál pln očekávání, zdali mne vojáci odvedou. Zhluboka oddechl, když jsem desátníkovi odevzdával odpověď a když tento pozdraviv se svými vojáky odešel. Od té chvíle hleděl na mne s velikým respektem.

Již jsem nespatřil pana majora ani jeho choť. Neboť ulice Tepebašina byla vzdálena asi půl hodiny cesty a nebylo lze pěšky proniknouti tam uzavřenými ulicemi jinými. Žádal jsem, aby mně z hotelu opatřili povoz, ale nebylo lze dostati povozu. Nikdo nechtěl jeti.

Uvěznění naše trvalo dále. Snídali jsme, obědvali i večeřeli v zabedněné jídelně. Ven vycházeli jsme jenom na několik set kroků od hotelu, pokud vedla rovná ulice oběma směry, abychom stále měli na očích, co se kde děje, bychom v čas mohli pod střechu se uchýliti. Toliko druhý den večer odvážili jsme se k veliké džamiji nedaleko, s jejíhož minaretu muedzin vyvolával. Byl pátek, mohamedánům sváteční den, a když se setmělo, vyskočila na minaretu zdola až k vrcholku četná světla barevná, červená, modrá, zelená, jako když veliké světlušky ji obletují. A jakoby v městě byl největší klid, znělo s hora do tiché noci táhlé vyzpěvování muedzinovo. Nikdy toho večera nezapomenu.

Celé tři dny čekali jsme na uklidnění, ale marně. Sice ráno třetího dne táhl ulicemi jakýsi zřízenec městský, v kroji bosenském, provázený bubeníky a trubači, a když nástroje utichly, vyvolával hlasitě všemi směry:

„Slobodno otvorit! Slobodno otvorit! Slobodno otvorit!“

A táhl s průvodem svým dále.

Avšak lidé pořád ještě nedůvěřovali, nikdo krámu neotvíral. Taky náš hotel zůstával i na dále zabedněn.

Již bych byl rád unikl, když jsme tu jen čas mařili, ale to nebyla snadná věc. Měli jsme těžká zavazadla, lodní kufr, nebylo lze dostati nosiče, sehnati povozu, a nádraží půl hodiny od města. Nikdo nechtěl jíti, nikdo jeti. Zamrzli jsme tu.

Konečně ráno dne čtvrtého popadl mne hotelier na schodech:

„Pane, chcete odjeti ke Brodu?“

„Velmi rád.“

„Tedy rychle, v devět odjíždí omnibus na nádraží.“

„Kdy jede vlak?“

„V jednu hodinu.“

„Pojedu tedy později.“

„Nemožno. Jede jen tento omnibus — a pak celý den nic. Jsem rád, že mohu aspoň tento vůz vypraviti.“

Bylo půl deváté, a my nebyli připraveni. Nahoru tedy! Sebrali jsme svrchky své a knihy, naházeli, nacpali do kufrů, našlapali, zúčtovali s hoteliérem a byli jsme právě hotovi, když se kola omnibusu již rozhrčela.

„Počkat! — Ještě nás vzít!“

Vyházeli nám kufry na střechu omnibusu, vlítli jsme do vnitř — a s bohem Sarajevo, tys nás pěkně uvítalo, pěkně vyčastovalo!

Tu hlídky, tu kordon, tu četníci — ale jinak ulice prázdné, silnice k nádraží volna. Za dvacet minut byli jsme na nádraží — a tam jsme pak čekali plné čtyry hodiny, než přijel vlak, jenž nás odvážel někam k Doboji. Nejbližším naším cílem byla Dolní Tuzla a nedaleká Kreka se svými uhelnými doly, kde nás očekával starý přítel, ředitel dolů.

Tak jsme prchali ze Sarajeva.

Ypsilon.