Nenasytný obuvník

Údaje o textu
Titulek:	Nenasytný obuvník
Autor:	Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj:	Národní listy, roč. 27, č. 66. s. 3 a č. 165. s. 3
Vydáno:	08.03. a 18. 06. 1887
Licence:	PD old 70

Jsou lidé s rozličnými vášněmi a náruživostmi, škaredými, nevinnými, směšnými, neškodnými — jak se komu hodí a líbí a jak komu poměry dovolují. Mnozí zakládají si „důležité“ sbírky poštovních známek, jiní vynakládají všechno jmění své na sbírky špiček na doutníky, dýmek atd. — ba jest i jistý kroužek lidí u nás, kteří kupují dokonce i české knihy, čtou je, seřaďují je do skříní v úhledné řady a mají radost, když jim taková sbírka vzrůstá a těší se ze zásoby svazků, kterým se celkem říká „duševní potrava“. Chvála bohu, že těchto posledních pošetilců denně ubývá a zdá se, že je blízka doba, kdy už vůbec nebude třeba, aby se vyhazovaly peníze za papír a tiskařskou čerň na české knihy, kteréž nám věru počínají býti nesnesitelným břemenem. Ostatně jest známo, že největší část obecenstva chovala se v téhle věci vždycky rozumně. U rozšafných a moudrých měšťanů, u domácích pánů, u pekařů, krupařů, zvěřinářů, dvorních dodavatelů ať oburi nebo oděvu, u soukromníků — zkrátka u lidí lepších vrstev nenajdeš beztoho knihy, neřku-li hloupé bibliotéky, která beztoho překáží a na jejíž místě vždycky lépe se vyjímá nějaká „altdajč“ kredence s porcelánem a se vkusnými korbeliky na pivo z kameniny, také „altdajč“, se vtipnými nápisy: Wir tranken gestern, wir trinken heute — das thun ja alle brave leute. Ještě největší část literatury odebírají uzenáři, ale ti ovšem ke praktickým obalům: české časopisy a básně i novely většího formátu tvoří svrchní obal uzeného masa, bůčků, plecíček, krkoviček, pečínek, jaternic, cerbulátů atd. Ale i uzenáři přestávají pomaloučku podporovati zlořád vydávání českých spisů. Mají nařízeno, aby balili do čistého papíru, kterýž je teď beztoho lacinější, než nejlacinější makulář. Proto každý rozumný člověk radostně asi uvítal zprávu, že „Květům“, „Lumíru“, „Osvětě“ a jiným, jinak dosti úhledným a na pěkném papíře tištěným časopisům ubývá čtenářů a že některé z nich bezpochyby spějí ke konci svých dnů. Co pak je do toho? Kdopak má času ku čtení? Má-li slušný člověk vypíti denně svých osm — deset flekovských, tomášských, primasovských a hodit si na tři — čtyry hodinky bulku, taroky nebo maxla — kdy má číst, prosím, kdy!??

František Kolínský, 67letý obuvník a domovník v Praze zakládal si tedy docela jinou sbírku. František Kolínský se neúnavně ženil. Jsa vdovcem, oženil se 2. března roku 1851 podruhé, s Josefou Auerspergovou, která však již dne 5. května 1885^{[red 1]} zemřela. Kolínský doplnil svou domácnost dosti brzy, totiž dne 9. září 1855, kdy pojal za třetí ženu Annu Wolfovou z Prosíku. Tato řádně oddaná žena však mu nedostačovala, Kolínský tu a tam namlouval si mimo dům a když zákonitá manželka nebyla s tím srozuměna, vybil jí prostě, tak že došlo jeho vinou k rozvodu soudnímu a církevnímu, aniž však manželství jeho prohlášeno bylo za neplatné. Kolínský nevydržel dlouho sám a osiřelý, anobrž přijal pod střechu jistou Kateřinu Hlušickou a když se mu zdálo, že by tato žena jeho vkusu vyhovovala, pojal ji dne 12. února 1872 za manželku — to již čtvrtou. Ovšem nepřiznal se farnímu úřadu u svatého Jakuba, že byl ženat třikráte a že třetí jeho žena žije, anobrž předložil úmrtní list druhé ženy své, Josefy Auerspergové a vydával se za vdovce. Věc zůstala dlouho tajemstvím a Kolínský žil se čtvrtou ženou svou beze všeho vyrušování téměř patnáct let — až konečně letos prozrazeno, že čtvrtým sňatkem svým se dopustil zločinu dvojženství. Za tento protizákonný skutek pohnán byl včera před čtyřčlenný soud, jemuž předsedal rada z. j. p. Fina. Žalobu vedl subst. st. zást. p. dr. Kaplan, obžalovaného hájil p. dr. Fr. Dvorský.

Obviněný tvrdil, že neměl v úmyslu dopustiti se zločinu a že nevěděl, že se ho dopouští. Vidělť prý třetí ženu svou, Annu Wolfovou, před čtvrtým sňatkem posledně před pěti roky a domníval prý se tedy v roce 1872, že už nežije. Ovšem žaloba dovozuje, že tato jeho domněnka byla velmi nesprávná, neboť Wolfová byla r. 1872 teprv 52 roky stará, i nemohl mysliti, že by byla umřela sešlostí věkem; neměl pak vůbec práva ženiti se znova na základě nějaké domněnky, nýbrž měl píditi se, živa-li žena jeho či mrtva a opatřiti si úmrtní její list.

K líčení závěrečnému dostavily se dvě svědkyně: Anna Wolfova, žena od něho rozvedená a Kateřina Hlušická, s niž žije nyní. Anna Wolfova užila dobrodiní zákona a vzdala se svědectví, Kateřina Hlušická však — jejíž manželství prohlášeno za neplatné a která tedy není před zákonem ženou jeho — musila svědčiti. Je také již stará osoba, zdá se býti velmi hodnou a bylo viděti, jak trapno jí jest nynější postavení její.

Veřejný žalobník navrhoval trest od jednoho do pěti roků, avšak po vřelém hájení dra. Dvorského vynesl soud rozsudek, jímž odsuzuje se Kolínský do těžkého žaláře pouze na čtyři měsíce.

„Ano, ano,“ povídal ztrápený obuvník na chodbě, „trest bych si odseděl, ale co se má státi s mou nynější ženou?…“

Ovšem, smutná to otázka a nejsmutnější pro ubohou ženu Kateřinu Hlušickou po patnáctiletém manželství s Kolínským, jehož ženitby braly tak smutné konce.

* * * F. Kolínský se odvolal; viz následující zprávu (uvedena pod stejným nadpisem): * * *

Pod tímto záhlavím přinesli jsme dne 8. března 1887 referát o závěrečném líčení s 67letým obuvníkem Františkem K., kterýž byl pohnán před soud pro zločin dvojženství. František K. totiž se neúnavně ženil. Ovdověv, pojal roku 1851 druhou ženu Josefu Auerspergovou, která však zemřela již roku 1855, dne 5. května, nenosil dlouho smutek — již v září 1855 oženil se po třetí, tentokráte s jistou Annou Wolfovou z Prosíku. Než toto jeho nové manželské štěstí nebylo trvanlivé, a to snad vinou Františka K., kterýž prý chodil rád i za ženskými, s nimiž oddán nebyl. Třetí manželka obuvníkova nechtěla panu manželi takové zábavy trpět, mistr se dopaloval, vybil choti — a koncem všeho byl rozvod nezdařeného manželství. Potom ovšem mohl nenasytný obuvník oddati se záletům po libosti a konečně se opatřil hospodyní Kateřinou Hlušickou, kterouž — když byl poznal, že se k němu hodí — pojal dne 12. února 1872 za manželku. Aby se mohl ženiti, předložil na faře úmrtní list nebožky ženy, ale druhé ženy, Josefy Auerspergové, a nepřiznal se, že byl pak ženat ještě jednou, po třetí, a že s touto třetí ženou jest rozveden. V manželství s Kateřinou Hlušickou — jehož uskutečněním dopustil se zločinu dvojženství — žil František K. plných patnáct roků, na štěstí bezdětek. Konečně však se věc prozradila a obuvník pohnán před soud. Vymlouval se, že nevěděl, že třetí žena jeho žije, že myslil, že zemřela a t. d. Přes to vše byl odsouzen do těžkého žaláře na čtyry měsíce.

Obhájce jeho pan dr. Dvorský podal k nejvyššímu soudu zmateční stížnost proti rozsudku zemského trestního soudu, uváděje, že klient jeho nalézal se v právním omylu, když čtvrtý sňatek uzavíral, domnívaje se, že třetí jeho manželství jest neplatné a uváděje jiné ještě důvody, jejichž uvážení mohlo by míti vliv na trestuhodnost obuvníkovu.

Nejvyšší soud vyhověl této zmateční stížnosti, zrušil první rozsudek a nařídil nové líčení, kteréž provedeno včera za předsednictví rady p. ryt. Aulla — skončilo však opětným odsouzením Františka K. do těžkého žaláře na čtyry měsíce. V rozsudku uvedeno, že soud nabyl přesvědčení, že v činu Františka K. jest povaha skutková zločinu din §. 206, a že obuvník vešel vědomě v manželství nové, ač věděti mohl a věděl, že Anna Wolfova jest živa. Věc není také promlčena, neboť tato námitka platí jen tehdy, když pachatel snažil se, aby skutek svůj napravil, což K. neučinil, neboť i po prvním rozsudku žije dále s Kateřinou Hlušickou. Co se týče námitky, že K. nevěděl, že třetí žena žije, nebyla jím samým uvedena ani jediná příčina, proč se toho domýšlel. Nepodniklť vůbec nic, aby se přesvědčil, zda-li žena jeho žije, čili nic. Pokud pak se konečně týče námitky jeho, že myslil, že manželství s Wolfovou jest neplatné, řekl obuvník sám při líčení včerejším, že věděl, že jest manželství jeho jen rozloučeno, ale nikoli zrušeno, a věděl to zajisté i při čtvrtém ženění svém, neboť předložil úmrtní list druhé ženy. Věděl tedy, že nový sňatek podmiňuje úmrtí předešlé ženy.

Odsouzený obuvník reptal proti rozsudku a odcházel nevrle ze soudní síně.^{[red 2]}

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Správně má být asi 1855
2. Soudnička ilustruje zásadní rozdíl mezi současným a tehdejším právem, kdy manželství katolíků prakticky nemoho být zrušeno. Jak uvedl Kamil Henner v Ottově slovníku naučném (heslo Manželství): „O katolících vytkl § 111 obč. z., že rozloučení m. nastati může jen smrtí jednoho manžela a že nerozlučitelným jest svazek, byl-li třeba jen jeden manžel v době uzavření sňatku katolíkem.“ Dále píše: „Od rozloučení m. (divortium) rozeznávati sluší rozvedení (separatio). Při rozloučení zruší se pravoplatné dřívější m., netrvá tudíž dále, kdežto při rozvodu svazek manželský na dále trvá, jen že manželé prosti jsou práv a povinností z manželského spolužití plynoucích, ale ne práv a povinností plynoucích z m.“ Z toho vyplývá, že zmíněný obuvník — pokud byl katolíkem, což naznačuje místo uzavření sňatku (farní úřad) — neměl žádnou možnost se za života rozvedené manželky znovu oženit. Jeho pocit nespravedlnosti z rozsudku by tudíž byl z dnešního pohledu pochopitelný.