Nekáraná chasa

Údaje o textu
Titulek:	Nekáraná chasa
Podtitulek:	(Přečin proti veřejnému pokoji a řádu dle § 303.)
Autor:	Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj:	Národní listy, roč. 26, č. 159. s. 7 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	09. 06. 1886
Licence:	PD old 70

Dne 19. února časně z rána, téměř v noci ještě, povolán byl pan P. Fr. Vaško, kaplan v Michli, k umírajícímu osadníku v Nuslích. Povstal rychle, oděl se klerikou, přes niž oblekl rochetu a přehodiv svrchník přes ramena spěchal před pátou hodinou ranní s kostelníkem Karlem Freierem k Nuslím. Kněz nesl sanktissimum a kostelník kráčeje asi šest kroků před kaplanem zvonil na znamení, že přináší se umírajícímu poslední pomazání. Mlékařky a jiné osoby, jež touže dobou silnicí se ubíraly, poklekaly před knězem a znamenaly se křížem. Pojednou ozval se nedaleko v zátočině nezbedný smích a Freier zazvonil opět. Bylo světlo, neboť měsíc svítil jako rybí oko, a tu přiblížily se čtyři postavy s nůšemi na zádech, částečně i s koši na hlavách, a kráčely se smíchem mimo kostelníka i kněze. Byli to pekařští vyučenci a učňové, a sice 17letý Jan Vopálenský z Podskalí, 16letý Josef Netušil z Vršovic, 21letý Fr. Čejka z Vinohrad a 18letý Matěj Kožíšek z Vinohrad.

Když přešli výrostkové kostelníka a přiblížili se ke knězi, ozval se pojednou úsměšný hlas: „Hleďte, oni myslí, že jdou s Mikulášem!“ A slovům těm v zápětí vypukl hlučný smích.

Kněz spěchal dále cestou, ale nezbedná slova zaslechl strážník Jan Dlouhý, jenž vracel se tím časem z hlídky, i zastavil ihned výrostky a pátral po onom, jenž ona slova pronesl. Po dlouhém zapírání všechněch označen konečně 17letý Vopálenský jako výtržník.

Věc udána soudu a včera octli se jmenovaní chasníci pekařští před čtyřčlenným soudem, jemuž předsedal r. z. s. p. Fina a jemuž přisedali pp. rada Kalina a adjunkti Hněvkovský a Šroubek. Žalobu vedl subst. st. zást. p. Paukner, a jako obhájce Matěje Kožíška dostavil se p. dr. Budil, jenž však v závěrečné řeči své ujal se i ostatních obžalovaných.

Bylo zjištěno, že kněz p. P. Vaško měl sice svrchník přes ramena přehozený, avšak neupjatý přes prsa, i bylo vidět, že jest oděn rochetkou, že má štolu a byl konečně k poznání i dle kvadrátku. Ostatně dotvrzovali svědci, že musili chlapci viděti, kdo a za jakým účelem tu po silnici kráčí, neboť všecky osoby poklekaly a křížem se znamenaly.

Vopálenský přiznal se, že pronesl nezbedná slova vůči knězi, jenž chvátal k umírajícímu, ostatní však popírali, že by se byli po jeho slovech smáli, ano jeden z obžalovaných tvrdil, že zvolal k Vopálenskému, když kněz přešel: „Nevidíš, vole, že to je velebný pán?“ A tuto okolnost dosvědčil i strážník, kterýž zaslechl toto zvolání. Svědek p. P. Vaško nemohl se upamatovati, který z chlapců nesl na hlavě koš a nevšiml si, zdali některý z nich smekl, 24letý kostelník Freier však tvrdil určitě, že nesmekl nikdo z nich.

Veřejný žalobník žádal, aby obžalovaní uznáni byli vinnými přečinem dle §. 303 a aby byli dle §. toho odsouzeni (od jednoho do šesti měsíců).

Než obhájce obviněných ujal se upřímně mladých nezbedů a dovozoval, že nemůže tu býti řeči o úmyslu, aby urazili služebníka církve a aby rouhali se náboženskému obřadu vůbec; ale sluší v tom spatřovati pouze výbuch lehkomyslnosti, rozpustilosti a nezbednosti, a že sluší věc věc uvažovati jako mladické zbloudění. Nejvýše Vopálenskému by se mohl klásti přečin ten za vinu, neboť o něm zjištěno a on se přiznává, že závadná slova provolal. Ale o ostatních není zjištěno, zdali se všichni smáli aneb který z nich ae smál, ano je zjištěno, že jeden z obviněných Vopálenského okřikl. I žádal obhájce soudce, aby měli zvláštní zření k těmto okolnostem a aby obviněné neodsuzovali.

Po delší poradě vynesen rozsudek, jímž Vopálenský odsuzuje se pro přečin dle §. 303. do tuhého vězení na čas 14 dnů, každého téhodne dvěma posty zostřeného, ostatní však obvinění osvobozují se od obžaloby, poněvadž soud nenabyl přesvědčení, zdali a který z nich se urážlivě choval.

Vopálenský, jenž, mimochodem řečeno, byl po několik let ministrantem, nastoupil trest, ostatní pak radostně opouštěli síň, když jim i soudem i obhájcem dáno napomenutí, aby se v budoucnosti chovali vždy a na každém místě slušně a mravně.