Nedělní povídky/Jak Ferdinand Sovák pochodil

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jak Ferdinand Sovák pochodil
Autor: Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj: ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Nedělní povídky. Praha : F. Topič, 1896. s. 89–105.
Licence: PD old 70

Sochař Ferdinand Sovák je dobrý chlap a má srdce ze zlata, třeba to bylo to jediné, co „od zlata“ při sobě mívá, čímž naprosto není vyloučeno, že i stříbra je u něho leckdy poskrovnu, ačkoli už má dávno za sebou doby, kdy v mělkých kapsách někdy toho nánosu Štěstěny nenahmát ani na „dva horké s hořčicí“. Svatý Perune, vždyť byly časy, kdy kručícího genia v sobě krotíval i švestkami za dva krejcary a to bývala hlavní hostina jeho za celý den…

Dnes ovšem vzpomíná na to s měkkým snivým úsměvem, něžně hladě poněkud vzdorovitý svůj knír, — ach ano, tehda byl vous jeho v prvním rozpuku. Tehdáž „sekal“ do pískovce podle modelů mistrů, kteří se stali dřív slavnými než on, sochy na Národním divadle a učil se dokonce rok za rok na akademického sochaře, dělával dělníka vždy tak dlouho, dokud neměl školního platu na semestr Akademie pohromadě.

K svému umění musel se do slova prosekati, ačkoli ne dlátem. Přísná jeho máti chtěla míti z něho něco více než tvůrce „plačících andělů“, kteréž od smrti vřele milovaného chotě, druhdy dodavatele náhrobků pro celé téměř Olšany, vysekával jediný tovaryš a zároveň dílovedoucí na dvoře, sloužícím jako atelier i jako skladiště kdesi na dolejším Novém Městě.

Ferdáček už byl v páté třídě gymnasia a studoval, jak dovedl, k nevelikému potěšení své paní mateře, když nastal obrat v jeho osudu, učinil z něho žáka Canovova a pomohl mu konečně i do Ottova Naučného Slovníku. Zvláště v řečtině vázl milý Ferdáček až po krk, přes to, že mu matinka vydržovala pro tento předmět zvláštního informátora, primusa oktávy, a čím více se výtečný tento mladík namáhal, aby mu pomoh z řecké bryndy, tím hlouběji zapadal do ní Ferda. Důkazem toho byly měsíční poukázky na výprask, které posílány byly z professorského sboru po Ferdovi paní Sovákové se sdělením, že prospěch Ferdův v řečtině v poslední konferenci byl bohužel zase zcela nedostatečný.

Aby mamince ušetřil zármutku, podepisoval si Ferda „špajsky“ sám tak dlouho, až se ucho utrhlo, až pan professor Stříbrný poslal jednou Františka Sezimu, Ferdova spolužáka s vyznamenáním, přímo ze třídy s dotazem k paní Sovákové, zdali podpis její na Ferdově směnce je pravý. Sezima vrátil se do školy s vyřízením, že je „všecko v pořádku“, ale když Ferda přišel domů, věděl, že je zle.

Chodil až do večera jako na žhavé půdě a každou chvíli čekal, že sopka vybuchne. Leč vzácná máť jeho nepromluvila na něj po celý den ani slova, ani okem naň nepohlédla a když přišel večer pan informátor, domníval se Ferda, že má vyhráno. Zatím však ke konci hodiny zavítala matka nahoru a zasedla mlčky u stolu Ferdovy každodenní trýzně. Ferda pojednou ucítil mravence na zádech. Koktal, žvýkal aoristy nepravidelných sloves a jen prosil Boha, aby aspoň nedošlo k výplatě před jeho mučitelem, jejž nenáviděl snad ještě více než škubánky. Leč právě když Ferda mínil, že nebezpečí minulo, když sezení skončeno a gramatika zavřena a Ferda vstal — z nenadání ucítil, jak jej obemkly paže pana informátora a než se nadál, ležel tváří v poduškách na lůžku.

Úžas z náhlého přepadení a podušky zalkly výkřik vzpoury, ale když Ferda ucítil tam, kde je každý člověk nejkulatější a kde lidstvu vepsány jsou dějiny poroby a nevolnictví, ostrý šleh rákosky, vzňal se v něm neodolatelnou silou duch protestu, jediným vzepřením setřásl se sebe pana informátora a hmátnuv jadrně po rákosce, vytrhl ji paní mateři z ruky, a pan informátor nestačil ani počítati, co jich tehdáž slízl.

Poněvadž pak za nic na světě nechtěl pana informátora odprosit, stál už druhého dne v dílně a načal svého prvního „plačícího anděla“, s nimiž tehdáž byl ještě velmi dobrý obchod, neboť žádný z lepších nebožtíků nemohl se na věčnosti obejíti bez plačícího anděla. Z počátku mělo mu dláto býti trestem, ale když matka po rozmluvě s třídním professorem nabyla přesvědčení, že z Ferdy jak živo nic nebude, stalo se postavení Ferdovo definitivním a než dodělal prvního svého anděla, kouřil z dýmky jako sám pan Josef, dílovedoucí.

Od té doby minula dlouhá řada let, celé mučednictví opravdového talentu snažícího se k výšinám skutečného umění, a když jich Ferdinand Sovák dosáhl, neměl z oněch časů strádání jiné památky než řemen, na němž bylo zřetelně znáti, jak se Ferda musel utahovati, aby z něho byl jednou Ferdinand Sovák, jméno tak jasného zvuku v uměleckém světě českém. Bohu díky, dnes nestačí kolem jeho pasu památný ten řemen ani celou svou délkou.

A ještě něco zachoval si Sovák z oněch trudných a přece tak šťastných a veselých dob, vřelý soucit s každým, kdo trpí zvlášť nezaslouženě a obzvláště je-li to umělec, a toto ryze umělecké hnutí ztrpčuje mu někdy zlaté dny jeho spokojenosti, jež mu plynou mezi neúnavnou prací a stejně neúnavnou dardou v sehraném kvartetu vybraných přátel. A právě tato šlechetná vlastnost Sovákova zavdala příčinu k následující příhodě, kteráž mu málem vzala chuť ke skutkům milosrdenství.

V čtvrtém poschodí domu, v jehož zahradě má Sovák své atelier, bydlel hrdý stařec, v jehož postavě sotva shrbené vězel nejslavnější druhdy tenorista národní opery, pěvec, který za svého květu před 25 lety u vytržení uváděl celou Prahu a býval modlou zbožnění veškeré ženské pleti bez rozdílu krásy a věku. Dnes bylo dávno po slávě, a pense jeho stačila tak na uhrazení splátek dluhů, které ještě dnes zbyly mu z dob, kdy mu bylo stejně lehko vzíti vysoké C jako prohráti několik cenných bankovek v hazardní hře.

Kdykoliv jej Sovák potkal, pozdravil jej vždy s nejvybranější zdvořilostí, a starý Kamenský poděkoval mu s vlídností, jaké se tenoristé učívají teprve po padesátém roce, aniž pozdrav jeho pozbyl něčeho z grandiosní hrdosti, jakou tenoristé oslňují Příkopy ve svém třicátém roce. Ačkoli ani jediný šev neprozrazoval na starém Kamenském nedostatek — patrně byl jeho kabát největší drahocenností v celé domácnosti bývalého tenoristy — cvičené oko Sovákovo přece poznalo, že pyšný zevnějšek Kamenského chráněn jest před sešlostí toliko největší péčí malé ručky paní Kamenské, bývalé choristky, kterou slavný tenorista krátce před koncem své umělecké dráhy ještě zcela mladičkou za choť pojal.

Pečlivě upravené stříbrné dlouhé vlasy, které s koketním černým knírkem Kamenskému tak dobře slušely, svědčily, že dobrá ta, ještě hezká panička stále stejně nadšeně zbožňuje svůj ideál, při jehož zpěvu v poslední řadě sboru slzy dusívala. Po pět let nebohá pochovávala plody pozdní jeho lásky a nyní měla na starosti toto veliké, staré, rozmarné dítě stále oprašující starý chřestivý vavřín věnců na stěně rozvěšených a stále přebírající se ve žlutých výstřižcích z kritik dávných operních zpravodajů, kteří, neobrátili-li se bradou vzhůru, buď zdětiněli anebo ohluchli…

Ba věru bývalo by někdy snáze vyjíti s dítětem než se starým tenoristou, neboť dítěti bylo možno pohroziti, pokárati, odepříti mu nerozumné přání, ale starý Kamenský nesměl ani věděti, jak to vlastně s ním stojí, nesměl znáti nedostatek, a tak se leckdy stávalo, že s hlubokým povzdechem vítala jej, když se vracíval z vinárny k obědu ozdoben svěží kytičkou… peníze za ni byly by snad stačily na zejtří na kávu. A tak její život byl jediným podvodem ve prospěch jejího starouška s jedné a hrdinským sebezapřením s druhé strany a někdy čirou lží, když ubezpečovala svého boha: „I vždyť já už jedla, kdo by mohl na tebe čekat, než se ti uráčí!“

Avšak od některého času zdálo se Sovákovi, který skleněnou střechou svého atelieru někdy vídal paní Kamenskou po ránu na balkoně vyklepávati šaty jejího chotě, že tam nahoře ve čtvrtém poschodí to chodí nějak špatně. Už dávno nepotkal tenoristu vracejícího se z vinárny, a paní jeho už také asi nezaměstnávala posluhovačku, neboť onehdy nesla sama košík uhlí s loučkami svrchu narovnanými. Náruční košík uhlí v prosinci! Sováka, který spotřeboval v atelieru fůry uhlí, zamrazilo.

Jednou dokonce ošklivá babka, hokynářka ze sousedství, uspořádala před domovnicí malou, pro celý přízemek zábavnou přednášku o té komediantce ze čtvrtého patra, o tom, jak ji — hokynářku — napálila, — dvacet zlatejch jenom za chléb! Úryvky ty přiměly Sováka, že se s domovnicí zastavil a bez dlouhých domluv obdržel od ní vylíčení pravého stavu věcí a to do takových podrobností, že sám zastavil výmluvnost výtečné té paní. Tedy ještě ani listopadová činže nezaplacena, věřitelé dvéře si podávají, tenorista ke všemu churav, zlaté srdce Sovákovo hnulo se, a on umínil si pomoci. Než přihodilo se zatím cosi, co přimělo jej k jednání bezodkladnému.

Bylo to málem před vánočními svátky, když Sovák večer v nejmrzutější náladě zavíral svou dílnu, stíhaje vražednými pohledy vypasenou postavu doktora Růženého, který se právě průjezdem valil na ulici. Tam uvnitř v atelieru měl Sovák dva překrásné bronzové pendanty, Přemysla a Libuši a dr. Růžený, bohatý advokát, přišel je koupit jako štědrovečerní dar pro svoji choť.

Byl to jeden z oněch „mecenášů“, kteří řídí se tradicí, že umělci dvojnásob cení a za půl prodávají, i nabízel Sovákovi za dvě sochy, které na letošní výstavě v Rudolfinu označeny byly cenou 400 zlatých zcela nestoudně — dvě stovky. Sovák sice potřeboval, ale odmítl, a když dr. Růžený dával mu na rozmyšlenou dva dny, podal mu Sovák klobouk a hůl a poroučel se. A znal se. Štědrý den na krku a paní Sováková vyhlédla si takový krásný dlouhý kožich se sobolovým límcem, tři zimy už po takovém toužila!

Ruka v kapse jej pálila nevystřelenou fackou, i odlehčoval si tím, že si v duchu představoval, jak dra. Růženého poličkuje, na jednu ránu vylítl doktorovi drahý doutník s červeným podvazkem z úst, na druhou slítl mu zlatý cvikr s nosu, a třetí ranou, pohlavkem rozbil doktorovi Sovák cylindr na hlavě.

„Ruku líbám, milostpaní,“ vyjelo rozzuřenému Sovákovi z úst. Málem byl by rozmáchnutou rukou udeřil paní Kamenskou. Avšak paní Kamenská si pozdravu ani nevšimla a kráčela rychle kolem něho vzhůru, a Sovákovi se zdálo, že pláče, skutečně zavzlýkala. Sovák, který jakživ nemohl slyšet ženský pláč, vrátil se a paní Kamenskou zachytil zrovna v průjezdě.

Nebohá plakala až skytala. Lomila rukama a každé její slovo žhavě dotklo se Sováka.

Dlouho nechtěla mluvit, styděla se. Pak ale vybuchla stručným, ale srdcelomným nářkem. Kamenskému se dnes večer tuze přitížilo, snad je už srdce zasaženo. Lékař předepsal lék, a ten jistě ještě pomůže, ale lékárník nechce lék dříve vydat, dokud nebude aspoň něco na starý dluh zaplaceno.

To vyrozuměl Sovák z trhaných slov paní Kamenské, zatím co se skroušeným srdcem pozoroval její našedlý vlas mezi oky pleteného šátku jejího, modré místečko z každé strany nosu v podobočí slzami zalité. A když zaslechl praskot kloubů křečovitě sepjatých rukou, ztratil Sovák hlavu, sáhl do kapsy a vytáhl starou tobolku, kterou ještě tatínek nosíval, z ní pětku poslední a vtiskl ji do ruky paní Kamenské. Ve vnitru jeho rámusil při tom sice sobík děsně, ale pravice jeho vydržela tak dlouho, až si paní Kamenská dala říci a svou dlaň s pětkou sevřela. Vyběhla na ulici a zmizela.

Sobík uvnitř Sováka měl nyní solo a v uchu jeho zněly „Vroucí díky“ paní Kamenské prožluklou reminiscencí na doby, kdy ještě jako slečna Mixova „na hradbách“ hrávala episodky a kdy její úložky schvalně byly korigovány v textu, aby do nich vpraveno bylo co nejvíce interesantních „r“. Ale šlechetnost jeho neznala žádných mezí, takže ani neohledal pravou kapsu své vesty, kolik mu zbylo drobných, nýbrž hned pustil se aspoň v myšlénkách do velkolepé pomocné akce ve prospěch Kamenského.

V tom byl Sovák neobyčejně silným, a zahráti si na Prozřetelnost nějakého chudáka, soudruha v umění anebo vůbec umělce, to byl jeho sport, třeba sám při tom někdy loktem kapsu najít nemohl. Ani dlouho o tom nepřemýšlel a už to měl. Bylo to zcela jednoduché, půjde zítra k paní Porfyrové. Bože! Paní Porfyrová zcela jistě pomůže. Bývala přece také zpěvačkou, „primadonou“ a společně s Kamenským sklízela nejkrásnější své vavříny. Kolikrát drželi se spolu za ruce před rampou, uklánějíce se hluboko obecenstvu šíleně tleskajícímu a jeden na druhého ukazujíce, že jest přízně obecenstva hodnější!

Dnes je paní Porfyrová majitelkou dvou domů, neboť při klízení vavřínů nezapomněla také skliditi majitele těchto dvou domů, dobráka Porfyra, který je nyní domácím pánem na Volšanech, kdež sám a sám obývá nádhernou hrobku, velkou jako villa. Po svatbě sice dobrák Porfyr bouřlivě protestoval proti tomu, že choť jeho uzavřela odejíti od divadla, ale zůstalo při tom a v odvetu pořádávala mu jeho primadona doma koncerty, při nichž se všecko zpívalo „furioso“.

Bývala to bouřlivá dueta. Dobrák Porfyr nabažil se jich po dvou letech a odešel k otcům, kteří všichni byli pekaři, nezanechav žádného potomka. Paní Porfyrová ztratila při těchto domácích koncertech koloraturu, koupila si však za to vlastní lóži v divadle, odkudž velmi snadno konkurovala pravými brillianty s imitacemi svých bývalých družek na jevišti. Také o dědice nebylo zle — kde se vzal tu se vzal urostlý junek, který paní Porfyrové říkal „maminko“; patrně jej adoptovala.

To vše kolovalo hlavou Sovákovou, když druhého dne kráčel k nádhernému domu, činžovnímu to paláci, v němž první patro obývala paní Porfyrová. V duchu odříkával si řeč, kterou na bývalou kolegyni Kamenského neomylně mínil působiti. Přicházelo v ní mnoho důmyslných vět, zvláště silný účinek sliboval si Sovák od zvolání, kterým řeč svou mínil zakončiti: „Račte uvážiti, milostivá paní, váš Raoul, váš Faust, váš Dalibor!“

„Váš Raoul, váš Faust, váš Dalibor,“ opakoval si Sovák stoje přede dveřmi, na jichž lesklém mosazném štítku četlo se: „Mařenka Porfyrová-Husáčková“.

„Dále!“ ozvalo se z vnitřku sladkým, poněkud zabřesklým sopránem.

Ve dvou vteřinách stál milý Sovák před Mařenkou Porfyrovou-Husáčkovou, kloně se pod jejím lorňonem s dlouhananskou násadkou k ruce, kterou chtěl políbiti. Paní Porfyrová utrhla jako kuchařce.

„Prosím, prosím!“

„Račte se posadit!“ kynula paní Porfyrová, „co nám přinášíte?“

„Milostivá paní,“ začal Sovák, „přicházím k vám jménem lidskosti, jménem umění, jménem vašeho vlastního umění.“

„Račte odpustit, nezpívám už ani v koncertech,“ přerušila jej paní Porfyrová, „jen někdy v kostele.“

„Neběží o koncert, nejedná se o to, abyste pomohla, milostivá paní, stříbrem svého hrdla, nýbrž spíše zlatem své pokladny — to jest chtěl jsem říci — zlatem svého srdce a několika bankovkami menšího obnosu.“

Paní Porfyrová vznesla k svým očím lorňon a věnovala Sovákovi dlouhý chladný pohled.

„Je to měchatá Mařenka,“ pomyslil si Sovák a pokračoval nahlas: „Jde tu o starého Kamenského, dobra pěvce, jejž bohužel nemilují bozi, sic by mu byli uchystali poněkud krásnější stáří…“

Paní Porfyrová učinila odmítavý posunek.

Na to právě Sovák čekal.

„Račte uvážit, milostivá paní, váš Raoul, váš Faust, váš Dalibor.“

Koutky rtů božské Mařenky Husáčkovy protáhly se hluboko k lalochu jejímu, takže z úst utvořil se nevýslovně povržlivý oblouček, oblouček tento otevřel se konečně a vyšla z něho sprcha, kaskáda ba vodovod slov, v němž utonul každý pokus Sovákův přerušiti prosu paní Porfyrové. Kamenského prý je to vlastní vina, nemusel prý se ženit s tou osůbkou a ostatně kdyby ona, paní Porfyrová, měla vždy otvírati sáček pro každého, s kým kdy zpívala — ach! sama by musela hledat cizí dvéře. A pak, vždyť Kamenský má svou pensi, vždyť bože osm set je konečně taky peníz. Časy jsou zlé, milý pane, nechť si jen někdo nemyslí, že postavení majitelů domů je dnes nějak závidění hodné. A mimo to, mám mezi lidmi tolik peněz, nebožtík můj muž měl ruku stále v kapse, kdo přišel, tomu sypal, zvláště umělcům; když prohlížím jeho papíry a zápisky, jeho poznámky o tom, co komu půjčil, účty ze stavby domu, a musím potkávat lidi, kteří se tváří, jakoby nic a kteří se domnívají, že dluhy a závazky byly s nebožtíkem pochovány.

Sovákovi bylo, jakoby trním obrůstal, červenal se i bledl pod ssavým lorňonem paní Porfyrové. Vždyť pro Krista i on vězel v poznámkách a stavebních účtech nebožtíka Porfyra! Když před desíti lety stavěl Porfyr svůj palác, zamluvil si u Sováka „skulpturu“ pro portál a stál na tom, aby zvěčněn byl v průčelí jeho domu s jedné strany průmysl pekařský a s druhé operní umění.

Sovák „přitáhl“ tehdáž zálohou honorář, a když došlo k účtování, objevilo se, že Sovák stojí v kontu Porfyrově se 120 zl. Tehdáž měl Sovák sto chutí vhodit mu do tváře tento pakatel, ale opravdu nebylo čím házet, ba naopak blížila se činže, a Sovák nevěděl, kde vzít.

Hle, kdo by byl řekl, že si to ten starý vydřiduch zapsal! A teď tady sedí před paní Porfyrovou, která se pase zřejmě na jeho rozpacích. Kdyby byla Sfinx měla lorňon, jinak se koukat nemohla…

„Musím se přiznat, milostpaní,“ začal, „že i já… Myslíte li totiž onen nepatrný obnos… musím říci, že to byl zbytek zálohy, za který jsem slíbil panu Porfyrovi dodati něco do salonu… pan Porfyr zatím umřel…“

Sovák musel odkašlati a nesměle pohlédl na Porfyrovou. Lorňon se ani nezachvěl.

„Nejsem ani okamžitě s to, abych vám onen obnos mohl splatiti hotovými…“

Paní Porfyrová skroutila ústa znova do opovržlivého obloučku a s vysměvačnou, nevídanou impertinencí několikrát zvolna zakývala hlavou. Sovákovi střelila vlna horoucí krve do tváře.

„Ale mohu splniti svůj závazek podle úmluvy s panem Porfyrem,“ pokračoval ostře, „mám doma dvě sochy, Přemysla a Libuši, v bronzu (osle! osle! burácelo to v jeho nitru), které byly letos v Rudolfinu ceněny na čtyři sta zlatých; nabízím vám je, milostivá paní, na vyrovnání svého dluhu, který se vlastně ani dluhem nazývati nemůže, budou znamenitou ozdobou vašemu salonu a důkazem, že zde sídlí mecenáška umění…!“

„Ach osle, osle!“ zuřil vnitřní hlas v Sovákovi.

„Milý mistře, přijímám mileráda vaši nabídku,“ zašveholila náhle paní Porfyrová jako kanárek, když padne slunce na klec, „poněvadž vidím, že to bude úlevou vůči mému nezapomenutelnému choti. Mohu vás ujistit, drahý mistře, že jsem o vašem závazku neměla ani tušení, ale když sám se hlásíte… Prosím, prosím, to by bylo hezké, abyste se ještě omlouval, ctí to jen váš karakter. Vykáži vašim sochám čestné místo zde pod obrazem mého drahého nezapomenutelného chotě… budou mi vzácnou upomínkou na něj a vás.“

Sovák nevěděl, co se s ním děje, bylo mu jako kdyby mu někdo jedním rázem zarazil hřebík do temene, salon paní Porfyrové i ona se svým lorňonem točila se kolem něho; po zádech, po kterých se dříve var rozléval, jakoby proudila studená sprcha a k tomu se chudák potil.

„Počkejte, mám výborný nápad,“ a paní Porfyrová tleskla do rukou, jak to dělávala jako Rozinka ve „Figaru“, „abych vám ušetřila zbytečné útraty, pošlu s vámi hned domovníka, ano, to bude nejlepší. Počkejte, jenom něco vezmu na sebe, venku praští. Taak… Ó prosím, prosím, hosté, a zvlášť tak vzácní hosté napřed… Prosím, milý mistře, račte dát pozor na schodech, ať nespadnete…“

Když Sovák přišel k sobě, padl jeho pohled na zadní desku nevysokého vozíku, který vzhůru na Vinohrady před ním táhl domovník paní Porfyrové. Z pod modrého nátěru zřetelně prosvítal nápis „Jakub Porfyr pecnářství“. Dal si záležet, sešpulil rty, zamířil a trefil.

A za dobrou čtvrt hodiny seděl ve svém atelieru sám a sám hlavu v dlaních a bádavě vypoulenýma očima zíral na místo, kde stáli jeho Přemysl a Libuše ještě před chvílí. Dlouho dumal a konečně vylítl, udeřil se do čela, až zadunělo.

„Osle, kdybys byl včera dal sochy doktoru Růženému, mohl’s vydělat osmdesát zlatých.“

Tentokráte dostalo se nitro Sovákovo k hlasitému projevu. Vzal klobouk a vylítl z atelieru, ale sotva udělal průjezdem krok, myslel, že tentokráte skutečně — chraň nás Pánbůh — o něj zavadila mrtvička.

Kdo tu kráčí v celé své slávě, jako starý pan Raoul, Faust, Dalibor Kamenský! Růžový, šedivoučký, usmívající se vracel se z vinárny. Ačkoli Sovákovi pravice ochromla, přece neodolal, sáhl po klobouku a pozdravil. Starý tenorista poděkoval pyšně a blahosklonně a kráčel krokem, na jeho léta dosti pružným, do schodů.

Sovák jako furiemi štván letěl s vinohradského kopce. Kdyby byl věděl o větrném mlýnu, který by měl na každém rameni ruku, — Sovák znal veřejného posluhu, který měl takové ruce — byl by se v té chvíli postavil pod takový větrňák, nastavil obě tváře a za největší vichřice až do večera vydržel. To by jej jistě schladilo.

V šíleném letu jeho zastavil jej náhle opremovaný pán, zasalutoval.

„Pane profesor, mám tu pro ně od zemského výboru psaníčko. Abych nemusel vašnosti k nim jít, dou mi to tuhle podepsat plajštyftem do průjezdu.“ Sovák podepsal, a netrpělivě rozbalil spis, zalepený červenou vinětkou s bílým lvíčkem. Čte, čte a ruce se mu chvějou, mezi řasami objevila se vláha radosti. Zemský výbor sděluje, že mu porota přiřkla v konkursu na sochařskou výzdobu tympanonu nové sněmovní budovy první cenu dvou tisíc zlatých a vyzývá jej, aby se dostavil do stavebního departementu za účelem vyjednání podmínek, za kterých by vypracoval pomocné modely dle své skizzy…

* * *

Ačkoli celá událost tuto vypravovaná zakládá se na pravdě, přece čtenář pozná, že poslední odstavec se zemským výborem bohužel je pouhou smyšlenkou, neboť pro budovu zemského sněmu není dosud ani staveniště vyhlédnuto. Spisovatel byl však povinen tento konec přidělati, poněvadž šlechetnost odměny na konec dojíti musí a co se nestalo hned, může se státi v budoucnosti, a to by svému milému Sovákovi z celé duše přál…