Na záletech/Romance o dlouhé zimě

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Romance o dlouhé zimě
Podtitulek: Adolfu Heydukovi
Autor: Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj: ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 26–29.
Licence: PD old 70

Byl konec dubna již, leč v horách plno sněhu
      a smutku ještě víc.
Hlad s Bídou z lůna hor za ostrých vichrů šlehu
      jezdili do vesnic.

Lid nedbal panstva však a dvéře uzamykal
      a kde byl jaký kout,
i rozlítil se Hlad a okny v jizby vnikal,
      lid jímal v tíži pout.

A dětem, šedivcům svou dlaní svíral hrdla,
      až slední vzdech z nich trysk’,
a Bídy náruč zas v kalenou ocel tvrdla,
      že vraždil její stisk.

On bral si krásu děv, krev ona hochů pila,
      kraj mrtev byl a tich,
a vrchnost vraždila a hýřila a tyla,
      dlaň nikdo nepozdvih’.

A přece praotci jich měli hrdá čela,
      i znali, co je vzdor!
Dřív mnohá vrchnost zde se na svých zámcích chvěla
      a utíkala z hor.

A měla dráby své a katy, derechtory,
      a přec vstal na ni lid,
teď pán jde s paní sám a přec se třesou hory
      a v lidu strašný klid.

Dřív v trýzni nejhorší vyslali deputace
      do města ku králi,
a byly soudy přec a byly apelace,
      a někdy vyhráli.

A druhdy nebáli se kyrysníkům čelit
      a zámky zapálit,
však teď jak smrtný mrak by nad krajinou přelít’,
      je umrtven ten lid.

Již ani nečeká, až čas to panstvo zdrtí,
      a hledí něm, jak zvěř,
jak Bída prodává sousedce, kněžně Smrti,
      mu otce, ženu, dceř.

Jakého krále měl by prosit, lid ten neví,
      o patent svobody,
vždyť krutost největší mu sama šklebně jeví
      tvář matky přírody.

A k Bohu stokrát lkal již, ke králi všech králů:
      „Ó, Věčný, pomoc dej!
zbav Hladu nás a změň na úrodnou prst skálu,
      zruš Bídy privilej!“

A Bůh jim patent psal, psal písmem ze hvězd tkaným
      na pásce oblohy,
za nocí mrazných čet’ jej okem uplakaným
      lid horský, nebohý.

Však Hlad se s Bídou smál a dále vnikal v chaty,
      nes’ rubášů tam kment
a vraždě chuďasy děl: Jdi jen, robe klatý,
si v nebe pro patent.

„Již tolik zrušeno běd, Bože, Tvojím jménem,
      zhubeno příkoří,
ó, vzpomeň také na nás lepším pergaménem!“
      tak lid lkal v pohoří.

Tu, Bože veliký, pych Bídy zhubils děsný,
      a lid ved’ z prokletí
patentem svobody, na kterém slunce vesny
      Tvou bylo pečetí.