Na záletech/Návštěva

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Návštěva
Autor: Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj: ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 79–87.
Licence: PD old 70

Oprchalé terče sklání slunečnice,
na záhonech schudlých studí aster běl,
v ruce dýchají si muži orajíce,
zřidlé olšoví zří do vod schladlých skel.

Zbarvilo se žlutě lupení řep splihlé,
fijalové stíny lehly v orný lán,
v hnízdě vajíčko jen zbylo nevylíhlé,
suchý lupen na něm větry sešlehán.

Znám, ó znám ten čas, kdy večery se dlouží,
mlhy vyrůstají v soumrak studené.
Duše bouřně touží, srdce se mi ouží,
stesk se prolomil po době ztracené.

 * 

Časné vy večery mlhavé
v pustnoucím chladnoucím kraji,
vysoká okna továren
do šera vašeho plají.

Domírá život na polích,
ale tam nový se zrodil…
dávný stesk v hrudi mé vzklíčelý
v život ten srdce mi vhodil.

Se srdcem staré lásky cit,
dávných tuh vzkypělé kvasy,
dávných snů modravý ve tmách svit,
ozvěnou vzkřísené hlasy.

 * 

Cítím zas to teplo varny,
čpavé, vlhké, plazivé,
zas ten šumot jednotvárný
kypí, bije v uši mé.

Železných zřím koles zvraty
spjatých hady řemenů,
černat zřím se kotlů pláty
z krvavých tlam plamenů.

Napjaté zřím v práci svazy
nahých paží, nahých noh,
slyším zvolání i rázy,
zde muž, dívka tam, tu hoch.

Známé hlavy, známé rysy —
buďte zdrávi, vítám vás!
Mezi vámi zas jak kdysi,
přátelé, jsem v noční čas.

 * 

Hedvábnou čapku jsem nasadil
(visela na starém místě),
v čelo stáh’ — vlasy jsem přihladil,
skřipce skla otřel jsem čistě.

A již jdu dávném po zvyku
pozvolna od štace k štaci,
pravice tisknu dělníků,
z vojny jak druh když se vrací.

Je mi tak milo, známě tak,
z ciziny jak bych byl doma,
věřte mi, nevěřte, vlhne zrak,
štěstí mi pochvívá rtoma.

 * 

A já vím, odkud se bere:
Po shonu, po psotě cest,
po mlze sobectví šeré,
výpadech na práci, čest

bezpečně mohu tu státi,
slov vašich vnímati zvuk,
bez obav smát se i lkáti,
oplácet stisk vašich ruk.

V žilách jim čistá krev proudí,
třeba v dlaň zažral se prach,
pro nůž že po stisku zbloudí,
netřeba míti tu strach.

Čin zraje, slovo jak kvetlo,
faleš tu není, ni lest,
stín taký, jak bylo světlo:
A to mi vzácné tak jest.

 * 

Práce zas těžké dýchám tu vzduchy,
rovnost v němž dělníky bratří,
v současné klíčení společných tuh
slíti se v jeden nezlomný kruh
duše má v pohnutí patří.

Cítím té síly rostoucí proud
i její čistící plamen,
sobectví, záští kvas obrátit v troud,
vůli, čin, duši sprostiti pout,
odmetnout na cestě kámen.

Tam, zkad jsem přišel, čišel chlad,
v srdci měl každý jen sebe,
každý jen svůj tam sytit chtěl hlad,
polínka pod svoji pícku jen klad’,
druha ať před dveřmi zebe.

 * 

Ale ne, já nechci kalit
nářkem několik těch chvil,
vzpomínky z dob v číš chci nalít,
kdy jsem mezi vámi žil.

Zdá se mi, že líp mi bylo,
než mi, drazí, v duši dnes,
mnoho plálo, kvetlo, žilo,
nač teď mráz jen skepse kles’,

Co sen v růžový jas nořil,
vybledlo a pokleslo,
kde jsem velkosti se kořil,
vidím prospěch, řemeslo.

A tak, věřte, často klepe
na srdce mi skrytý sten,
že by u vás bylo lépe
zas to vidět z dálky jen.

Ve všem citu, ve všem hnutí
ve vás, u vás pravdy víc,
v slovu, činu, vzdoru dmutí,
v krvi, v blesku zřítelnic.

I v té bídě, i v tom hříchu,
v lásce, strasti, družnosti…
My tam všichni šlapem’ v tichu,
v před, v zad plni úzkosti.

I já změkl parou její,
škraboškou vše zakrývám —
mám ji v kapse — vidíte ji? —
sňal jsem ji, než šel jsem k vám.

Hořkosti tu skrytý kal se
rozlil rázem z mojich plic.
S ní — bych na oko snad smál se,
ale věru neřek’ nic.

 * 

Z řady v tom dělník vykročil v před
(znám se s ním nejmíň dvanáct už let):
— Všecko je, pane — děl — pěkné!
Za vaše poklony srdečný dík,
dávný už bývá o návštěvách zvyk,
že se vždy lichotka řekne.

Ale tak zdá se mi — usmál se teď —
přes všechny stíny a chladno a šeď
líp je přec při vaší práci; —
písní tam hudba zní, výš pne se duch,
zde však květ spálí hned mrazivý vzduch,
síla i vzlet se v něm ztrácí.

Vám šťastnou sudbou dán vděčnosti plod,
vám kyne slávy i uznání hod,
každý krok zaryje stopy;
paprsky metáte v temnoty říš,
myšlénku vypnete ve hvězdnou výš,
v hada křivd vbodnete kopí!

 * 

—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —

…Moh’ bych škrabošku teď vzít a sladce
pravit: Starče, dobře jste to děl!
Moh’ bych smích i spustit, neb dít hladce:
Příteli — co praví Kazatel? — —

Moh’ bych zvolat: Bludička, klam k smíchu!
nestojí ten plevel za to, žít!
Dutá slova! — Odhoďme jen pýchu,
stůjme nazi, dolů šalby štít! —

Ale ne — to všecko pravda není:
Krásné je to, svaté, božské tak!
Mně jen cosi ve zracích se pění,
půjčte mi, ó půjčte mi váš zrak!

Ať to zřím zas, jako vy to zříte,
a jak já jsem kdys to také zřel:
Čisté, zářné, svaté, obrovité,
že jsem nadšen za to v zápas šel.

Nenechal jsem zde kdes zraky svoje
z doby oné? — Patřte v každý kout!
Je v nich víra, naděj, mládí moje — —
Což je nemůž’ nikdo naleznout?! — — —

 * 

Hledají, shánějí — neshlédnou zradu —
marna jich snaha i spěch!
Po špičkách tiše se z továrny kradu,
v srdci mém lítosti žeh.

Byl bych se rozplakal louče se s vámi,
honem zas škrabošku v líc! —
Hledejte, patřte za zdě i trámy,
já už je nechci mít víc!

Mně je tak dobře s mými teď zraky,
jimiž zřím propast i prach,
krvavé stopy, střepy a mraky,
kde jsem zřel zlato a nach — — —!

 * 

Oprchalé terče slunečnice kloní,
astro, květem bílým i ty zemi skrop!
Shasla šalba mládí — co je nám již po ní!
Noho, zticha šlap do resignace stop.

Nejměkčej’ tam jde se, dojde nejjistěji,
nadějí kam roj před námi tiše tíh’…
Večery se dlouží, průzory se tmějí,
v mracích již se blíží bílý na vše sníh.

(Koncem září 1893.)