Na záletech/„Na chudobných svět stojí“

Na záletech Matěj Anastasia Šimáček
Polední idylka	„Na chudobných svět stojí“

Údaje o textu
Titulek:	„Na chudobných svět stojí“
Podtitulek:	Z mudrosloví národa
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 100–110. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

„Na chudobných svět stojí“ — ta slova kdys jsem čet’,
a jako poutník rudu můj duch je cestou zved’.

A prohlížel ji se stran a proti slunci zvedal,
neb významu kov těžký pod její hlatí hledal.

A v noci zkoušel tavit ji na ohništi dum,
však vzdorovala záři i rudým plamenům.

Jen bílý kouř z ní táhl a kroužil se a splýval,
a jak v rej mlžných vidin duch poutník veň se díval.

A myšlének pak pásmo kol jejich roje před’:
v těch verších jeho vláken a jeho třpytu sled.

II.

„Na chudobných svět stojí“. Jeť bez nich po něm veta.
Tak určitě a jasně přec dí nám ona věta.

Neb oporu mít musí, co žít tu chce a plát,
tož musí býti chudých, svět má-li dále stát.

Nuž nechť jak písek v moři se plémě vaše množí,
neb pevněji se stojí široké na podnoži.

Kdo dí: Víc nebuď chudých! ten strůjce zhouby je,
ať jméno jeho Owen, Saint Simon, Fourier.

Ať Colins, Proudhon, Lassalle, neb těch, co po nich žijí,
neb básí světa viklá proud jejich utopií.

Tou básí, nad niž lepší víc nebude mít svět,
neb zvyklá tíži trůnů již tisíce je let

a skalným baštám Moci i pout a zbraní hnětu,
ký lepší nad ni bási chtí oni dáti světu? —

A oporu vzít odkud a odkud náhradu,
kdy svět by třást se začal v oslablém základu?

A kdyby v tmu se řítil, snů jejich pásmo chudé
jak pavučí by strhal i šerpy učňů rudé.

A proto stranou, snílci, ať v prach vás nezdrtí
na zámek vaše slova, a vari! před smrtí.

III.

„Což není krásným losem, být světu pevnou básí?
Z té myšlénky již síla a hrdost ve hruď vchází!“

„…Ach ano! Ale svět ten až v prach nás přitláčí,
pod světem jsme my chudí, a na něm boháči.

A nesem’ jejich moci a vin jich těžké břímě,
my prsť jsme, z které jim jen vyrůstá štěstí símě.

My věčně přikrčeni, v tmu stínu hledící,
a oni slunce zlato ve zracích, na líci.

My jako Atlas báje, vlak bez čarovných sadů,
tíž světa podpíráme a tvrdých na něm hradů,

bašt těžké jeho moci a řádů staletých,
však za ten osud krutý, ký byl náš těžký hřích?

A Héraklés kdy přijde a čarovný s ním oddech
a cesta v sad, kde slunce na zlatých hraje plodech?

Však Héraklés, jenž nezná, co nízká lest a klam
a světu skuje křídla, by vznášet se moh’ sám.

Neb peruť mít-li bude, nač podnože mu dále,
pak netřeba stát světu na šíjí našich skále.

Pak bez opory vznášet se bude v říši hvězd,
a ze tmy k světlu my též svůj budem’ slavit vjezd.“

IV.

„Ach, jaká utopie se v mozcích vašich zlíhá!
ká peruť to, jíž mohla by vznést se světa tíha?!

Jsou na něm těžké tvrze práv, zvyků odvěkých,
jich kořeny již žula a vrchol věčný sníh.

Moc jeho těžký kov je a minulost krev stydlá,
jej neudrží v letu nejzázračnější křídla.

Být základ proto musí, tak olbřímí kde tlak,
tak od věků to bylo a po věk bude tak.

Neb co se nechce sřítit a co se k výši klene,
mít musí vrstvy spodní tou silou utlačené.“

Tak děl jsem na ty řeči, jichž zvuk tak vábně zněl,
však z hlubin, odkud tryskly, slov nových pramen vřel:

„Ne! Umenšete tíži! Rzi za plen dejte zbraně
a v lásce vítězící i pouta vrzte na ně.

Nechť její prudké žáry i mocné uchvátí
a nadpráví zdi těžké nechť v popel obrátí.

A dejte dobru růsti, kde lidský tvor jen dýše,
a kopejte hrob tmavý mstě, násilí i pýše.

I výsměch pohrdání shoř v žáru lásky té,
i k nadvládě co svádí a k zášti ukryté.

I bídný buď vám bratem a sestrou každá žena,
jen soustrast vzbuď i duše, jež tmou je zakalena.

Ne v hrdém osamění nadzemských oblastí
svůj, genie, trůn hledej, leč snes se k propasti,

v jichž stínech bídní lkají, a pomáhej je vznésti
ku patě aspoň horstev, jichž vrchol byl tvé štěstí.

Nebť dokud sto jen bídných v tmách bude úpěti,
s jich tíží nikdy lidstvo v říš vyšší nevzletí!“

V.

Svět nový tedy chcete, bez útisku a hnětu,
jenž keři bílých růží by podobal se v květu.

Co na něm duch, to květem. Co květ, by tíhlo výš,
a tak by keř se vznášel ve věčných prostor tiš,

jak miliony křídel unášen, bez kořenů,
výš, výš a stále výše až slunce ku pramenu…

Však kde je síla taká, jíž zázrak ten by vzplál,
kde rek ten nebo prorok, kde světec ten neb král?

Kde slovo nebo píseň, krev, zákon, oheň vzňatý,
z nichž zázrak ten by vyplul jak bílý bůh a svatý?!

Znáš Kristovu přec lásku a zkrvácený kříž,
kde vypustil svou duši, by sejmul světa tíž.

A sejmul ji? Ó pověz! — A druhý Kristus kde je?
Je uzavřeno nebe a z tmy se satan směje.

Na kříži zaschlý trn zbyl a hřeby zbrocené
a pod ním chudých ruce v zoufalství zdvižené.

VI.

Syn boží vykrvácel, však živa’s, boží Dcero,
jde bílá zář z tvých rukou v to, svět jímž spjat je, šero.

Jdeš od bran ráje s lidstvem, jdeš po dnešní až čas,
v tmách umírání jsi mu věčného žití jas.

Jsi vítězství mu znakem ve živlů vzteklém vzdoru,
jdeš, kahan těchy v ruce, i k nejnižšímu tvoru.

Z bran ráje v zakuklení jsi vyšla, boží trest,
to Boha, jenž je Láska, nejkrasší byla lest.

A celý lidstva pokrok v té odkrývání masky
a v poznávání božství ve Práci, „kletbě“ Lásky.

Dřív druž jen povržených, neslavná, zhrdána,
dnes utištěných hlasem již na trůn volána

Svých vyvolených Obci jsi Spása, Věčné žití,
jim vítězství Tvé síly nad triumf válek svítí.

Nad zatlučeným dělem, nad puškou zlomenou
Tě vítězně zří pláti a hrdě vztýčenou.

Z tmy šachet, stínu fabrik jak příval hřmivých tónů
pět slyší hymnus Tobě v chorále legionů.

A nadpráví se bašty tím vichrem zvuků chví,
v jich rumy Rovnost vetkne standartu vítězství.

V legiích nejnuznějších Tvých nejvěrnějších četa,
jak družina kdys Krista, z níž jas šel v stíny světa.

A to i světlým signem je Lásky původu,
že Těcha bídným první v Tvém božském průvodu.

Za branou ráje vzniklá, Ty cestou trní, hloží,
ve zracích tvůrčí sílu — znak legitimní boží —

jdeš s lidstvem od pravěku a půjdeš do věků
Ty průvodkyně, Láskou určená člověku,

bez hrůz i křeči smrti, bez divu z mrtvých vstání,
však jako slunce stálá v svém blahodajném plání.

A jako samo slunce — ten přijde čas, ó zvíš —
rod králů vedle rodu rot nuzných uvidíš

před tváří klečet Svojí a jedním poutem spjaty:
to jedinou jen vírou v Tvůj světlý zákon svatý

a v jeden příkaz, z něhož květ spásy uzraje:
jsou různy jenom síly, však práce jedna je.

Jak modlitba je jedna ku témuž vždycky Bohu,
v níž každý právem praví: Jak umím a jak mohu.

Jak v prosbě Syna bratrem je nádenníku král,
tak vzhořet Dceři musí týž velký ideál.

Tenť Héraklem pak bude, jenž silou zvrátí svojí
tu větu těžké bídy: „Na chudobných svět stojí“.

Neb bohatství a sláva — nejtěžší světa tíž —
před východem dne spásy jsou nezlomená mříž

a s nimi nepovznese svět ve světlo se z šera:
Jsou kov, jímž na kříž vbita je dosud Boží dcera.

Však doba kov ten zničí, svit protkne světa šer
a bez základu vplyne svět v jitro vyšších sfér.
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —

VII.

Já dopsal. — Čtu. — V tom had se k mým nohám tiše šinul
a na můj klín se vyšvih’ a kolem šíje vinul.

A doužkující lebkou, svit sírný v očku svém,
se přiblížil mi k uchu v sykotu výsměšném:

„Ten pathos maska lži je. Jen rci, zda vše to možná?“
„„Já věřím!““
                    „Jsouť i víry však pouze přání zbožná.

Jak možno, aby cedr, jenž vrškem brázdí mrak,
se rovnati měl hloží, a tomu trávy brak.

A jelenu červ slizký a slípka ptactva králi,
a duchu věšteckému duch, v bahně jenž se kálí?

Je možno, aby pýchy a moci své se vzdal,
kdo výš rost’ neb moc živlů svým duchem v službu spjal?

Chceš v lidstvu jiné řády, než ve přírodě samé,
i vesmír, jimiž spjat je? — Ó blude, sne a klame!

Chceš zákonům, jež vládnou všem sluncím od věků,
jen malý svět svůj vymknout, dát jiný člověku?

A sílu v pouta mdlobě a chorobě vzlet zdraví?
Zda nejsi jako dítě, jež moři hráze staví? —“
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —

„Ó, hade Pochybnosti, jenž slovy dýšeš jed,
svou sofistikou v scestí mou víru’s neuved’.

Já od mlh dávných věků zřím postup k dobru stálý
a vidím světla rozbřesk, kde temnot čněly skály.

Já mizení zřím Moci, té kruté, železné
a slyším v boji chudých již zvuky vítězné.

Já hynutí sil dravých i v přírody zřím říši
a vidím povznes stálý z tmy stínů k světel výši.

A věřím: Proud ten v před jen, však nemůže jít zpět,
mu Práce břehy razí a na ně seje květ.

A nad vlnami proudu se duše vznáší její
a plá jak Stella Maris těm prvním, v dál kdož spějí
na kocábkách své touhy, na lodích ideí
dál, stále dál a dále tím vírem peřejí,

jež jak blud všechen strhnou i jednou v hloubi svoji
tu pravdu, lží jež bude: „že na chudých svět stojí“.