Slečna Perla/Na vraku

Slečna Perla
Diamantová riviera	Na vraku	Zajatci

Údaje o textu
Titulek:	Na vraku
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	L’Épave
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 43–62. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

Englishfrançaisfrançais

Bylo to včera, dne 31. prosince.

Právě jsem posnídal se starým přítelem svým Georgesem Garinem.

Sluha mu přinesl list označený cizozemskými poštovními známkami a razítky.

Georges se tázal:

„Dovolíš?“

„Ovšem!“

A jal se přehlížet jednu po druhé osm stran velkého anglického písma, načrtaného bez ladu a skladu: četl je zvolna s vážnou bedlivostí a s oním zájmem, jaký se vkládává ve věci, jež tklivě dojímávají srdce.

Posléz odložil dopis na roh u krbu a ozval se:

„Hleď, zvláštní a sentimentální poněkud dobrodružství, jež se mi bylo přihodilo a o němž, tuším, dosud jsem se ti nebyl zmínil. Oh, byl to podivný tehdáž nový rok! Je tomu dvacet let, ježto mi bylo tenkráte třicet a nyní mi padesát.“

A povzdechnuv, jal se vyprávět.

* * *

Byl jsem v době oné inspektorem „námořní společnosti pojišťovací“, jež nyní podřízena vrchní mé správě. Svátek 1. ledna, ježto se byl den ten stal konvencionálně dnem zasvěceným, hotovil jsem se ztrávit v Paříži, když jsem obdržel od řiditele list, jímž mi byl udělen rozkaz, abych se neprodleně vydal na ostrov Ré, kdež se byl právě stroskotal pojištěný u nás kterýs saintnazairský trojstěžník. Chvíle oné byla osmá hodina ranní. O desáté hodině dostavil jsem se do budovy ústavu, abych přijal instrukce. A téhož večera vsedl jsem do rychlovlaku, jímž nazítří dne 31. prosince jsem přibyl do La Rochelle.

Do odplutí réské lodi „Jean-Guiton“ zbývaly mi dvě hodiny a užil jsem jich k procházce městem.

La Rochelle vpravdě městem bizarně velkého slohu s ulicemi spletitými jak labyrint a s chodníky podbíhajícími nekonečná pilířová loubí, jichž význakem zvlášť stísněná a tajemná de Rivoli a jež zdají se být zbudována a pozůstalá jak spiklenecká zdoba antická, z minulosti do přítomnosti převádějící tradice někdejších hrdinných a divých válek náboženských…

Nad pochybnost to starožitné město hugenotské, pochmurné a tiché a prosté veškera nádherného umění a skvostných pomníků, jež činí Rouen tak velkolepým, ale znamenité celým vážným svým rázem, poněkud snad i potměšilým: obec zarputilých bitců, kdež byl vzešel fanatismus, byla se vznítila kalvínská víra a bylo vzniklo spiknutí.

Prochodiv se v několika chvílích podivnými oněmi ulicemi, vstoupil jsem na palubu malého černého a bachratého parníku, jenž mne měl dopravit na ostrov Ré.

Jakoby v podrážděné jakés zlobě supivě odrazil ode břehu, proplul mezi dvěma starobylými věžmi, jež uzavíraly přístav, probrázdil rejdu a minul hráz zřízenou Richelieuem, jejíž ohromné kvádry přímočárně jak nezměrným poutem obepínají město, načež zabočil vpravo.

Byl jeden z trudných oněch dnů, jež tísnívají a krušívají myšlénku, svírávají srdce a potlačují veškeru energii a veškeru sílu: den pošmurný a mrazivý a prostoupený těžkou mlhou, vlhkou jak prška, studenou jak sníh a zarážející dech jak výpach stokový.

Pod mživovým ponurým a nízkým příkrovem oním žluté, mělké a pískovité moře trvalo v nevyhraničených březích svých bez čeřeje, bez pohybu a bez života jak shustlá tuchnoucí voda kaliště.

Zvolna spěl „Jean-Guiton“ v širý směr, poněkud z návyku kolísaje s boku na bok a těžce rozrýval zasmudlou a uplihlou hladinu, zůstavuje v sledu svém několik vln, trochu pěnové třásně a několik brázd, jež skorem v zápětí zase splývaly v dřívější nerušenou rozlohu.

Jal jsem se hovořit s kapitánem, malým mužem téměř bez choděcích údů a cele okrouhlým jak jeho loď a neméně jak tato se váhajícím se strany na stranu: mínil jsem zvědět některé podrobnosti o pohromě, již jsem měl vyšetřit.

Jakž řečeno, velký trojstěžník saintnazairský „Marie-Joseph“ byl se stroskotal za minulé kterés bouřlivé noci na písčinách u ostrova Ré. Vichřice byla dle sdělení lodního výpravce vrhla koráb tak daleko, že bylo nemožno vymanit jej s mělčiny a že nutno bylo co nejrychleji vypravit vše, co se z něho dalo odstranit. Bylo mi tudíž zjistit situaci vraku a odhadnout, jaký byl asi stav lodi před katastrofou, a posoudit, zda byly podniknuty veškery pokusy, aby zvednuta byla opět na vodu. Přicházel jsem krátce jako jednatel společnosti, abych v případě nepříslušných požadavků náhrady svědecky mohl zasáhnout v proces. Na základě zprávy mé řiditel měl učinit opaření, jaká by pokládal za vhodná k zabezpečení našich zájmů.

Kapitán parníku „Jean-Guiton“ obeznámen byl s věcí dokonale, neboť byl povolán po události, aby se s lodí svojí súčastnil zachraňovacího díla.

Vylíčil mi záležitost, ostatně velmi prostou: uchvácen nezdolným orkánem, trojstěžník „Marie-Joseph“ v noci byl zahnán na scestí, dal se nazdařbůh vysoko vzedmutým mořem, plným soptícího vlnivého příboje, a posléz vmeten byl na rozlehlou písčinu, jež ve chvílích odlivu zúplna se nořívá z vody a přímo se pojívá s ostrovním břehem.

Za hovoru bez ustání rozhlížel jsem se kol sebe v dál i šíř.

Mezi mořem a dusně schýlenou oblohou vysvitala volná prostora, kudy poněkud bylo lze prohlédnout k obzoru.

Bylo zřejmo, že se blížíme k jakési souši.

Tázal jsem se:

„Je to ostrov Ré?“

„Ano, pane.“

A kapitán, rukou kynuv pojednou úkosem vpravo, označil mi v širém moři cos posud téměř nepostihlého a doložil:

„Hle, tam vaše loď!“

„Marie-Joseph?“

„Arci!“

Všecek jsem užasl, neboť černý onen skorem neviditelný bod, jejž bych jinak býval měl za úskalí, zdál se mi ode břehů vzdáleným nejméně na tři kilometry.

Namítl jsem:

„Oh, na místě, jež mi udáváte, kapitáne, musí být voda hluboka na sto sáhů!“

Dal se do smíchu:

„Na sto sáhů, příteli? Ani na dva, pravím vám!“

Pocházel z Bordeauxu a znal tudíž podrobně veškeru přilehlou mořskou končinu.

„Od deváté hodiny čtyřiceti minut,“ pokračoval, „máme příliv. Vyjdete-li si po snídaní z hotelu ‚Dauphina‘ pobřežím s rukama v kapsách, ručím vám, příteli, že o druhé hodině padesáti minutách či nejvýš o třetí hodině suchou nohou stihnete vraku. Pak se zdržet můžete jednu hodinu čtyřicet pět minut až dvě hodiny, ale nikterak déle, neboť jinak byste byl zatopen. Čím dále moře ustupuje vzad, tím mocněji se vrací zpět. Přímoří směrem oním je ploské jak zlehka jen nakloněná deska. Zpátky se dejte na cestu o čtvrté hodině padesáti minutách. Spolehněte se na moji radu a o půl osmé hodině vstoupíte zase na palubu ‚Jean-Guitona‘, jenž ještě téhož večera dopraví vás k nábřeží larochelleskému.“

Poděkovav kapitánovi, zamířil jsem na příď parníku, kdež jsem usedl, abych si prohledl městečko Saint-Martin, jemuž jsme se rychle ocitali blíž a blíže.

Podobalo se všechněm miniaturním oněm přístavům, jež znázorňují hlavní střediska nuzných ostrůvků potroušených podél pevniny. Byla to vlastně velká vesnice rybářská, zpola vhroužená ve vodu a zpola vyčnělá na souši, obživu svoji si opatřující rybami, drůbeží, zeleninou a lasturami. Výspa byla velmi nízká a skrovně vzdělaná, ale přes to zdála se značně zalidněnou, ač plné jistoty v ohledu tom nebylo, ježto se pouze nevalně naskytal rozhled po vnitřní její rozloze.

Posnídav, vydal jsem se na malý mys, načež neprodleně, ježto se již moře kvapně bylo nížilo, zamířil jsem písky k černé jakés skalině, již jsem byl v dálce spatřil trčet z vody.

Chvatně bral jsem se žlutavou onou plošinou, kyprou a pružnou jak z masa, v pot uváděného každým mým kročejem.

Moře, jež před krátkým jen okamžikem se bylo nalézalo zcela na blízku, prostíralo se v odlehlé a téměř k nedozírnu mizící dáli, tak že sotva jsem byl s to rozeznat čáry dělící písek od vody.

Mněl jsem, že před sebou zřím velkolepě a nadpřirozeně kouzelný jakýs div: Atlantik, jenž byl právě rozlit až k samým mým nohám, valem se byl smykl s pobřeží jak do propadliště divadelní dekorace. Nadál spěl jsem ku předu jak prostřed poušti. Vůkol jsem pociťoval toliko slaný van vodní: změtený dech travnatých chaluh a vlhkých mlh, drsně to pronikavý výpach pomořský.

Bystře jsem pokračoval dál a dále. Ač původně jsem byl znamenal chladno, znenáhla jsem dospíval k pocitu příjemného tepla. A téměř neodvratně jsem zíral na stroskotalou loď, jež se veličila tou měrou, jakou jsem se blížil, a v okamžení onom měla podobu obrovské velryby uvízlé na mělčině.

Zdálo se, jakoby vrak vyčníval z půdy a na nesmírné ploské a žluté rozloze oné nabýval rozměru úžasných.

Stihl jsem k němu po celohodinném pochodu.

Rozražen a sdrcen, koráb spočíval na boku a obdobně zvířecím žebrům hrůzně všemi směry zel spřelámanými svými dřevěnými a dehtem napuštěnými kostmi, probitými ohromnými hřeby. Všemi spárami prodravší se písek byl jej již zaplavil a svíral a ovládal jím a uvolnit jej víc nemínil ze své moci. Podobalo se, jakoby v něm byl zapustil své kořeny. Příď byla hluboko vhroužena v ošemetně kypré ložisko to, kdežto nadzvednutá záď jakoby k obloze zoufalým kvilem úpěla obě ona bílá slova vyclánějící se z černého bortu: „Marie-Joseph“.

Slezl jsem lodní trup ten nejnižší stranou a ocítiv se na palubě, vkročil jsem dovnitř.

Světlo, vnikající prorvanými stěnami a prosedlými plaňkami, trudně rozjasňovalo dlouhé a chmurné ony přehrady a příčky, plné odštěpených dřevěných třísek: ničeho již nebylo vnitř krom písku, jenž za podlahu sloužil podzemním oněm prkenným chodbištím.

Usadil jsem se na prázdný a roztříštěný sud a přikročil k záznamům co do stavu lodi. Psal jsem při světle prozařujícím širokou puklinou, kudy zároveň bylo lze přehlednout rozlehlý písčitý náplav. Podivný záchvěv samoty a chladu ob chvíli prochvíval mi tělem a začasté jsem ustával v psaní, abych pozorněji naslechl neurčitému šumu, jenž tajemně šelestil celým vrakem a působen byl kraby, kosmatými klepety svými drásajícími borty, a tisíci drobnými mořskými živoky, uhnízděnými již ve trouchnivějící oné trosce, a červotoči, již s nepřetržitou pravidelností a s tichým vrzotem nebozezovým vyhlodávají a vyhryzují každé staré dřevo.

A náhle jsem postřehl zcela na blízku lidské hlasy. Nadskočil jsem jako vůči netušenému jakémus zjevu. Na vteřinu skutečně jsem měl za to, že spatřím z přitmělého kýlu vybříst utopence, chystající se k vylíčení své smrti.

V několika okamžicích, co stačily mi nohy, octl jsem se zdola na palubě a před lodí uzřel jsem stát vysoce vzrostlého muže a tři mladé dívky či přímo řečeno, vytáhlého Angličana a tři miss.

Shlédnuvše tak nenadále vynořit se z opuštěného trojstěžníku živoucího tvora, jati byli nepochybně větším ještě strachem, než jaký byl předtím napadl mne: nejmladší z dívčin se dala na útěk a obě druhé plnou náručí se upjaly ke svému otci a pokud se týká tohoto, otevřel pouze ústa, což bylo jedinou známkou, jež byla prozradila jeho dojem.

Po několika vteřinách se konečně ozval:

„Aoh, pane, vy být majitel tento koráb?“

„Ano, pane.“

„Směli by my si jej prohlížet?“

„Ano, pane.“

Po té kvapně pronesl dlouhou jakous anglickou frási, z níž postihl jsem pouze několikráte se opakující slovo ‚gracious‘.

Ježto se ohlížel po místě, kudy by se mohl dostat na loď, naznačil jsem mu nejpříhodnější směr a podal mu k přispění ruku, načež jsme vespol vzhůru vypomohli všem třem již upokojeným dívkám.

Tyto vesměs byly roztomily a zvlášť nejstarší, osmnáctiletá blondýna, něžně vnadná a svěží jak květina.

Sličné Angličanky vůbec bývají zjevu útlých mořských plodů — podobaloť se, jakoby ona právě se byla vybavila z písku, jehož matnou nuanci plně si byly uchovaly její vlasy — a rozkošnou lahodou svojí budívají myšlénky na jemné barvy růžových lastur a třpytné vzácné a tajemné perly, vzcházející v neznámých hlubinách oceánu.

Francouzsky hovořila mladá dívka ona poněkud lépe svého otce a přejala mezi námi úkol tlumočnický.

Bylo mi vypovědět záhubu lodi do nejnepatrnějších podrobností, jež jsem si naručest sestavoval, jako bych osobně býval přítomen pohromě.

Pak celá rodina sešla dovnitř vraku. Jakmile se byli octi v pošmurné oné chodbě, spoře jen vyjasněné světelným pableskem, z hrdla jim unikaly výkřiky údivu a obdivu. A náhle otec i všecky tři dcery v rukou svých drželi alba, dotud bezpochyby skrytá kdes pod nepromokavými jejich řasnatými plášti, a současně čtvermo se jali črtat tuhovou skizzu bizarně chmurného onoho místa. K účelu tomu byli se posadili těsně vedle sebe na jeden z vyčnělých trámců, a čtyři ony knihy na osmi kolenech rychle se pokrývaly drobnými černými čarami, jež měly zobrazit rozražený trup „Marie-Josepha“.

Co jsem pokračoval u vyšetřování lodního vnitřku, nejstarší z dívek mezi prací svojí hovořila se mnou dále.

Zvěděl jsem, že trávili zimu v Biarritzu a že se byli na ostrov Ré vydali schválně k vůli prohlídce stroskotalého korábu.

Ni sledu nebylo na společnosti mé po nepřístupné zhrdlosti anglické: upřímní a řádní lidé výstředně bludných rozmarů, jaké bez ustání Albion vysílá do celého světa. Otec byl dlouhý a suchý s rudou, bílými licousy jak živoucími sandwichy lemovanou lící, obdobnou výkrojku uzené kýty zakrouhlenému v lidskou hlavu mezi dvěma srstnatými chvosty. Dcery jakoby vzhledu dospívajících poštolek vysoce byly nadneseny v nohou a krom nejstarší neméně hubeny, ale všecky roztomilé vůbec a největší zvlášť.

Tato se honosila tak laškovným spůsobem mluvy, výrazu, smíchu a pojmu a nepojmu a pátravého pohledu modrých jak jezero hlubokých zraků a vše prokládáno bylo tak zajímavě přestávkami v kresbě, přemítáním a pokrokem v práci a slůvky ‚yes‘ či ‚nô‘, že bych jí býval naslouchal a se díval na ni do nekonečna.

Nenadále zašeptala:

„Pozoruju v lodi slabý šelest.“

Napjal jsem sluch a v zápětí rovněž postřehl jsem lehký, podivný a nepřetržitý jakýs šum.

Co to znamenalo?

Vzchopil jsem se, abych vyhledl štěrbinou, a z hrudi se mi vydral pronikavý výkřik: moře nás bylo dostihlo a valem spělo, aby nás obklíčilo se všech stran.

V několika vteřinách octli jsme se na palubě.

Bylo příliš pozdě: obklopovala nás voda a k pobřeží se hrnula divoplnou rychlostí. Nikoli, nehrnula se, nýbrž smykala, plazila a rozstírala se jak nezměrná zátopa. Písek byl zaplaven jedva na několik centimetrů, ale zřít nebylo již prchavé čáry nepostihle přívalného proudu.

Angličan hodlal se vrhnout směrem ostrova.

Zadržel jsem jej: prchnutí vzhledem k vysokému přílivu, jehož dosah zjevným nám byl s příchodem a v němž zabříst by nám bývalo s návratem, bylo nemožným.

Srdci našimi na minutu ovládla strašlivá úzkost.

Půvabná Angličanka se posléz usmála a ozvala se:

„Teď stonulými jsme my!“

Mínil jsem rovněž odvětit úsměvem, ale třeštivý, hrozný a mrzký strach, úkladný jak sám onen příval, sevřel mi dech. Veškero nebezpečí, jež nás ohrožovalo, rázem zatanulo mi na mysli. A zmocnila se mne chtivost, abych se — marně ovšem — jal volat o pomoc.

Obě mladší Angličanky byly se těsně přimkly ke svému otci, jenž zjeveným zrakem zíral na nesmírné, kol nás se prostírající moře.

A tou měrou, jakou vzdouvaly se vody, kvapně se šeřila tmavá, vlhká a chladná noc.

Pravil jsem:

„Nezbývá jiného, nežli zůstat na lodi.“

Angličan odvětil:

„Aoh, yes.“

A na tomže místě setrvali jsme čtvrt či půl hodiny, aniž mi správně povědom čas, a rozhlíželi se, kterak proudila, vířila a kypěla vůkol nás žlutá voda, mělčinami se čeřící až ke vzdálenému pobřeží.

Jedna z dívek posteskla si zimou a na mysli nám zatanulo sestoupit dolů, abychom se uchýlili v ochranu před lehkým sice, ale studeným větříkem, jenž nám proléhal oděvem a mrazil nás v ledvích.

Schýlil jsem se nad schody.

Loď byla plna vody: bylo nám tudíž nezbytno zařídit se při bortu v zádi, kde jsme poněkud byli v ústraní.

Hustě nás obstírala mlha a zůstali jsme stěsnáni jeden ke druhému a obklopeni vodou a tmou.

Při paži své znamenal jsem chvět se rameno sličné Angličanky, jejíž zoubky ob chvíli jektaly, ale šatem cítil jsem zároveň libé teplo její těla, a mírný tento výhřev byl mi slastným jak celování.

Hovořeno již nebylo slovem: trvali jsme nehybně a mlčky, schouleni jak v příkop za bouře utoulená zvěř.

A přes veškeru povážlivou situaci a navzdor černé noci a stoupající vodě počal jsem se šťastným pociťovat vůči zimě a nebezpečí a vůči dlouhým hodinám, za tmy a v úzkosti prodleným na oněch prknech tak blízko vábně luzné oné dívčiny.

Uvažoval jsem, proč asi pronikal mnou podivný tento dojem rozkoše a blaha.

Proč? Ví kdo? Poněvadž tam byla ona? Že ona? Sličná neznámá Angličanka?

Nemiloval jsem jí, ba neznal jsem jí ani a přece jsem se cítil nevystihle vzníceným a jatým: toužil jsem ji zachránit, obětovat se pro ni a tisícerý podniknout k vůli ní zápas.

Věc úžasná! Jak to, že přítomnost ženy takto nás rozrušuje v útrobu? Je to moc její půvabu, jež nás obetkává, a kouzlo její svěžesti a mládí, jež nás opájí jak víno? Není to spíše styk jakýs s tajemnou láskou, jež bez ustání snažívá se družit bytosti, která vliv svůj zkoušívá, jakmile se nahodí muž vůči ženě, a jež prolíná je zmateným, skrytým a hlubokým vzruchem, jak se vlažívá půda, aby z ní vzpučely květy?

Zatím se byla stala stísněná zamlklost temna hrozivou, neboť kol sebe matně jsme pozorovali lehký nepřetržitý šum, tlumený pohyb stále navírajícího moře a jednotvárný šplechot vln o náprseň lodní.

Nenadále zaslechl jsem vzlyk: nejmladší z dívek se byla dala do pláče.

Otec její popílil si s potěchou a jal se jí něžně domlouvat anglicky.

Nerozuměl jsem sice ani jedinému slovu, ale zjevno bylo z celé scény, že jí dodával mysli a že nikterak nenabývala klidu.

Tázal jsem se své sousedky:

„Není vám příliš zima, miss?“

„Oh, ano, velice mi zima!“

Hodlal jsem jí poskytnout svůj plášť, ale odepřela jeho přijetí. Leč vysvlekl jsem jej a zahalil ji v něj přes její odpor. V krátkém zápole onom na okamžik ve dlani mé se byla octla její ručka a lahodný záchvěv provanul mi celým tělem.

Od nějaké chvíle vzduch stával se studenějším a náraz vody na borty korábu ráznějším.

Vzchopil jsem se.

Mocný van zalehl mi v líc: zvedal se vítr.

Angličan povšiml si toho současně se mnou a ozval se prostě:

„Být zlé pro nás, ten věc!“

Věru, situace byla zlá, neboť znamenala neodvratnou smrt, kdyby sebe mírnější proud nabíhat a dorážet se jal na vrak, jenž byl tak rozvrácen a uvolněn, že první poněkud jen prudčí vlna mohla jej uchvátit ve zhoubný vír.

A co větrný svist zmáhal se víc a více, úzkost naše stupňovala se vteřinu od vteřiny.

Posléz moře počalo se slabě vzdouvat a temnotou zřel jsem vzcházet a mizet bílé třásnité čáry pěnové, co zatím příval za přívalem se obořoval na trup „Marie-Josepha“ a pokaždé zazmítal jím otřesem, jehož trnutí zaléhalo nám až v srdce.

Mladá dívka vede mne byla všecka rozrušena: cítil jsem, ana se chvěje, a doznával šílenou touhu sevřít ji ve svoji náruč.

Dole vpředu, vlevo, vpravo a vzadu se břehů zářily bílé, žluté a červené otočné majáky, z nichž každý podoben byl sálavému zraku obra, jenž přezíral a přezvídal nás a chtivě čekal, až se vhroužíme v kypící hlubinu. Jeden zvlášť dráždil mne k hněvu: uhasínal každé půlminuty, aby v zápětí vzplál znova. Ten vpravdě byl okem dokonalým, opatřeným i víčkem, střídavě zastírajícím a odkrývajícím ohnivý jeho pohled.

Angličan obchvíli rozžíhal zápalku, aby při svitu její pohledl na hodinky, které pak vždy zvolna zpět vstrkal do kapsy.

Pojednou obrátil se ke mně a přes hlavy dcer svých ozval se s povznesenou vážností:

„Pane, přát vám šťastné nové rok!“

Bylať půlnoc.

Podal jsem mu ruku.

Stiskl ji, načež pronesl několik anglických slov a náhle dívky i on jali se zpívat „God save the Queen“, jež vzhůru se povznášela černým a němým ovzduším a rozplývala se v širé prostoře.

Z počátku mi bylo do smíchu, ale posléz byl jsem jat mocně tklivým dojmem.

Onen zpěv stonulých odsouzenců byl cosi jak příšerně velkolepá melodická modlitba a spolu cosi ještě mohutnějšího a srovnatelného s anticky vznešeným „ave, caesar, morituri te salutant!“

Když byli skončili, požádal jsem sousedku svoji, aby samotná zapěla nějakou kantátu či baladu, jež by nám poněkud dala pozapomenout na trudnou naši situaci.

Uvolila se a v zápětí mladistvě svěží její hlas jemně povznesl se stísněnou nocí: dojista pěla cos truchlivého, neboť tóny zvolna prolínaly se jí ústy, zdlouha se provlékaly a povzletovaly nad vlny jak ranění ptáci.

Vody zatím dmuly se dále a úsilněji příbojem doléhaly na vrak.

Pokud na mne, zaujat jsem byl výhradně oním hlasem a na zřeteli mi utkvívaly sirény mořské.

Kdyby bárka jakás bývala v okamžiku tom míjela mělčiny, jaká představa byla by se vybavila v myslích plavců?

A skrušený můj duch pobluzoval se v sny: nebyla skutečnou sirénou svůdná děva ta, jež mne byla upoutala na schátralé oné lodní trosce a jež v nejbližší snad chvíli se mnou se pohrouží v rozvlněnou čeřej?

Z nenadání všech pět nás svalilo se na palubu, neboť „Marie-Joseph“ byl se převrátil na pravý svůj bok.

A co sličná dívka byla přese mne dopadla příč, sevřel jsem ji pevně v objetí a vášnivě bez pochopení a vědomí jako v domnění poslední minuty života spráhlými rty svými slíbal jsem jí líce, skráně a vlasy.

Koráb sebou již nehýbal a my rovněž trvali jsme bez hnutí.

Otec se ozval:

„Kate?“

Ta, již jsem svíral náručí, odvětila:

„Yes!“

A učinila pohyb, aby se vymanila z mých paží.

V okamžiku onom byl jsem jat vroucí touhou, aby se loď rozskočila v půli a abych utonul s ní ve vodní hlubině.

Angličan pokračoval:

„Malé potřes! To nebyl nic! Když jen tři moji dcery všecky zde!“

Nebylť z počátku zřel nejstarší z nich a v prvém zmatku měl za to, že byla smyknuta s paluby.

Zvolna jsem povstal a náhle zcela na blízku nás jsem spatřil na moři světlo.

Zavolal jsem a odpovědělo se mi; byla to lodice, již byl v předtuše neprozřetelnosti naší majitel hotelu vyslal na naše vypátrání.

Byli jsme zachráněni.

Pokud na mne, stísnil mne toliko lítostný jakýs rmut.

S vraku jsme byli přesazeni na bárku a dopraveni do Saint-Martinu.

Angličan si spokojeně mnul ruce a liboval si:

„Dobrý večeře, dobrý večeře!“

A večeřeli jsme opravdu.

Ani pak jsem nebyl veselejšího rozmaru, neboť jsem želel „Marie-Josepha“.

Nazejtří po mnohonásobných potiscích rukou a slibech dopisování sledoval rozchod: odejeli zpět do Biarritzu.

A věru div, že jsem se nebyl v zápětí vydal za nimi. Byl jsem téměř potřeštěn. Málem býval bych požádal dívku onu v manželství. A není pochyby, kdybychom jen osm dní bývali pospolu, že bych se s ní byl oženil. Jak bývá mnohdy člověk slabým a nepochopitelným!

Minula dvě léta, aniž jsem byl o ní zvěděl jaké zvěsti. Pak jsem obdržel z New-Yorku list. Bylať se provdala a oznamovala mi to.

A od té doby každého roku si píšeme k prvnímu lednu. Vyličuje mi svůj život a zmiňuje se mi o svých dětech a o svých sestrách, ale nikdy o svém manželu. Proč? Hm, proč? A pokud se týká mne, stále ještě jí na pamět uvádím „Marie-Josepha“!

* * *

Přítel muj Garin se na okamžik odmlčel, načež doložil jako pro sebe:

„Byla to snad jediná žena, již jsem byl miloval… nikoli… kterou býval bych miloval… Ah… ovšem… kdož ví?… City si zjednávají platnost samy!… Ostatně… nu… arci… ostatně… už po všem!… Teď musí být již sestárlá… stěží bych ji as poznal… či… nepoznal vůbec… Oh, druhdy… tehdáž na vraku… jak božská to byla bytost!… Sdělila mi, že jí byly zcela sbělely vlasy… Bože můj… co mi to spůsobilo za krutý zármutek!… Ah, zlatoplavé její vlasy!… Nikoli… dívky oné… není víc!… Jest to smutno… neskonale smutno!…“