Na vlně 57 metrů/Podivín

Na vlně 57 metrů
Tajemné oko	Podivín	Válečná píseň

Údaje o textu
Titulek:	Podivín
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Několikavagónový vláček lokálky z Balundy do Katendy se přikolébal za hlučného pískání do stanice. Přednosta se dvěma muži domorodé policie rychle odváděli z kolejí krávu, která se až do příjezdu vlaku pásla mezi kolejnicemi; jiný muž vyháněl z trati hejno tučných slípek.

Na nástupišti se tísní pestrá směsice lidí. V davu se třpytí bezvadně bělostný oblek důlního inženýra Derxe. Inženýr čeká na nádraží, aby přivítal svého kolegu Tenglera, který byl služebně přeložen až sem, do Katendy.

Leccos se o Tenglerovi povídalo. Že prý byl přeložen pro několik žertíků, které se v dobré společnosti netrpí. Být přeložen do Katendy, to je skutečný trest! Daleko od civilizace, neuvěřitelně daleko. Jedinou zdejší zábavou je starý gramofon, několik silně obehraných desek a kulečník s potrhaným plátnem. Nejhorší však je – místní ředitel dolu. Až do Balundy došly zprávy o přísné kázni, kterou v Katendě zavedla pevná ruka ředitele Archela.

Vláček stanul ve stanici. Z oddělení první třídy svižně vystoupil inženýr Tengler.

„Jsem inženýr Derx. Vítám vás jménem ředitele Archela a za všechny zaměstnance.“

„Děkuji!“ Oba mladí muži si tisknou pravice.

„No, a teď můžeme pokračovat jako kamarádi, ne? Já jsem Josef, ale hoši mi říkají Pep!“

„Výborně! Mně říkali přátelé Kiki!“

Jdou k důlním barákům, které leží na samém úpatí hor.

„Poslyš, Pepe, jaká je tady vlastně služba? Říká se v Balundě, že ředitel je ras ve službě a jinak – podivín! Sbírá snad tak náruživě brouky nebo starý porcelán?“

„Nic takového, příteli! Náš starý má vlastně jen jeden takový podivný vrtoch: Po celou dobu, co je zde ředitelem, a to už je dvacet šest let, nesmí nikdo z mužstva ani inženýrů – hvízdat!“

„Co říkáš? Hvízdat? Myslíš jako pískat? Takhle… Tengler sešpulí rty a pohvizduje úryvek veselé písničky.“

„Ano, tak! Nikdo neví proč, ale pískat se nesmí. Vyhodí bez milosti každého, kdo se opováží zapískat v ubikacích. Však ho poznáš, toho našeho…“

Inženýr Derx nedomluvil.

Za zády volně kráčejících mužů se ozval sytý, hluboký hlas: „Ano, poznáte ho velmi brzy, pane inženýre… Jdu za vámi už od nádraží, a protože máme společnou cestu, byl jsem nucen vyslechnout váš rozhovor. Pánové, zvu vás, pohovoříme si trochu. Prosím!“ posunek ruky ředitele Archela je neúprosný.

„Nemusíte se omlouvat. Kdekdo o mně říká, že jsem podivín. A to proto, že jsem zakázal všem zaměstnancům hvízdat! Inženýre Derxi, řekl jste svému novému příteli, že nikdo neví, proč jsem tento zákaz dal. Nikdo se mě však na to nezeptal! Každému stačil nápis ‚Hvízdání zakázáno!‘ Prosím, řeknu vám, proč se u nás nesmí hvízdat…

Tak jako dnes inženýr Tengler, tak jsem i já kdysi přijel do tohoto hnízda. Třetího dne po příjezdu jsem seděl ve svém pokojíku a mydlil si tváře. Na stolku před sebou jsem měl zrcátko, takhle vlevo misku s mýdlem, no, a pískám si nějakou veselou písničku. Chvílemi se dívám do malého zrcátka, pak padne můj pohled přes desku stolu a – víte, kam jsem se díval? Do očí – brejlovce! Půl metru nad stolem se tyčila ohyzdná hlava brejlovce egyptského a upírala na mne své žlutozelené oči. Okamžitě jsem si uvědomil, co se stalo. Víte přece, jak fakíři a krotitelé hadů vábí tyto potvůrky! Pískají jim, pánové, pískají! A pokud pískají, je brejlovec ve stavu jakési strnulosti, ale běda, kdyby se pískat přestalo!

Pánové, já seděl u stolu s namydlenou tváří, do půl těla svlečený, levou rukou jsem držel ruku s mýdlem, v pravé štětku a pískal jsem svému návštěvníku, pískal a pískal. Pot se mi lil z čela; věděl jsem, že sebemenší pohnutí by znamenalo – smrt. Pískal jsem, co mi právě napadlo. Přehvízdal jsem všechny známé písničky, nesměl jsem přestat ani na vteřinu. Tělo mi už nucenou nehybností dřevěnělo…

Pak mi napadla spásná myšlenka. Počal jsem ze všech sil hvízdat náš důlní signál: Pozor, nebezpečí! Pískal jsem čtvrt hodiny nebo hodinu, nevím. Můj signál zaslechl dozorce Daniro. Podíval se oknem, co se děje, a hned postřehl, v jakém jsem nebezpečí. Nemohl však střelit do místnosti. Hlava brejlovce a moje prsa byly od okna v jedné přímce. A já hvízdal, až mi v hrdle vysychalo!

Dozorce Daniro byl však zkušený člověk. Vskočil do pokojíka a hlukem upoutal pozornost brejlovce na sebe. Had zaútočil, ale kule z dozorcova revolveru mu prolétla hlavou dříve, než se jeho jedovaté zuby mohly dotknout mého zachránce.

Pánové, od té doby nehvízdám a nedovolím, aby mé mužstvo hvízdalo. Vím, pískat jistě umíte všichni, ale také vím, že brejlovci jsou zde dodnes. Proto se u nás hvízdat nebude! A teď si, pánové, pohovořte, já musím po svých.“