Na vlně 57 metrů/Příhoda pana Ditwela

Na vlně 57 metrů
Na ploché dráze	Příhoda pana Ditwela	Tygří matka

Údaje o textu
Titulek:	Příhoda pana Ditwela
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Každý má nějakého koníčka. Mým koníčkem bylo shánět se po poutavých příhodách. Kde se jen dala tušit z rozhovoru nějaká zajímavost, už jsem vytahoval z kapsy zápisník a tužku.

Příhodu, kterou vám chci vyprávět, se mi podařilo ulovit v Plymouthu ve Spojených státech. Krajan a můj přítel, pan Josef Horn, byl znamenitý filmař-amatér. Jednoho večera mě pozval, abych jej doprovázel do klubu filmových reportérů. Něco mi říkalo: z toho kouká zážitek. A zápisník putoval do náprsní kapsy, aby byl lépe po ruce.

Nasedli jsme do metra a jeli.

Klub filmových reportérů měl svoji klubovnu v hotelu Trafalgar. Přítel Horn mne představil několika málo přítomným a zanechal mne pak osudu, pustiv se do debaty s jedním z členů o nějakých negativech, pozitivech, že měl záběr podjetý a tak dále. Nerozuměl jsem z té odborné hantýrky téměř ničemu. Opatrně jsem si tedy vyhlížel vhodný objekt pro svůj účel.

U kuřáckého stolku sedí mladý muž – je sám, to bylo slibné.

Nenápadně si jej prohlížím. Sportovec každým coulem – na levé ruce mu chybí půl ukazováčku. Štěstěna je na mé straně! Mladý muž pohlédne letmo na své náramkové hodinky: „Promiňte, kolik je hodin?“ Mrknu na své: „Čtvrt na osm.“ A další šlo jako na drátkách. Vzájemné představení a už hovoříme.

Můj protějšek je filmový reportér společnosti World News, Jack Ditwel.

„Znám vašeho přítele, pana Horna. Víte, ten se minul povoláním. Jako amatér opravdu předčí mnohdy i nás, profesionály. Jednou dokonce natočil mne samotného, zrovna když jsem byl v pěkné bryndě,“ vypráví Ditwel. Zápisník se ocitá v mé ruce a vzápětí „točím“ i já.

„Jak se to stalo? Dostal jsem od své společnosti rozkaz nafilmovat něco ze života mořských zvířat. Víte, nás se nikdo neptá, jak a kde to natočíme. Vybral jsem si tedy nejpříhodnější místo pro takové snímky – zdejší akvárium. Viděl jste je? Ne? Tak vás musím alespoň trochu s tím místem seznámit.

Leží uprostřed zoologické zahrady. Budova akvária je asi sto padesát metrů dlouhá a třicet metrů široká. Po padesáti schodech sejdete do podzemí. Po obou stranách temné chodby jsou obrovské nádrže mořské vody, odděleny od chodby několik centimetrů tlustými skly. Na diváka působí pohled do nádrží nečekaným dojmem. Máte pocit, že se díváte oknem ponorky na mořské dno. Shora osvětlené nádrže poskytují nádherný pohled na všelijakou mořskou havěť, včetně chobotnic, mořských úhořů, lososů, makrel, různých ulit, měkkýšů, krabů, medúz a bůhví, jak se všechna ta havěť jmenuje.

Vzal jsem s sebou dva pomocníky a jednoho elektrikáře s ,jupitery‘, velkými reflektory, abychom mohli nádrže řádně prosvítit – a šlo se. Vašeho přítele, pana Horna, jsem pozval, aby si při této příležitosti natočil něco z mořského dna pro svou sbírku. K filmování jsem volil pondělí, ten den totiž není akvárium obecenstvu přístupno. Nejdříve jsem se vypravil do akvária s Hornem a vyhlédl námět pro filmování. Vůz s aparaturou za námi přijel v deset hodin. Do té doby jsem ujednal vše potřebné se zřízenci akvária. Nejdříve jsem chtěl filmovat elektrické úhoře. Podle plánu mělo být do nádrže úhořů vhozeno několik ryb a já chtěl natočit scénu, jak úhoř svoji oběť napadne.

Dva světlomety byly rozsvíceny a zalily svým oslnivým světlem nádrže. A to byl začátek mé smůly. Ať jsem dělal co dělal – osvětlení nevyhovovalo! Na návrh jednoho ze zřízenců jsme se tedy přestěhovali do zadní cely za jednou nádrží, které se říká výměnný kabinet. Když se v nádrži něco opravuje, vypustí se voda se všemi svými obyvateli do tohoto betonového výměníku. Kabinet, velký pětkrát pět metrů a vysoký něco přes dva metry, jsme proměnili v ateliér. Jenže kamera, dva světlomety, já, pomocníci, obsluhovač světel a váš přítel – všichni bychom se do kabinetu nevešli. Jeden pomocník, elektrikář a Horn museli zůstat na hlavní chodbě. Poručil jsem pomocníkovi, aby postavil světlomety co možná nejblíže skleněné stěně, aby byl objekt dobře osvětlen. Zapjal jsem aparát, natočil celkový pohled do nádrže a pak jsem dal znamení, aby byla úhořům vhozena potrava. Stalo se.

Jeden z obrovských úhořů, dlouhý dobré dva metry, se zdvihl ode dna a zaútočil na vhozenou rybu. Pozoroval jsem vše hledáčkem své kamery a natáčel. Pojednou se ozvalo zvláštní zazvonění jako by padla kovová mince na mramorovou desku. Pak se mně zdálo, že se skleněná stěna vyboulila proti mně… zdvihl jsem hlavu od kamery a – už to tu bylo! Skleněná, tři centimetry silná deska nádrže praskla žárem našich světlometů. V mžiku se provalila voda i s obrovskými úhoři do kabinetu. Než jsme si uvědomili, co se děje, stáli jsme po pás ve vodě. Jeden z mých pomocníků hrozně vykřikl – byl zasažen elektrickým úhořem a upadl.

Sáhl jsem do míst, kde jsem předpokládal, že chlapík leží. Nahmátl jsem však jen slizké tělo nějakého živočicha, chruplo mně v ruce a já zařval bolestí. Vytrhl jsem ruku nad vodu a na místě ukazováčku spatřil krvavý pahýl.

Zřízenci se ukázali jako muži na svých místech. Ihned, když stěna nádrže praskla, seskákali z hořejších ochozů a spěchali otevřít vnější dveře výměnného kabinetu. Voda, která mi sahala již ke krku, se vyvalila s hukotem do dvora budovy, nesouc s sebou ty bestie – i nás…

Tenhle ‚záběr‘ stál málem život mého pomocníka a mne ukazovák. Jediný, kdo si nemohl stěžovat, byl – tuhle váš přítel Horn. Ten to všechno z chodby natočil.“

Josef Horn, který stál za mnou, aniž bych ho byl zpozoroval, pokývl s úsměvem hlavou:

„Ano, pane Ditwele, jenže ta scéna byla trochu podexponována!“

Inu, fotoamatér. Nepolepšitelný…