Na vlně 57 metrů/Neviditelná stezka

Na vlně 57 metrů
Ještě jednou Farguson	Neviditelná stezka	Tajemné oko

Údaje o textu
Titulek:	Neviditelná stezka
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Na stanici pohraniční stráže panovala stísněná nálada.

Z velitelství přišla důtka. Bylo prý zjištěno, že zrovna přes úsek 26 bylo podloudně přepraveno velké množství alkoholu; a co o tom vědí členové hlídky a jak prý to konají svoji službu a mnoho jiných špičatých poznámek.

Ve stanici bylo devět mužů posádky, včetně velitele. Tento úsek byl jeden z nejhorších: lesy, rokle, močály – ideální pro podloudníky, ale špatné pro pohraniční stráž. Zvláště v noci.

„Tak, mládenci, noční směna na čáru! Rozdělíme si úsek, na každého připadne asi pět set metrů – nesmí projít ani myš!“ To byl rozkaz velitele stanice.

Noc uplynula.

Ráno se sešli unavení strážci – nikdo nic podezřelého neviděl. Ale ústředna hlásí, že podle jejich zjištění bylo během noci propašováno padesát lahví zahraničního likéru. Úsekem číslo 26, opět!

„U všech všudy, přece nejsou ti chlapi neviditelní!“ hromoval Klenk, nejmladší hraničář ze stanice. Málomluvný mladý muž, kamarádi mu říkali badatel, protože nad vším přemýšlel a bádal. Klenk přemýšlel i tentokrát.

„Celou noc jsme hlídali úsek. Kamarádi jsou zkušení hraničáři, a přece se někudy dostalo přes hranice padesát lahví. Kudy?!“

Po několikahodinovém odpočinku se vypravila noční směna znovu do terénu. Klenk se marně namáhal – nikde nic! Usedl na hráz u malé říčky a ‚bádal‘.

„Po zemi neprojde nic! Kudy tedy… Snad po vodě? Hloupost! Říčka je sotva pět metrů široká. Není možné, aby člun nepozorovaně projel, já sám jsem tahle místa hlídal…“

Pojednou Klenk zbystřil zrak! Po vodě plaval kus dřeva. Obyčejný kus dřeva. „Není možné! To je nápad – aby tak…?“ Klenk seskočil z hráze. Kráčel rychle po břehu, současně s plovoucím dřevem.

Po půlhodině cesty se dostal k malé zátočině, nedaleko hustého lesa. Tady zanesl proud dřevo ke břehu. Klenk opatrně prohlížel břeh. Místo bylo udupáno – tráva slehlá. Všude plno stop několika lidí! Klenk sledoval stopy od břehu až k lesu, ale nenašel už nic zvláštního.

Večer šel téměř najisto.

Ulehl na pokraji lesa. Karabinu po pravé ruce – čekal. Nastala klidná, jasná noc. Nikde se nic nepohnulo, až k jedné hodině…

Vpravo od Klenka jsou zřetelně slyšet kroky! Kroky se blíží – z lesa jdou dva muži! Kráčejí bezstarostně k zátočině, rozkládají pruty a připravují rybářské náčiní. Klenk je zklamán – obyčejní pytláci!

Beze slova sedí muži na břehu a loví ryby. Klenk ztrácí naději. Čas utíká, blíží se třetí hodina ranní a na východě se objevují první příznaky dne. Pojednou jeden z mužů řekl: „Je to tady!“

Klenk slyšel ta slova docela zřetelně! Co je ‚tady‘?

Jeden z mužů bere svůj rybářský prut, sklání jej k hladině a teď vší silou táhne něco vodou ke břehu. Druhý mu spěchá na pomoc – z vody se vynoří čtverhranná plechová krabice.

„Tady je druhá!“ ozývá se po chvíli.

Hraničář pozoruje počínání obou mužů, každé jejich hnutí. Na břehu leží už pět velkých podlouhlých plechovek. Muži ustali ve své práci.

„To je všechno, pět po deseti. Připrav vozík, Brome!“

Oslovený se sklání k batohu, v jeho rukou se objeví čtyři kolečka, podobná kolečkům z dětského kočárku. V necelých pěti minutách je z rybářských prutů a koleček složen plochý, důmyslně řešený vozík – a plechovky jsou naloženy!

„Ruce vzhůru! Pohraniční stráž!“ Ostrý povel prořízl ranní ticho.

Muži jsou překvapeni a neschopni dalšího odporu. Poslušně zdvíhají ruce nad hlavu.

„To není hloupé“ říká Klenk. „Opravdu – neviditelná stezka, což?! Plechovky po deseti lahvích. Dobře vyvážené, aby plavaly – nadnášeny vzduchem – těsně pod hladinou. Proud vám je dopravil bezpečně až sem, daleko za hlídané písmo. Dobře jste to měli promyšleno… Tak, a teď jdeme!“

Na stanici pohraniční stráže úsek 26 byl toho dne slavnostní oběd.