Na vlně 57 metrů/Na útěku

Na vlně 57 metrů
Napoleon	Na útěku	Světluška

Údaje o textu
Titulek:	Na útěku
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů , str. 12-13 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Konečně vlak zastavil.

Vraceli jsme se s přítelem z kukuřičné kampaně, ušetřili jsme slušné peníze, a tak jsme se těšili, že si týden, dva zalenošíme a odpočineme po dlouhé a namáhavé práci v polích.

Vesele jsme uchopili svá zavazadla a vystoupili z vlaku. Bylo šest hodin odpoledne. Ve městě Fray Bentos jsme byli poprvé. Starostí o nocleh nás hned zbavili tři chlapíci, kteří nám tahali zavazadla z rukou:

„Seňores, u nás je výborná kuchyně!“

„Cabaleros, u nás máme koupelnu!“

„Pojďte k nám do hotelu, pane,“ na hlavu poráží své soupeře třetí, ramenatý mulat. „Pojďte k nám, tam nemáme to, co mají u těch druhých – štěnice!“

Mulat se zubí a první dva mu nadávají tak, že by se i námořník Pepek zastyděl.

Kráčíme za mulatem a zvědavě okukujeme město. Fray Bentos není sice velké, ale pozorujeme, že je tu neobyčejně živo. Od nosiče se dovídáme, že zítra bude výroční trh. Nevědomky jsme tedy přijeli zrovna v den, kdy bude o zábavu postaráno.

Kolem křiklavých plakátů kin, divadel a jiných atrakcí jsme došli k zájezdnímu hostinci pyšného názvu Grand Hotel Lima. Pronajali jsme si dvoulůžkový pokoj, poslední volný v celém hotelu.

V pokojíku napravo od nás byl ubytován nějaký zámožný farmář, vlevo dva neznámí muži.

Unaveni cestou rychle jsme povečeřeli a ulehli ke spánku. Ze spaní však nebylo nic. Kat aby spral ty naše sousedy po levé straně. Právě spustili gramofon a jeden z nich si začal prozpěvovat.

„Zpívá hezky, ale kdyby byl zticha, bylo by mi to milejší! Chce se mi spát,“ bručí přítel.

Asi po půlhodině zpěv i gramofon ztichly a z vedlejšího pokoje je slyšet tichý hovor.

Ležím přímo u stěny. Jeden ze sousedů mluví nyní dost hlasitě, takže rozumím každému slovu. Nechtě naslouchám. Neznámý mluví rozčileným hlasem:

„Mám toho dost! Policie je nám v patách. Už týden jsme na útěku, ale tuším, kdo je mezi námi zrádce! Vím, kdo je zrádce!“

Kývnu na přítele, pak oba tiskneme uši na stěnu.

„Kdo by mohl být zrádcem? Teď není čas na pohádky, náčelníku!“ odpovídá hlubší hlas.

„Mlč! Ani slovo, bídáku! Ty jsi ten zrádce! Ty! Dávám ti tři minuty času, aby ses přiznal, kdy a komu jsi řekl, že to byla naše tlupa, která vyloupila banku v Rosariu. Tři minuty, slyšíš? Pak tě rozstřílím jako řešeto!“

Rázem vyskakujeme z postelí. Nenecháme přece dojít k zločinu, byť šlo o zrádce. Bereme pistole a plížíme se chodbou. Tiše staneme u dveří našich sousedů.

„Mluv, nebo střelím!“ ozývá se z pokoje.

Přítel kývne významně hlavou, náraz a dveře se s třeskotem rozlétnou. Stojíme v osvětleném pokojíku. Přítel s pistolí v ruce hřímá: „Ruce vzhůru!“

Na lůžku vpravo u zdi sedí jeden, vlevo u stolu druhý muž. Prvý má v ruce nějakou knížku a druhý právě okusuje stehýnko z kuřete. Oba na nás zděšeně poulí oči a ustrašeně zdvíhají ruce nad hlavu. Ten s knížkou jektá zuby strachem.

„Pánové, prosím vás, neubližujte nám! Peníze nemáme, jsme jen chudí, poctiví…“

Naše ruce, svírající hrozivě revolvery, klesnou.

„Prosím, pane loupežníku,“ říká tlouštík u okna se stehýnkem v ruce, „my se učíme úlohy pro zítřejší divadelní představení…“

Všechno se vysvětluje a noční dobrodružství končí smíchem. Odcházíme do svého pokoje se dvěma lístky na představení herecké společnosti, která zítra u příležitosti výročního trhu vystoupí s napínavým kovbojským dramatem Na útěku.

Těšíme se, že se ve třetím jednání dovíme, zda náčelník toho zrádce opravdu zastřelí.