Na smrt lorda Byrona

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na smrt lorda Byrona
Podtitulek: Italie
Autor: Samuel Rogers
Zdroj: Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 61–63.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Co naposledy jsme se viděli,
on zažil mnoho. Pět jen krátkých roků
své dílo dokonalo. Husté kštice
již sšedly mu, nic z lorda nezbývalo,
jenž z Sestu v Abyd plul. Však jeho hlas
zněl sladce posud, myšlénka jak blesk
mu z očí tryskala slov nečekajíc.
Tak seděli jsme dlouho do noci
a hovořili — šťastná hodina,
jež svedla nás! — a ráno s červánkem
jsme slézali hřbet drsných Apennin.
Zřím jasně posud, kterak zlaté slunce
svým svitem šlehlo do hlubokých strží
u cesty naší a jak cestou v horách
skrz fiky divoké a vlašské duby
se jeho pestrý průvod zatáčel,
z nich Battista byl první, v Benátkách
na stříbrem tkané mořské hladině
mu sloužil tak, až veslo odhodil,
by za ním do světa šel, jenž tak dlouho
nes čestný odznak gondolira v domě
benátských nobili, muž spolehlivý.
Pak ty, ne více v síle mládí, krásy,
ty věrný černochu, až v slední chvíli
jenž dveře jeho hlídal’s, a jenž teď
řveš bolestí skrz Missolunghi pusté
jak bloudíš ulice.

Opustil právě
to město slávy mořském na pobřeží,
kde z posvátného hrobu Dantova,
jak dokazuje mnohý jeho verš,
ssál nadšení, kde v luny sousvětlí
jel piniemi s úzdou spuštěnou
až oku ztratil se — zde vídal často
— neb co nevidí oko básníka? —
rytíře ducha, pekelných psů hon
a kořist, rozsápání, bujné kvasy
v děs zvrácené. Tu látku miloval,
však jiné pozděj přišly na řadu,
věž mnohá se skal štítu sražena,
kdys chlouba, pýcha rytířského věku
se vyhoupla a zmizela, býk mnohý
v jhu nebo bez jha, v krasší zatím dny
co vzpjal se jeho duch. Vše zapomněno,
ples, minulost bez mraků, přítomnost
i budoucnost tu před ním.

Nyní spí,
v sluch stejně zní mu hana jako chvála,
jest hluchý v smrti. Ano, Byrone,
tys odešel jak hvězda s nebe sletí
a zapadá a přec i v pádu svém
vše oslňuje matouc. Srdce tvé
však bylo ctné a velké, ctné v své zhrdě,
však z nízkých věcí, nebylo v něm nic
co podlé, otrocké. Když obraznost
bezpráví snášeného tebe hnětla,
tě nutíc k skutkům, jichž pak litoval’s,
kdož neví — jistě málokdo jak já —
jak vděčný srdcem byls, jak vnímavý!
Ne v žití šťasten, šťastný teď jsi v smrti!
Tys došel cíle, umřel’s v zemi té,
jíž roznítil se v mládí kdys tvůj duch,
pad’s v Helladě a za jak slavnou věc!
Z těch, kteří tenkrát jeli vedle tebe
si nepomyslil žádný, že tak brzy,
tak v smutku budem sedět u tebe,
že národ v smutku svoje slavnosti
na tryznu změní ve hřímání děl,
když jitro osvětlilo, smrtelného
co zbylo po tobě, přes moře, zem,
když rány zněly v počtu tvojich let,
tvých bolestí i plesů!

Odešel Jsi!
Jej nechte spát, jej netkněte se víc
ve hrobě jeho! Neb kdo z nás všech tady
jak on pokoušen v prvních letech mládí,
kdy nezkažený hor syn krajem těkal,
kdo jako on duch plamenný, číš jemuž
k rtům přitlačila rozkoš mnohem dřív,
než bradu jeho pokryl první vous,
kdo z nás všech mohl o sobě by říci,
že nebyl by tak zbloudil — a snad víc?