Na skok ve Vilně

Údaje o textu
Titulek:	Na skok ve Vilně
Autor:	Vincenc Červinka
Zdroj:	Národní listy, roč. 64, č. 191. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	12. 07. 1924
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Vilnius

Pětiletí válečné i druhé, poválečné, nejenom důkladně změnilo mapu Evropy, nýbrž i podstatně zpřevracelo hlavní směry evropské turistiky a obrátilo pozornost ke krajům a městům, o nichž dříve skoro jakoby se nevědělo. Co věděla dohromady Evropa — kromě nás Čechů, a ovšem kromě Maďarů, kteří věci vykládali po svém, v brutální jistotě svého panství, — o Slovensku a bohatství jeho přírodních krás, jeho turistických vděků? Co věděla Evropa i s námi Čechy — kromě malé hrstky slavistův a ethnografů — o Podkarpatské Rusi? Co o Pobaltí a jeho autochtonních národech, o svérázné kultuře těchto národů, opět kromě několika specialistů?

A jako s celými kraji, má se to i s jednotlivými městy, starými, vděkuplnými, pokrytými historickou patinou staletí, jejichž význam ze všední lhostejnosti, jakou je dařily líné doby mírové, vyrostl a vyburcován byl teprve nastalými prudkými spory. Mezi taková města, slavná svou minulostí, zapadlá v prostřednost tuctového grubernského města ruského, je&t i Vilno (polsky Wilno, litevsky Vilnuja), kdysi hlavní město litevského knížectví, v nádherné dolině na stoku říčky Vilenky do řeky Vilje, kolem jehož hradeb od XIV. století až do první třetiny století XIX. vybouřily se všecky bouře válečné, které se kdy přehnaly přes ten požehnaný kraj. Za samého mládl města bylo to několikeré tažení loupeživých křážáků německých, později všecky války rusko-švédeké, za války rusko-francouzské odtud Napoleon, jenž si Vilno velmi zamiloval, řídil osobně většinu svých operací, odtud také utíkal v přestrojení po požáru Moskvy, zlomen a po prvé nadobro poražen. Naposledy Vilno před válkou světovou vidělo krvavé boje mezi Rusy a Poláky r. 1831, a od těch dob nastaly tučné doby mírové, pohodlné tloustnutí a bohatnutí gubernátorského města, plného kostelův a chrámů, klášterů katolických a pravoslavných, ale také škol, silného obchodu, na veliké křižovatce železniční. Teprve světová válka zatáhla Vilno zase v okruh zájmu, okupace německá se tu loupeživě roztahovala, od září 1915 se svými nenasytnými rekvisicemi, nucenými pracemi a tisícerými šikanami až do konce r. 1918, a po válce prudké spory mezi nově vzkříšenou Polskou a osamostatnělou Litvou div že neskončily novou válkou o toto starobylé město, na něž oba národy činí si nároky prý stejně oprávněné, o celý kraj vilenský, národnostně tak promíšený, že je tu opravdu těžko, ano nemožno nějakým plebiscitem docílit rozhodnutí, který z obou soupeřících států má tu vlastně nárok oprávněnější.

Sama historie posledního šestiletí po válce světové, pokud jde o Vilno a Vilensko, je tak pestrá a zamotaná, že by systematické vylíčení její vyplnilo slušný svazek. A jsou to truchlivé dějiny, dosvědčující, jak jsme ještě daleko atmosféry opravdu mírové v Evropě, a jak sociální i nacionální kvas, zvířený z nejspodnějších hloubek, zavrstvených věky, bude potřebovati snad desetiletí, než se zase usadí a vymůže si zatím snad leckterou korekturu. Tyto úvahy byly snad jediné, co kalilo mi čistý požitek umělecký z poznávání města tolikerých půvabův architektonických, uměleckých, z důvěrného seznamování se se starou kulturou Vilna, svéráznou a samostatnou, nesoucí místy silné stopy historické Litvy pohanské, zatlačené pak kulturou křestanskou, pro niž „zlatým věkem“ byla doba panování posledního Jagiellovce Zygmunta Augusta a Stefana Bátoryho, kdy Vilno se stotisícem svých obyvatelů stanulo v řadě nejpřednějších stolic Evropy a rychle se plnilo pyšnými paláci dvořanů, knížat, magnátů polských, bohatých kupců cizozemských, kdy Unie Lubelská „na věčné časy“ sloučila Litvu s korunou Polskou „jako rovné s rovnými a volné a volnými“… Jak trpce a výsměšně znějí někdy po staletích nejpyšnější a nejslavnostnějši závazky starých pergamentů… I později ještě, po kongresu vídeňském, Vilno pod tolerantní vládou cara Alexandra I. stalo se na čas pravým duchovním střediskem kultury, tenkrát již čistě polské, předstihujíc dokonce i Varšavu, stávajíc se „polskými Athénami“ a současně i „Florencií polskou“, kdy kvetly tu věda i uměny, kdy stará universita Stefana Bátoryho znovu stala se střediskem duševního života polského na Litvě, majíc tu slavné učence, jako Lelewela, a slavnější ještě studenty, sdružení „Filaretů“ v čele s Ad. Mickiewiczem, o něikolik let později Jul. Slowackého, a celé desítky jiných vynikajících Poláků.

Tuto neskvělejší polskou epochu litevského Vilna zakončilo předčasně neblahé listopadové povstání roku 1831, po němž přišlo zavření university, kostely katolické předělávány na pravoslavné církve, kláštery na kasárny, a přišly ještě horší doby, poslední polské povstání r. 1863, a po něm pověstný diktátor, generál, gubernátor Muravěv „věšatel“, jak mu sami inteligentní Rusové říkali, a s ním nejsmutnější doba reakce, při níž však Vilno jako město, jako obchodní středisko na důležité křižovatce drah vodních i železných, kvetlo a bohatlo, a stávalo se eldorádem ne již Poláků, ani Litvanů, ani Rusů, rozumí se, nýbrž Židů.

A taková je přítomnost slavného Vilna, o jehož nejstarších dějinách již náš Pavel J. Šafařík praví, že zakladatelem jeho bylo plémě slovanské Wilků, osedlé tu asi již ve II. věku naší éry, na starodávné velké dráze vodní, loučící moře Baltské s mořem Černým přes Němen, Vilju, Berezinu a Dněpr: za války světové Němci, když jako suroví okupanti vstoupli do Vilna r. 1915, pěkně mu zpívali — nazývali je v první své proklamaci „perlou koruny polské“, ale pak vymořili je rekvisicemi a hladem; r. 1917 tu Němci na chvilku stvořili fiktivní stát litevský se samostatným prý sněmem „tarybou“, kde chtěli arci sami komandovat; po prohrané vojně, kdy německá posádka zrevoluciovaná chvatně evakuovala koncem r. 1918 Vilno, zmocnila se ho celkem lehce v lednu 1919 armáda bolševická, kterou vyhnali již v dubnu 1919 polští huláni; ale již v červenci 1920 podléhá Vilno novému nájezdu bolševickému, a rudá armáda, když pak pod Varšavou donucena k ústupu, v důsledcích smlouvy v Suvalkách město postoupila republice Litevské (kovenské); na důtklivé rady mocností Dohody i Polsko na chvíli uznalo tuto smlouvu, ale za nedlouho polský generál Lucjan Želigowski v čele své litevsko-běloruské divise mečem opravil ten „diplomatický přehmat“ a již v říjnu 1920 mocí vzal Vilno, z Vilenska na chvilku utvořil státeček „Litvu Střední“, a pak již pod polským panstvím vykonány volby do sněmu (leden 1922), ten sněm odhlasoval „na věčné časy“ (kdo by tu nevzpomněl Unie lubelské?) přivtělení Vilenska ke státu polskému (únor 1922), a sněm varšavský to rozhodnutí schválil (březen 1922). Ty události, jak vidět, šly ráz na ráz. V nastalém sporu s Litvou Polsko bylo ochotno zprvu dáti rozhodnouti plebiscitem, kam má Vilno patřit — zda Polákům či Litvanům? Ale ukázalo se, že při složení obyvatelstva mohl by plebiscit velmi lehce vypadnout na prospěch Židů, a tak necháno všech plebiscitů a velmoci Dohody, unaveny těmi věčnými „tahačkami“, zavaleny; vlastními a těžšími starostmi, schválily fait accompli… Není naší věcí, abychom se pletli do vnitřních sporů polsko-litevských, tím spíš, za třeba beze všeho přisvědčit takovému znalci historie města a jeho památek uměleckých, jako je prof. Luljusz Klos, který ve svém překrásném a bohatém „Průvodci po Vilně“ (Vilno, 1924), praví: „Poznati Vilno, znamená si je zamilovati trvale.“

Bylo mi ctí a potěšením, že měl jsem při své návštěvě Vilna průvodcem a vykladačem jeho kulturní a umělecké historie druhého povolaného znalce: děkana fakulty výtvarných umění university Bátoryho prof. Ferdynanda Ruszczyce, jenž sám umělec-malíř, znamenitý ilustrátor a dokonalý znalec i milovník města, podjal se svého úkolu tak roztomile, „con amore“: v jeho znaleckém doprovodu ožívají doslova všecky historické epochy starodávného města, v němž on zná každý kout a každý štít, každou budovu soukromou i veřejnou. Se zápalem umělce a s výmluvností básníka dovede upozorniti v této stolici severní kultury, tvořící pravé rozhraní Západu od Východu, kde působily již vlivy jiné, na všecko bohatství architektonické a skulpturní, které tu nakupily ve šťastnějších dobách umělci italští, jižního temperamentu a vkusu, jako na přiklad v kostele Petropavlovském na Antokolu, jehož vnitřní výzdobu cele svěřil jeho budovatel M. K. Pac, velký hetman litevský, umělcům vlašským; se zaujetím polského vlastence dovede v kathedrále sv. Stanislava prováděti po dějinách Litvy i Polsky, a při prohlídce universitních budov, nádvoří, sálů zopakovati bohatou historii vědy a jejích nositelův od doby založení až po nejnovější fázi obnovení.

Vilno nesporně je město, které poznat, znamená si je zamilovat.