Na skalisku v moři/Loď piratů

Na skalisku v moři Alfons Bohumil Šťastný
Několik zrnek obilných	Loď piratů	Johnova ruka v nebezpečí

Údaje o textu
Titulek:	Loď piratů
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 60–65. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Uplynuly tři roky.

John dlel dosud na „Britannii“. Za šest let přebývání jeho na tomto skalisku stala se s ním změna. Obličej jeho, vedrem opálený, byl hustým vousem zarostlý. Tělo stálou prací zmohutnělo.

Loď byla pečlivě opravena a pohodlně zařízena. Na palubě vypínal se malý větrní mlýn, jehož křídla vesele se otáčela. Bylať veškerá půda kolem lodi obilím oseta, jež nyní větrem vesele vlálo. Aby mohl užiti veliké zásoby zrní, zřídil John mlýn a ten konal mu nyní platných služeb. V zásobárně nalézalo se značné množství sucharův a pěkné mouky, hojně nasolených i uzených ryb. Studánka bývala vždy plna vody, jež ukrývala se i v podlodí v několika sudech. Káva ještě nedošla, ani cukr. Kořalky i čaje bylo málo, a to uchovával John pro doby potřeby.

Často procházel se John za večera mezi svým obilím, kde i mnohý kvítek vykvétal, jehož semeno bylo sem z dalekých ostrovů větrem zaneseno. Za ním vykračoval si kohout, zobaje tu a tam do klasův již dozrávajících. John mu v tom nezbraňoval. Nebylo mu obávati se nedostatku obilí, jímž krmíval teď i své holuby. U studánky usadil se opuštěnec na lávku a zahleděl se na vodní poušť, na níž po celý ten čas, ač dalekohledem pilně kraj obzíral, ani nejmenší stopy po lidském životě neuzřel. Vzpomínal na drahou svou vlasť, na přátely, jež v ní zanechal; vzpomínal na nešťastného lorda.

Často dojížděl po „Praze“ na ostrůvek „Čechy“, aby pomodlil se u hrobu svého pána. Nikdy však nenapadlo mu, aby ohlédl se po zakopaných pokladech. Domníval se, že jsou zde bezpečnější než na lodi. Jediný skvost měl u sebe; hodinky, jež byl lord před poslední svou cestou na ostrov „Čechy“ v kajutě zanechal. Dobrý stroj ukazoval pravidelně čas. Johnovi bylo útěchou, že věděl, kolik je hodin. Připadalo mu jako by nebyl zcela opuštěným, jako by žil mezi lidmi.

Jednoho večera seděl na palubě „Britannie“ pod úpravnou besídkou a bavil se zpěvem krásných písní českého lidu. Tu zdálo se mu, že směrem k ostrůvku „Čechy“ přibližuje se tmavá skvrna. Překvapené pohlížel na tento zjev. Pak ale doběhl si pro dalekohled a nasadil jej k oku.

Výkřik radosti vydral se mu z prsou.

Byl spatřil to, po čem pán jeho tak vřele toužíval a co bylo i jeho přáním; oko jeho zahlédlo loď, ana s roztaženými plachtami k ostrovu pluje.

John klesl na kolena a hlasitými slovy vzdával Bohu díky za své vysvobození. Když radosť jeho se poněkud utišila, chopil se opět dalekohledu a zaměřil jím na loď. Nový výkřik vydral se mu z úst. Avšak tentokráte byl to výkřik zděšení a zoufalství.

Štíhlá brigga blížila se k ostrůvku s velikou rychlostí; větrem poletovala vesele vlajka. Barva její byla černá. A tento zjev polekal tak Johna. Vědělť dobře, že černá vlajka vztyčuje se jediné na lodích loupežnických.

John nevěděl si rady; seznával, že je ztracen, spozorují-li lupičové „Britannii“. Brániti se jim nemohl; jednak že proti přesile těžko bojovati, jednak že pirati bývají výtečně ozbrojeni, kdežto on kromě tečných zbraní měl jen několik pušek a ty nebyly k potřebě, jakmile by vystřílel těch několik nábojů.

V takovém postavení nemohl ubožák ničeho činiti, než odevzdati se do vůle osudu. Přece však opásal se ostrou šavlí, do boty zastrčil nůž, za pás nabitý revolver a přes rameno přehodil dvojku; na palubu pak přinesl několik těžkých kamenů a dvě pádné sekery. Má-li padnouti, alespoň prodá svůj život draze.

Poněkud upokojen, zahleděl se opět na loď. Tato byla již nedaleko „Čech“. John mohl dobře pozorovati námořníky, jichž byl na palubě značný počet. Že by také jeho spozorovati mohli, toho nebylo se mu obávati, jelikož husté mřížoví besídky ukrývalo ho dokonale. Avšak „Britannie“ zrakům lupičův ujíti nemohla. Mráz přeběhl Johnova záda, když spatřil, že vysoký jakýsi muž zaměřil na „Britannii“ dalekohled a že i ostatní mužstvo směrem tím napnutě pohlíží.

Vysoký muž, patrně kapitán, dal několik rozkazů, a za krátko spuštěn byl na vodu člun, do něhož se usadilo šest lupičů, až po zuby ozbrojených. Mocně opřela se vesla jich o hladinu oceanu, tak že člun jako šipka ku předu letěl. Koráb zakotvil nedaleko ostrůvku.

John uchopil jednou rukou šavli a druhou revolver. Rozhodná chvíle se blížila. Ubohý opuštěnec vzpomínal v duchu na vše, co bylo mu kdy drahým, a ve vroucí modlitbě smiřoval se s Bohem.

Avšak obavy jeho byly zbytečné. Člun nejel ku „Britannii“, nýbrž přistál u ostrova „Čechy“. Co dále se dělo, nemohl John pozorovati, neboť tma, jež ve krajinách rovníkových beze všeho soumraku nastává, zahalila vše svým pláštěm.

Hrozné byly to chvíle, jež ztrávil John na lodi. Úzkostlivě naslouchal každému šustu; narazila-li vlna prudčeji na břeh a zašplouchala, domníval se, že pirati jsou již zde.

Bylo asi k půlnoci, když za ostrůvkem se zablesklo a hned na to zarachotila rána. Moře pod skaliskem hlasně zašplouchalo. John se zachvěl. Na toto nebezpečí ani nevzpomněl. Děla piratů snadno mohla „Britannii“ rozdrtiti. A již následoval druhý blesk a koule zaryla se do skaliska. Pirati patrně mířili na zdař bůh. Mnoho ještě kulí dolétlo k lodi i přeneslo se přes ni. Tu zaryla se jedna do spodní části stěny. Troska se zachvěla. A nová koule snesla se na palubu, a za ní druhá, třetí.

John byl ztracen. Nevěděl, kam by se měl ukrýti před zhoubnými střelami. A opět nová koule vrazila do přídy.

Tu zakolíbalo se skalisko, ozval se hrozný rachot a za ostrůvkem „Čechy“ vyřítil se z vody ohromný proud ohnivý. Celé okolí ozářeno bylo jako ve dne. Ohromné vlny dorážely na skalisko a na jejich vrcholcích vznášela se loď piratů jako ořechová skořápka. John slyšel hrozný jich křik, zoufalé volání o pomoc. Viděl, jak zlotřilci ti spínali ruce k nebesům.

Tu vytryskl z vody nový sloup ohnivý a zasáhl koráb lupičů. Jako tříska vzňala se mohutná loď a v okamžiku byla celá v plameni. Po chvíli následoval mocný výbuch, div že John neohluchl, a loď rozletěla se na několik kusů, jež oheň rychle trávil. Vznítila se totiž lodní prachárna. Za nedlouho nezbylo z lodi ani památky. I podmořské sopky brzy utichly. Toliko slabá záře nad vodou ještě se vznášela a chvilkami vyletěl vzhůru žhavý kámen.

John děkoval Bohu za zázračné zachránění a pomodlil se za nešťastníky, již tak strašnou smrtí byli zahynuli. —

Sotva nastal den, již vsednul John na svůj prám a hbitě vesloval k místu neštěstí. Přistál nejprve u „Čech“. Marně ohlížel se po besídce, marně pátral po kříží. Toliko růvek lordův zde zůstal. Patrně zničili pirati, nenalezše na ostrově ničeho, předměty tyto z pouhé zlomyslnosti. Pak vydal se John na další cestu kolem ostrova. Po vodě plovaly skelné strusky a pemza, jež byly sopkami vyvrženy. Opodál pak vyčnívaly dva vrcholky, z nichž šířilo se po okolí veliké horko; zvláště vrcholek vyšší pálil jako kovářská výheň. Sopky byly dle toho dosud v činnosti. Však za několik dní zdály se býti vyhaslými. Po piratech, kromě zpustošeného ostrůvka, nezbylo ničeho; vše byl dravý živel zničil.