Na skalisku v moři/Doba dešťů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Doba dešťů
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 25–29. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Po celou tu dobu panovalo jasné a tiché počasí. Byloť se povětří za oné hrůzné noci vybouřilo. Obzor byl čistý, ani mráčkem nezkalený; vlny tiše šplouchaly, slunko mile hřálo.

Jedné však noci probuzeni byli opuštěnci hukotem moře. Vyskočili a běželi na palubu. Chladný vítr opřel se o ně, že po celém těle se zachvěli. Moře bylo nepokojno; větší vlny rozbíjely se o skalisko a hustý dešť šlehal ve tváře mužů.

„Br, ošklivý to čas,“ otřásl se John. „Pojďme raději do ložnice, kam neprší.“

„Tam sice pro pevné okenní sklo pršeti nemůže; za to ale naprší nám do ostatních síní,“ ozval se lord.

„Že jsem na to mohl zapomenouti!“ udeřil se John pěstí do čela. Ihned běžel do dřevníku, odkudž vybral několik prken. S pomocí lordovou přibil je na okna, z nichž byla skla vyražena. Pak rozhlížel se kolem. Nebylo ještě tak zle. Mnohé síně zůstaly deštěm ušetřeny. V jiných byla sice voda, ta ale dala se snadno odstraniti.

Nejvíce strachoval se John o zbrojnici a prachárnu, aby jim zbraně nezrezavěly a prach nezvlhl. Přikryl tedy okno dvěma prkny, a skuliny ucpal odstřižky z plátna. Pak teprv odebrali se oba spokojeně na lůžko.

Nastalo ošklivé počasí. Obloha byla zachmuřena; moře se zmítalo. Skoro neustále pršelo, tak že našim obyvatelům nebylo možno na palubě tráviti. Mrzelo je to sice velice, zvláště pak lorda; pomoci si ale nemohli. Obírali se tedy různými pracemi. Ze dřeva robili všeliké maličkosti. Pak pustili se do pletení veliké sítě na ryby, k čemuž měli provazců dosti. John byl synem rybářovým a sám v rybaření dokonale se vyznal; proto nedalo mu zhotovení sítě lámání hlavy. I lord brzy přiučil se tomuto zaměstnání, a tak ztrávili celé dny pletením. Při práci John buď zpívával nebo bavil pána svého vyprávěním čtveráckých kousků. Lord pak navzájem poučoval sluhu svého. Měl dosti vědomostí, jak v oboru přírodních věd, tak i v zeměpise a dějepise. John poslouchával se zálibou zajímavé ty věci, o nichž nikdy nebyl slyšel. Časem pak, když nebylo nic nutného na práci, zasedl se svým pánem ve studovně a pohroužil se do knih. Zábavné byl již několikráte přečetl; pustil se tedy do vědeckých. A hle, pozvolna začal chápati ne neznámé mu vědy. Nerozuměl-li čemu, lord laskavě podal mu vysvětlení. Tak stali se z obou mužů dosti učení lidé.

Lord počal psáti také denník, do něhož zaznamenával vše, co bylo se od plavby jeho po moři přihodilo.

Lord vyzval Johna, aby učil ho mateřskému svému jazyku. Byltě sluha jeho Čech z okolí Plzně, kdež otec jeho, jak již pověděno, býval rybářem. Po smrti jeho vydal se Jan Malý do světa. Osud zanesl ho do Anglie, kdež pobyl několik let, živě se rybařením. Za ten čas osvojil si důkladně známost jazyka anglického. Tu seznámil se s nynějším svým pánem, lordem Watterfordem, jenž oblíbil si čilého mladíka, že přijal ho do služeb svých a ve průvodu jeho světem se toulal. Takým způsobem dostal se John, jak říkal lord Janovi, až na toto skalisko.

Tedy, jak jsme pravili, John započal učiti lorda česky. Šlo to. ztěžka, neboť na lodi nebylo potřebných pomůcek. John zhotovil tedy malou čítanku, ovšem že psanou, z níž seznamoval se lord s českým čtením. Jak zaradoval se John, když mohl vyměniti s pánem svým několik vět českých! Lord měl bystrý rozum a proto pokračoval nyní v učení dosti rychle. Za několik měsíců mohl jsi uslyšeti na ztroskotané lodi dva hovory. John tázával se česky, načež lord anglicky odpovídal. Tak trávili čas příjemně a užitečně.

Uplynula již hezká řada týdnů, avšak počasí nechtělo se nijak lepšiti. Sice chvílemi prokouklo slunéčko ze zachmuřené oblohy; ale brzy skrylo se opět před deštěm. Na palubě bylo neustále plno vody, kterouž mužové byli nuceni vylévati. Mokro dřevu neuškodilo, neboť celá paluba pokryta byla vrstvou dehtu, za kteréžto opatření John vzdával si chválu. Otvory do podpalubí vedoucí byly dřevěnými deskami pečlivě uzavřeny, aby vlhko do vnitř lodi vniknouti nemohlo. Dřevo v oknech kajut nahraženo bylo sklem, jež lord diamantem v prstenu svém z několika svítilen vyřízl. Některé okno bylo zelené, jiné červené; jen málo jich skvělo se čistou prozračností. Z toho si mužové ničeho nedělali. Jen když vnikalo do síní světlo! A ostatně poskytovalo to pěkný pohled, když podlaha a stěny kabin ozářeny byly svěží zelení aneb červánkovou záplavou.

O světlo a palivo na lodi nouze nebylo. Visací svítilny v kajutách zůstaly ušetřeny a v soudkách bylo oleje také dosti. Ve spodní části lodi a kolem parostroje černaly se celé zásoby uhlí. I dříví bylo v hojnosti. Tak mohli naši opuštěnci svítiti a páliti dle libosti.

„Rád bych věděl, kde asi naše loď zakotvila,“ otázal se jednou John svého pána. „Možno, že nejsme daleko od pevniny, z níž by mohla pomoc nám přijíti.“

„Máš pravdu,“ potvrzoval lord. „Pevnina sice na blízku nebude, poněvadž dalekohledem neuzřel jsem ničeho, vyjímaje onen bod na západě, o němž z nepohyblivosti jeho soudím, že bude to nejspíše vysoká hora. Avšak přece bylo by lépe, kdybychom zvěděli o poloze této skály. Určiti toho nemůžeme; scházíť nám k tomu potřebných nástrojův, hlavně sextant. Avšak atlas nám přece trochu vypomůže.“

Vyňal ze skříně objemnou knihu, v níž nalézaly se mapy Tichého oceanu. Vyhledal mapu, na níž zaznamenána byla dráhu z Kantonu do Valparaisa.

„Bouře hnala nás k severu, tedy nalézáme se nyní nejspíše v sousedství ostrovů Peldžuských či Karolinských, aneb souostroví Marshallova. Určitě toho tvrditi nemohu. Jistě ale jsme v horkém pásu, kde netřeba nám zimy se obávati. Budeme míti tedy jen dvoje počasí: horké a deštivé.“

„Nu — jen když nejsme ještě se světa!“ těšil se John. „Z ostrovů australských vede také cesta do Evropy.“

„Z ostrovů ano, avšak ze skaliska, jakým je naše, zřídka se lidé vracejí. Nacházíme se daleko od dráhy lodní. A tu může nás jen zbloudilá loď nalézti.“

A lord zahloubal se v těžké dumy.