Na skalisku v moři/Co nalezli na lodi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Co nalezli na lodi
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 17–20. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Octli se v mezipalubí, kde nacházely se kabiny. Prošli všechny a nalezli tu kromě nábytku ještě mnohé věci potřebné. Tak stali se pány několika sečných zbraní, tří ručnic a pěti revolverů. I něco nábojů a prachu shledali.

„Hola, tu máme celou zbrojnici!“ zvolal John. Takto ozbrojeni nebudeme se báti nikoho. A až vystřílíme tento prach, půjdeme si jen do prachárny, kdež je značné množství mědí pobitých soudků střelné látky. Voda prachu jistě neuškodila. A což naše čtyři děla!“

Lord usmíval se těmto výbuchům Johnovým. Hledal dále.

V kajutě kapitánově našel několik poučných knih, mezi nimiž byla bible, veliký slovník přírodopisný, atlas Tichého oceanu, jakož i menší atlas povšechný. I o zábavu bylo postaráno asi třemi humoristickými spisy. Také karty, šachy a kostky mely tu své místo. Co však lorda nejvíce těšilo, byl v koutě pohozený námořní dalekohled. Patrně byl ho tu kapitán zapomněl. Ve skříni bylo psací náčiní a několik knih čistého papíru.

V jiné kajutě nalezli množství šatstva a bílého prádla, jakož i několik párů vysokých bot. V kabině lodního lékaře zbyla ještě malá lékárnička, jíž mohli naši opuštěnci, nejsouce s mocí léků obeznámeni, jen částečně užiti.

Čtyřhranným otvorem sešli pak po schodech do spodní paluby, kde byl John nalezl potraviny. I lorda zamrzela malá částka vody. Než těšil se jako John, že deště jim poskytnou jí s dostatek. Odvalujíce sudy a bedny, nalezli několik posad s usmrcenou drůbeží. Z jedné však klece zavznívalo úzkostlivé kdákání a chvílemi i pronikavý hlas kohouta.

„Ejhle drůbežnice!“ zajásal John. „Budeme míti tedy také živé spolubydlitele.“

Ihned naházel drůbeži rozlámaného sucharu. Byla radost podívati se, jak ta havěť měla se k světu!

Zatím vypátral lord zásobu rozličného nářadí a nástrojů, jako: motyky, lopaty, sekery, kladiva, kleště, hřeby, šrouby, dvě pily, svitek provážu a provazců, latě a pod. Došel až ku dveřím v zadní části, kde nalézala se prachárna. Urazil sekerou zámek a otevřel. Plným proudem pádlo mu světlo denní do očí.

„Johne, tvá radost ze zbrojnice byla předčasnou. Pohleď sem!“

Skutečně uzřel zklamaný mladík, že po soudcích s prachem ani zmínky. Bylať zadní čásť lodi uražena a s ní zmizely i zásoby prachu ve vlnách.

„Nu — nedělej si z toho nic!“ těšil jej lord. „Nebude nám prachu asi nevyhnutelně třeba.“

V nejspodnější části paluby, kde byla přítěž lodní, sestávající z těžkých kamenů, litinou mezi sebou spojených, jevil se obraz spousty. Hlavní kýl lodi, kláda to ohromná, byl na několika místech přeražen; žebra od něho vycházející byla zpřelámána. Tu i tam jevily se ve stěnách lodi značné otvory.

„Ubohá lodi!“ povzdechl John. „Ta bouře tě zmrzačila!“

Ubírali se vzhůru. John nesl v ruce „dvořanky“, jak nazval drůbež. Zašli k dělům, ač John o ně již mnoho nedbal, věda, že bez prachu nejsou k potřebě. Počet jich rovnal se čtyřem. Zůstala neporušena až na jedno, jež puklo, narazivši na skálu.

Naši dva opuštěnci vyšli zase na palubu. Zde nalezli jen několik tyčí a ráhen se zbytky plachet.

Parní stroj byl značně porouchán. O ten ale nedbali, ač by jim byl, v dobrém jsa stavu, k lecčemu užitečným býval.

John pustil slípky z klece, a ty rozběhly se ihned po palubě, hlasitě kdákajíce. Pestrobarvý kohout vznesl se na zbytek menšího stěžně a hladinou oceanu nesl se jeho zvučný hlas. John radoval se jako malé dítě. Stále běhal za slepičkami.

Lord zatím rozhlížel se po okolí. Přistoupnuv k okraji paluby, nahlédl dolů. Uzřel pod sebou dosti širokou skálu, na níž loď vězela. Skalisko to vyčnívalo značně nad vodu.

„Byla to ale řádná bouře,“ prohodil lord, „že uvrhla nás až na tento výstupek, jenž, ač je teď příliv, přece v takové výši nad vodou strmí. Můžeme tedy býti beze starosti, že by příliv lodi uškoditi mohl.“

Poslal pak Johna pro dalekohled, jímž obezřele v dáli pohlížel. Avšak nespatřil ničeho. Jen tam na západě, kde stýkala se obloha s mořem, vystupovala jakási tmavá skvrna. Byla-li to loď nebo země, toho lord určiti nemohl. Nepátral také více po tom, nýbrž sešel zase do kajuty, aby požil oběda, neboť slunko vysoko na obloze stojící hlásalo, že bude již brzy poledne. Lord vyňal z kapsy hodinky, pravý to chronometr, a podíval se na ně. Ukazovaly třetí hodinu. Patrně byly se v bouři zastavily. Nařídil tedy ručičky na dvanáctou hodinu a opatrně je natáhl. Pak zasedl ku stolu a požíval, čeho Johnova kuchyně poskytovala.