Na jih

Údaje o textu
Titulek:	Na jih
Podtitulek:	(V lagunách.)
Autor:	Ignát Herrmann (jako Ypsilon)
Zdroj:	Národní listy, roč. 46, č. 165. s. 9. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	17. 06. 1906
Licence:	PD old 70

Nám rostencům z let padesátých a šedesátých minulého století dostávalo se prvních vědomostí o Benátkách od starých vojáků. Dříve ještě než jsme překonali „kohoutka“ nebo slabikář, slýchali jsme o Fenetychu, městě podivuhodném, vystavěném „na vodě“. Arci nám tehdejším analfabetům bylo učení jejich vždy mezerovité, neurčité, mlhavé. Staří ti vojác měli taky poněkud obmezené hledisko. Pozororování jejich odnášelo se ponejvíc ke stránce strategické, hned potom týkalo se žaludku. Vzpomínám, že hlavně se zmiňovali o zupě a polentě, s větším ještě pohrdáním hovořili o pokrmech na oleji připravovaných. Pokud se týkalo národopisu, měli ustálené mínění, že „Taliáni jsou neřádi“. Sluší poznamenati, že o slabším pohlaví tamním nepronášeli se tak příkře. Mnohý z nich tam na jihu nechal srdce své, mnohý méně šťastný přivedl si tam odtud věrnou družku života. A jestližeť i nebyl později naprosto spokojen s volbou srdce svého, jestliže v příkrý svůj úsudek zahrnul pak i něžné pohlaví Itálie, svěřoval to jen vlastnímu sluchu a jen ve chvílích nejdůvěrnějších. Měnívaloť se často po jeho boku slabé to pohlaví v pohlaví silnější. Ale budiž pravdě průchod, že to nebyly jen Benátčanky.

Promiňte mi, že jsem odbočil od vlastního předmětu. Ale tak maně vytanula mi vzpomínka z dětství na ty tehdejší poločeské, polotalianské párky manželské. Bylo jich dost a soukromé to spojení jednotlivých našinců s živlem vlašským dopadalo skoro stejně jako celé to bývalé „připojení“ Taliánů k Rakousku. Ač prý Benátky a Benátčané ještě dlouhá léta po konečném rozvodu s Rakouskem lítostivě vzpomínali bývalých pánů svých, za nichž prý se jim lépe dařilo než v prvých dobách sjednocení. Pravda nepopiratelná, že Rakousko tam nastrkalo peněz dost. A Benátčanu hlavně běží o peníze.

Benátky!

V samém jméně tom spočívá již jakési kouzlo. Uslyšíte slovo, a vaše obraznost rozehraje se. Kdokoli z nás kdy četl nějaké cestopisné líčení Benátek, vždy se setkal s neobmezenou chválou tohoto starého města „návodního“, svého druhu jediného, tohoto „starce mezi městy“, jak je nazval Neruda. Kdokoli tam zavítal a sáhl pak po péře, aby dojmy své vylíčil, rozepěl se v nadšený obdiv tohoto podivuhodného bydliště lidí, vystavěného na 118 ostrůvcích, jak praví jeden, nebo na 120, jak praví druhý, nebo na 122, jak psáno kdesi na místě třetím; nesnadnoť jednotlivci spočítati je, a konečně na několika ostrůvcích nezáleží. Uznejte si počet nejmenší, a vždy jich je dosti. A toto množství ostrůvků spojeno jest nyní 450 mosty a můstky.

Ústy Vlachů nazývány jsou Benátky „la bella Venezia“, po nich zve je „krásnou Venecií“ celý svět, samy nazývaly se „královnou Adrie“, a po dlouhá staletí taky nejen že ovládaly modrou Adrii, ale ve středověku byly velmocí i celému tehdejšímu vzdělanému světu. Slávou a mocí nepřekonatelnou vládla republika benátská sousedům a celé cizině, hrůzou domácím. Překypovala poklady uměleckými, o něž olupovala i vzdálené končiny, aby vyzdobila vlastní domácnost, a ze všech končin slévalo se tam zlato všeho obchodu. Neboť Benátky ovládaly spojení s východem a byly pánem světového obchodu. První rána tomuto světovému panství Benátek zadána, když v polovici patnáctého století opanovali Turci Cařihrad, a druhou, snad ještě větší ranou bylo, když na samém sklonku století toho (1498) Vasco de Gama objevil novou námořní cestu do Indie. Světový obchod spadl do klína Portugalcům. Velmocenský význam Benátek byl zlomen, panství slavné kdysi a zdánlivě nezdolné republiky chřadlo. Veliký Bonaparte konečně na sklonku století osmnáctého republiku samu dorazil. Dne 16. května 1797 vtáhl do Benátek, čtyři dny před jeho příchodem spáleny byly na náměstí svatého Marka odznaky důstojenství dóžecího a „zlatá kniha“, obsahující jména „nobilů“, nadaných největšími právy. Dříve již, když se hrozný dobyvatel nového věku blížil k Benátkám, vzdal se poslední dóže Lodovico Manin hodnosti své. Tak vzala za své tisíciletá sláva Benátek, jejíž umírání vlastně trvalo celá staletí. Bylo po republice. Od těch časů jsou Benátky „světovou starožitností“. Ale velikolepou, krásnou, tklivou, nevyrovnatelnou. Jedinou v celém světě.

Nikde prý na světě nezáří slunce jasněji než nad Venecii, praví kterýs cestovatel; „nikde nesvití prý měsíc tak snivě, měkce jako v Benátkách“, napsal Neruda. Bohužel, nebyl jsem tam účasten ani stkvoucího jasu slunečného, ani snivého, měkkého svitu měsíčného. Náš skromný vstup do Benátek vůbec nebyl provázen onou nedočkavou dychtivoslí, oním rozechvěním a lačností „dojmů“, což vše naplňuje jistě každého navštěvovatele, kterýž tam přichází za pohody příznivé, v rozkvetlém jaře za jasu slunečného, nebo před nímž — blíží-li se po parníku — vystupují Benátky v kouzelných obrysech za jitřního šera a rozvinou pak celý nádherní svůj obraz v zlatém lesku vycházejícího slunce. Nás uvítal pichlavý déšť z šedivých mraků, jizlivý vítr, šedivina kol do kola. Nebylo lze obrátit, a tak tím okamžikem, kdy jsme vyšli z vagónu, připadala nám tato výprava do Benátek jako nevyhnutelný „úkol“, který má a musí býti vykonán. Ale nic nám neslibovalo ony „radostné a námahy prosté požitky, k nimž pozývají Benátky jako žádné jiné město na světě“, jak praví kapesní Průvodce po Benátkách.

Zamrazilo nás, když jsme jen zraky zavadili o zmoklé a stále víc a více moknoucí gondoly. Tolik jsme se na ně těšili, na první tu plavbu v jedné z oněch dlouhých, štíhlých lodiček, na jejíž zádi pevně, jako přirostlý slojí povědomý onen gondolér, známý nám z tolika básní a písní a mně zvlášť z jedné staré barkaroly německé od let již dětských, a mocnými rázy, jediným veslem pohání plavidlo své ku předu, řídě levou nohou kormidlo. Řvali všem nám, jež byl vlak vychrlil, řvali nám v ústrety, ale my je nechali řvát a spěchali jsme k „vaporettu“, malému „tramvajovému“ parníku, který se kolébal při nábřeží několik jen kroků od nádraží. Paluba jeho měla plátěný kryt, kterýž chránil před přímým útokem deště.

Časy se mění. V dobách, kdy psal Neruda svá „Benátská zrcadla“ (1868), pečoval ještě sám benátský magistrát, aby vozba po kanálech byla vyhrazena jen gondolierům, aby se oněch tehdejších 3000 „přívozníků“ benátských slušně uživilo. Pravda, úzké vedlejší kanály jsou posud výhradným „revírem“ gondolierů, ale hladinu Velikého kanálu brázdí řada malých „vaporettů“, zastávajících tu službu tramvaje, a za deset centesimů plujete pohodlně hezký kousek cesty i s tlumokem. A na nárožích uliček, vedoucích na Veliký kanál, vidíte nyní veliký počet nápisů s ručičkou, ukazující k přístavištím parničků: Al vaporetto. Požadavky doby byly mocnější než někdejší nařízení magistrátní. Pravdaže, když s vámi takový vaporetto šumí a funí mezi staletými paláci, vroubícími oba břehy Velikého kanálu, připadá vám, že moderní to dunivé a funivé plavidlo nesluší té minulosti; připadá vám, že by na této hladině měly sklouzati jen černé gondoly tichým, neslyšným letem, aby nebudily starých, vetchých paláců, ponořených v hluboký a těžký sen v někdejší slávě.

Vaporetto nese nás po kanále, vinoucím se městem jak obrovský had v podobě otazníku, a před zraky rozvíjí se nám na obou jeho březích nevylíčitelný obraz jako fantastická pohyblivá dekorace divadelní. Z šedivé oblohy drobí se déšť a ševelí na plachtě, kterou znenáhla promáčí, a již stříkají nám krůpěje za krk i do tváří. Drobí se déšť na hladinu kanálu a zrývá ji tisícerými body a brázdí ji v tisíceré vrásky. Tiskneme se zimomřivě v chránivější koutky, pokud vůbec na vzdušné, otevřené palubě je nějakých koutků takových, a zraky hltají neskonale tklivou a přece velikolepou scenerii na březích. A pojednou připadá mi, že jenom tato ponurá a skličující nálada přírody souhlasí a co nejpronikavěji se snoubí s náladou okolí, s náladou naší vlastní, již vzbuzuje vše, co se tu na oči staví. Co plocha vedle plochy, budova vedle budovy, to palác za palácem; nelze říci, že jeden krásnější druhého, ale jistě že jeden dojímavější druhého. Vzácně dělená a členěná průčelí slavné benátské gothiky, jedno vedle druhého, aniž spatříte dvou stejných, nahromaděna tu po obou březích Velikého kanálu jako snesená v gigantické museum pod širým nebem, na odiv světu a na důkaz, jaký přepych umění vyrostl z přepychu bohatství. A zas mi připadá, jakoby se před námi rozvíjela nekonečná pohyblivá dekorace divadelní — a je v tom přirovnání jistá smutná podobnost. Jako divadelní dekorace v osvětlení plynovém nebo žárovek elektrických vzbouzí ve vás klamný dojem skutečnosti, ale nesnese střízlivého osvětlení denního, aby nevyzradila, že je pouhým režným hadrem, pomalovaným někdy jako náhodou křivolakými pruhy křiklavých barev, — tak i toto vroubení nádherných kdysi paláců vyžaduje také osvětlení večerního, a tu tedy onoho snivého, měkkého, magického svitu luny, aby vám vyloudil klamné zdání, že jsou to průčelí paláců netknutých a neporušených v kráse své, hrdě se tyčících posud v nádheře a slávě, jako tehdy, když hotovy vyšly z rukou tvůrců svých, slavných mistrů benátských. Oprchalé, s omítkou otřískanou, se zpřeráženými a vylámanými sloupky nádherných někdy balkonů a galerii; s vytřískanými okny i bez oken, s přehnilými a ztrouchnivělými, spuštěnými žaluziemi dřevěnými stojí tu jako neduživí starci, okazující mimojdoucím odporné neduhy a zmrzačení svoje, aby vzbudili soucit. Vzorkované nátěry živých kdysi a jasných barev vyrudly a roztekly se ve špinavou směs po fasádě. Kamenná opažení vrat a vrátek palácových zbortila se a posouvla v levo, kamenná opažení oken prvního patra nahnula se v pravo, vyššího patra zas v levo a tak dále, že vám fasáda připadá jako proťata klikatými čarami a domníváte se, že v nejbližším okamžiku zhroutí se vám palác před očima.

Ne, ještě se nezhroutí. Je jako zdrátován železnými pásy v právo v levo, znejtován a utažen hmotnými železnými kleštěmi — nějaký čas ještě vydrží, snad i století, snad století ještě několik. Neruda napsal: „Přijde den, kdy rozežrané části jejich (Benátek) vyplní mezery bahnitých lagun.“ Zhroucení Campanilu benátského dalo jeho slovům za pravdu, jistě mnohem dříve, než se toho byl sám nadál.

Vzpomínáte na truchlivé to proroctví, na pohled tvrdé, nemilosrdné, ale vidíte neomylně na těchto hrdých někdy palácích, že stůní vleklou a nevyléčitelnou nemocí: sešlostí věkem.

Ypsilon.