Ruch (almanach 1870)/Na hrobech Indianských

Ruch (almanach 1870)
Odletěly žaly…	Na hrobech Indianských	Pomník Indianův

Údaje o textu
Titulek:	Na hrobech Indianských
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 138–143. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Básně (Sládek)/Na hrobech indianských – verze ze sbírky Básně (1875)

Zem svobodná a přec tu bezpráví,
jak děsnějšího neviděly světy,
krok každý křivda, zločin krvavý,
a každý ples vítězné oslavy
divoký vzkřek, jak nehýk barbar kletý
na zříceninách Romy před stalety.

Když tyran stele na vaší si šíji
a deptá v prach vás mrzké poroby,
tu na poplach vám všechny zvony bijí,
když Huron padlých tančí nad hroby,
jež sami v hrdlo již mu tiskli nůž,
tu divokou je šelmou rudý muž
a děti strašíte tou komedií;
když ale lid, jenž cizé dobrodruhy
a vetřelce tisk vřele v náručí —
a dobrý lid, jak žádný v světě druhý,
když po kapkách se krve umučí,
a v srdce, jež vám v družství otevřené
se jako v posměch olova kus vžene,
ba na hrobech i jeho prokletá
vítězná píseň Huronské víc hýká —
toť do pralesů vnikla osvěta
a přec-li kdo, že bezprávím to, říká —
to lichý útlocit — to romantika.

Oj romantika — tož teď píšu též,
jen abych déle uměl psát též v rýmu,
jen abych vtělil z mozku ten kus dýmu
a oblek v roucho fantastovu lež,
bych na chvilku tím jiné pobavil? —

Aj, toť bych v čárce pero zastavil,
jímž jiní marně k témuž cíli vládli,
kdy nechtěl den co den ten rod váš padlý,
by hanbou kdos mu čelo zohavil! —
Leč — budu psát, vždyť lichými ne slovy;
vždyť viděl jsem tu zem, jak čarný ráj
a čistá, modrá tak, že azurový
závodit nemůž’ s nimi nebes kraj,
a v bezednu se jejich lesy třpytí
a táhnou v dál, že vrcholný ten lán,
když na něm slunce zář se rozesvítí
jest jak ten rozvlněný oceán
a ptáče každém saku na širokém
a zpěv se mísí v každý větru dech
a z křoví laň velikým zírá okem
a nohou jako struna tepe mech
a z pod větviny dlouhé, tmavostinné
se řeky proudí čisté, křišťálové
jak slza, jež se z pod obočí vine
a vodopády barvě ve duhové
stříbrným pásmem se skalin se lijí
a v květy hází perly démantové
a lesy šumnou plní melodií.
A praerie ty dálné, bezehrané,
kde pestrých květů živém ve záchvitu,
jak démantů vsázených v malachitu
a do nichž vítr-li jen pozavane,
by člověk pad v ty vlasy rozčesané
a toto vše — ta krása neobsáhlá,
co z ní je tam, kam vaše ruka sáhla? —
Kde Wigwam stál, líhnou se bezměrá
ta vaše města hladové jak houby
a v lesích pádná houká sekera
den co den množíc vaše dílo zhouby
a z lesů fenc’ praerii rozřeže
a po jezerech letí parní šrouby
a v svět roznáší vaše loupeže.

Ba všechno, vše jste sobě osvojili
a k otroctví si skladli pod nohy,
z vás každý svou zve tu neb onu míli,
kde díl má země té syn ubohý? —
kde osvěta nesena temnot robu? —
Jej vyštvali jste odsud jako laň
a nemá místa pro své hlavy mdlobu,
jej rukou jemnou odvádíte k hrobu,
z kad příští rok jej vyštve vaše zbraň,
to pro dolar a ten buď klet, kdy prací
tou celý velký národ dokrvácí! —

Kde osvěta se ptám vás ještě jednou?
Já viděl lid ten před vašimi domy,
jak s žebrákovou čekal tváří bědnou,
a marně čekal, ven až na něj shlednou
a hodí drobt, co padá pod stoly!
A div, že srdce při tom nepuklo mi:
syn země té žebrácké o holi!
Kdo k bratrovraždě štve jej každý den,
kdo podává mu družnou pravdu dnes
a zýtra zákeřník co slézá ves
a vraždí jako zvěř i družný kmen? —
Kdo daří na oko jej kusa cárem
a zýtra kupčíků šli pronárody,
by vzali mu jej zas a shnětli žárem
— by nechtěl zpět jej zas — hořlavé vody?
Kdo bezbranné v dům láká náčelníky
a vraždí je, že sotva přes práh kročí
a nade tím-li lid se rozdivočí,
kdo věsí na chvoj jej jak loupežníky?
a tich-li přec, kdo přec jej zabije
i pod posvátným znakem Unie?
a vraha, jenž se v lidské krvi brodí
jak střelil ptáka by, čí soud zas svobodí?

Volnost jste sobě zbudovali tady,
evropský otrok nesní ani o ní,
zde samozvanec víc se neutroní,
leč — jaké stavili jste na zaklády? —

Být prorokem je věcí zvšednělou,
ač ten co ve prach zmučil před věky
pro bídné zlato Hišpan Azteky
teď přes celou svou pýchu zpanštělou
v té, již byl jednou v rumy skácel, zemi,
je otrok otroků sám mezi všemi. —

Vy buďte volni všeho ze světa,
že z prachu k vám zřít budou otroci
a svítiž si ta vaše osvěta,
jak nové slunce tmavé do noci
a stavte všemu, co je lidským, tróny,
že řekne rozum: spasili jste nás;
či srdce lidské nebude se vás
též jednou ptát: kde padlé miliony?
kde Abele si nechal Kaine vrahu?
kdo za vás odpoví v tom celém vašem blahu?
kdo ze světlé té záře kolem hlavy
vás rudého paprsku hanby zbaví? —