Básně (Sládek)/Na hrobech indianských

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na hrobech indianských
Autor: Josef Václav Sládek
Zdroj: SLÁDEK, Josef Václav. Básně. Praha: Grégr a Dattel, 1875. s. 34–38.
Licence: PD old 70
Související: Na hrobech Indianských – verze z almanachu Ruch (1870)

Zem svobodná a přec tu bezpráví,
jak děsnějšího neviděly světy:
zmar každý krok a zločin krvavý,
a každý hles vítězné oslavy
divoký vskřek, jejž neznal barbar ani
na zříceninách Říma před sta lety.

Když na vaši si tyran stele šíji
a do prachu vás šlape poroby,
tu ku poplachu všechny zvony bijí;
když divoch padlých tančí nad hroby,
těch, co mu v hrdlo sami tiskli nůž,
tu divokou je šelmou rudý muž
a děti strašíte tou komedií.

Však tento lid, jenž tisk’ vás v náručí,
když po kapkách se krve umučí
a v srdce družné, prosté, otevřené
se jako v posměch olova kus vžene,
ba na hrobech když jeho prokletá
vítězná píseň huronské víc hýká —
toť do pralesů vnikla osvěta
a přec-li kdo, že bezpráví to, říká,
to „lichý útlocit“, to „romantika“!

Leč — budu psát, však lichými ne slovy,
vždyť viděl jsem tu zem jak čárný ráj,
s jezery modrými, že azurový
závodit můž’ jen s nimi nebes kraj;
a těch se v bezdnu tmavé lesy třpytí
a táhnou v dál, že vrcholný ten lán,
když slunce zář se po něm rozesvítí,
jest jak ten rozvlněný ocean;
a ptáče každém suku na širokém
a zpěv se mísí v každý větru dech,
a z křoví laň velikým zírá okem,
a nohou jako struna tepe mech.

A z pod větviny dlouhé, tmavostinné
se řeky proudí čisté, křišťálové,
jak slza když se z pod obočí řine.
A vodopády barvě ve duhové
stříbrným pásmem se skalin se lijí
a v květy hází perly démantové
a plní lesy šumnou melodií.
A prerie ty dálné bezhranné
s tím pestrem květů plných vůně, svitu
a lesku démantů jak v malachitu,
a toto vše, ta krása neobsáhlá,
co z ní je tam, kam vaše ruka sáhla?

Kde vigvam stál, tu vaše bezměrá
se líhnou města hladové jak houby,
a v lesích pádná houká sekera
a množí denně vaše dílo zhouby,
a z lesů „plot“ prerii rozřeže,
a po jezerech letí parní šrouby
a v svět roznáší vaše loupeže.
Ba všechno, vše jste sobě osvojili
a k otroctví si skladli pod nohy,
z vás každý svou zve tu neb onu míli,
kde díl má země té syn ubohý?
Kde osvěta nešena temnot robu?
Jej vyštvali jste odsud jako laň,
že nemá místa pro své hlavy mdlobu,
jej „rukou vlídnou“ odvádíte k hrobu
a příští rok jej vyštve vaše zbraň
to pro dolar; ten proklet buď, kdy prací
zaň jedno lidské srdce dokrvácí.

Kde osvěta? tak ptám se ještě jednou.
Já viděl lid ten před vašimi domy,
jak s žebrákovou čekal tváří bědnou
a marně čekal, ven až po něm shlednou
a hodí drobt, jenž padá pod stoly:
a div že srdce při tom nepuklo mi:
syn země té, žebrácké o holi!

Volnost jste sobě zbudovali tady,
evropský otrok zdání o ní nemá,
však střísněnu ji krví vidím všady
dnes, v minulu — a budoucnost je němá.

A buďte volni, všeho ze světa
že z prachu k vám zřít budou otroci
a svítiž vám ta vaše osvěta
jak nové slunce tmavé do noci
a stavte všemu, co je lidské, trony,
že řekne rozum: „Spasili jste nás,“
či srdce lidské nebude se vás
též jednou ptát: „Kde padlé miliony?
Kde Abela si nechal, Kaine vrahu?“
Kdo za vás odpoví v tom celém vašem blahu,
kdo ze světlé té záře kolem hlavy
vás rudého paprsku hanby zbaví?