Na domácí půdě/Vyhlídka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vyhlídka
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: Archive.org
Vydáno: Praha: Eduard Valečka, 1888. s. 55 – 57.
Licence: PD old 70

Vše shledáno a smluveno. Juž zítra
snad bude svatba. Jak se ten čas vleče!
Však věru, co tu shonu, trudu, péče,
než píseň štěstí, skřivan, vzletí z nitra.

Sám obstaral vše do poslední nitě,
sám zavěsil vše a vše rozestavil
ve strachu, by ni prášek neunavil
to drahé, smavé, nepraktické dítě.

Pak hrdě řek' jí: „Konečně jsme doma!“
A přátel, hostí když se povyk ztratil,
po krátké parkem procházce se vrátil
a lehce dotk' se její vlásků rtoma.

A pravil: „Pojď si přece prohlédnouti,
co pro tebe tu všecko uchystáno!“
A v smíchu ona řekla: „Chcešli, ano.“
A řadou síní vydali se poutí.

Tu salon, jídelna tam, vše tak vlídné,
krok tlumen koberci i po pavlači,
zde budoir a za ním ještě sladší
kout lásce schystán, tiché hnízdo klidné.

Zde cesty cíl. Jak ptáče zapadává
po vyzpívané písni do obilí,
tak jejich život v tento kout se chýlí,
kam v blahu klesne vedle hlavy hlava.

A sladkou ňader hledě ztišit muku
a rozptýliti vyhlídkou on tiše
ji k oknu ved’. — Hle, jasmín vzduchem dýše
a v křoví jásá pták! Tisk' její ruku.

Noc byla tmavá, hvězdná však a vlahá.
Proč zachvěli se oba děsem náhlým?
Proč s vytřeštěným zrakem, vzdechem táhlým
si padli v náruč, jakby svého blaha

se chtěli zjistit, přitisknout je k hrudi,
je umačkat, by neprchlo jim v dálku?
Co zavinilo tuto citů válku?
Co v nejsladší mžik života je trudí?

Hle, naproti jich oknu a vstříc právě
jich postelím se děsný kolos zdvihá,
v nesčetných oknech rudá zář se míhá,
jak oči v hlavě zmoka plane žhavě.

To stavení jest vysoké a šeré,
jak balvan vražen v květné města sady;
stráž ve dne, v noci rozstavena všady,
svit charý oken mřížemi se dere.

Za nimi občas oholená hlava
a obličej tak vyzáblý a žlutý,
v němž výtky hlod a svědomí hlas krutý,
Memento děsné v lidskou velkosť, vstává.

A v povel vojska řetězů třesk v uchu
zní stále stejně v noci jako ve dne
a ruce chytají ty mříže bědné,
a kvil a lání zní z Gehenny duchů.

A v noci rázem vzplanou okna žhavě
jak oči zmoka, na kořist jenž číhá;
a příšera ta, hrůzo! ta se zdvíhá
jim v oknech proti postelím jich právě.

Jak možno, pod nimi že šeřík květe?
Jak možno, v noci že tu slavík zpívá?
Ta potvora se stem svých očí dívá,
v ples ptactva zvoní řetězy vždy kleté.

Jak možno, aby líbali se tady?
Jak možno, aby tiskli k ústům ústa?
Nechť žalusie spadne clona hustá,
ta okna trestnice, ta vidí všady.

Ta svítí jako hvězdy zatracené
a prokleté ložnice vonným šerem.
Jim zdát se bude, děsným nad kráterem
že mladičké to hnízdo jich se klene.

Že v lásky ples jak děsné „Veto!“ vstane
a objeví ve rámci černých mříží
v té chvíli, kdy se ret ku retu blíží,
se děsný profil hlavy ostříhané.