Na domácí půdě/Po plesu

Na domácí půdě Jaroslav Vrchlický
Květná neděle v městě	Po plesu	Slavík v městě

Údaje o textu
Titulek:	Po plesu
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ Jaroslav. Na domácí půdě Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Eduard Valečka, 1888. s. 65 – 68.
Licence:	PD old 70

Se svitem jitra zápasily svíce
jen chabě juž, na hudců zřítelnice
sen jako těžká můra křídla klad’;
hle, tomu smyčec náhle z ruky pad'
a onomu jak přimražen tkvěl ret
u klarinetu, nespočet' bys pět,
u stolku dřímal slavný sextet celý,
jak tanečníci by jej zapomněli.

Ba zapomněli — trochu třpytných cetek,
pár řádů z kotillonu, pestrých tretek,
pár srdcí prostřelených z papíru
tu zbylo, stužek pár a krajek zbytky,
pak uválené bílé pouzdro z kytky,
to všecko bacchantickém po víru,
po laškování, žertech s tanečnicí,
a pak náš slavný sextet dřímající.

A spali dobře tito chudáci,
jak dobře vykonané po práci,
pár tonů jen — neb kvapík nedohráli,
ve vzduchu plném dýmu utkvělo.
Však přihlédni blíž, skřítkové to malí
na nos jim lezou, k ústům, na čelo
je šimrají; dle tváře výrazů
suď, jaké množství luzných obrazů
jim do snů pod leb unavenou kreslí,
ba mnohému ráj celý v duši vnesli!

Tu tenký skřítek s křídly průhlednými,
na nichž se chvějí azurové žilky,
duch tonu houslového od kobylky
komářím bzukem zpívá tenké rýmy
do ucha hudci, který kývá hlavou;
hleď v tvář tu vousatou a usmívavou,
co povídá mu as ta píseň sladká?
Chudák je doma; v okně stará matka
jak obyčejně punčochu zas plete,
na kamnech zpívá cosi, klubko dětí
si hraje v koutě — žena jizbu mete,
on vyspává po těžké noční práci,
tím horší, že juž zná vše po paměti,
však o všem ví a na oko jen ztrácí
se v sladký spánek; chce se protáhnout,
v tom v zčernalý trám vrazí hlavou bloud;
ne doma v posteli, je v krčmě posud
a bruče proklíná všech hudců osud,
a usne dál, jen skřítek provází
jej smíchem v nové dále obrazy.

Ten druhý s vojenskou tam čepicí
se ve snu točí v kole s holčicí,
to skřítek čtveračivý z klarinetu
mu v bok ji přižeh' v ňader bouřném vzuětu,
ten ferina je pravý šotek pekla,
jím po tanci je každá holka vzteklá,
a tato, kterou v snu dal šumaři,
té rozkoš, zdraví dýchá ze tváří.
Co pořád jiným hrát? Též sobě jednou,
a v rej se fábory a sukně zvednou,
a skřítek chechtá se v ty frašné reje,
a chudák šumař se i ze sna směje.

Teď divný pavouk tam se vydral z basy,
je nemotorný, nemá ani křídel,
je dobrák upřímný a bez osidel;
jak chrobák těžkým letem pohrává si
kol zemdleného nosu šumařova
a podivná mu šeptá v ucho slova,
tak jako „Ještě jednu — v stoje poslední!
Jen hloub do zlata mého nahlédni,
tam jedině se v širém světě pění
lék pro vše, pohova a zapomnění,
jen statečně si trochu přihni ke dnu!
Ať všecko praskne! Nuže ještě jednu!“
Tak z basy šotek pivním basem zpívá
a šumař usmívá se, hlavou kývá.

A v jiné tváři plný božský klid —
ten nechce tančit, snít a nechce pít,
ten netrápí se v žádné marné touze,
chce na chvilku si odpočinout pouze
bez citu, myšlenky a bez trampot,
jak brašna na zemi, jak balík not.

Tak sedli v kruh jak přepadlo je spaní.
Jak zaklejou, až ostrý paprsk ranní
je probudí, až vklouznou v nástroje
zas tlupy skřítků bavící je v snách!
Pak zas to znova začne, do boje
pro chleba kus, pro malé štěstí rodin.
Ó zaplaňte jim v azur lesk a nach,
vy slední zbytky lehkokřídlých hodin!