Na dívčím kameni/II

Na dívčím kameni Otokar Mokrý
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	II
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	Mokrý, Otokar. Na dívčím kameni. V Praze: Dr. Ed. Grégr a Ed. Valečka, 1885 Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

II.

Sklepení šeré — pod okénkem šplouná
zelená vlna burných říčních slapů,
jež kypříc něžně břehů smavá rouna
zde v hradní stěnu jako šelma lítá
zatíná vztekle zuřivých vln tlapu,
až chví se, třese, mříže rezovitá.

Za ní tam v koutek zimavý se choulí
postava vězně v kámen vlhký vkutá
řetězem s těžkou, línou vlečnou koulí.

Ó Jene! jejž ve svatém zanícení
„Biskupcem“ zvaly zbožné lidu davy,
vedeny tebou k lásce bohumilé; — —
jaká to ruka čaroděje krutá
tě rázem strhla sem s prestolu slávy
v tak hluchou propast hany, utrpení?

Rci, stíne bledý, kde ta bajná chvíle
kdy, oděn světců gloriolou zlatou,
tam na Krumlově hlásal’s láji chudé
o ráji příštím, jenž se k zemi snese,
až kalich Páně s Krista krví svatou
zas od úst k ústům kolovati bude
a lidstva kmen, jenž usýchá teď, chřadne
se obalí v květ, novou mízou zmladne
zas v jara snivém ševelu a plese?

Až rabů znoj — jenž panský luh teď mrví,
na perlu vzkvete s leskem usměvavým,
jak smírný blankyt předobrého nebe,
až krev, již z hrudi nevolníků střebe
lakotným retem mrzká zvůle pánů,
se lidstvu stane drahokamem hravým,
jak Graalu krůpěj svatá drahocenná,
za vinu cizí z lásky procezená!

Jak podobáš se, učni přeubohý,
teď mistru svému mučeníku Janu,
jenž v síni zlatou vkročil mezi bohy,
nesvrhna obuv s rouhající nohy
a za to odnes’ hanu svrchovanou,
jak Člověka syn — v děsné útrap chvíli,
když božské čelo jeho zastínili
korunou bláznů — ďáblem počrtanou!

* * *

Veliký měsíc nad Menštejna valy
vstal s rozjasněnou, úplňkovou lící,
bujaré vlny, jak rusalky snící,
po balvanových prazích vztahovaly
řasnatou řízu ramen úbělových
a časem v okno vězně zašuměly
ševelem luzným zvěstí pohádkových,
jež zašeptal jim Vltavy klín stmělý,
ve mlžné šero bájí pohřížený.

Vylákán svitem z lože namáhavě
se vplížil vězeň v arkýř zamřížený —
a v zasmušilé, snivé jeho hlavě
jak tažní ptáci chvatem přeletaly
vidiny lesklé i pochmurní snové. —

Zas nedávné té minulosti dnové
před zrakem jeho v tajeplné vnadě
omhleny hávem upomínek vstaly.
Zas ocitnul se na Krumlově hradě;
kde se naň z plátku růže pětiklané
odevšad přízeň panská usmívala. —

Jak vánku šum, když jarním luhem vane,
ve sluchu jeho sladce zaznívala
zas velebná ta zvonů vyzvánění,
zovoucí v písní libozvučných znění
nábožné lidstvo z široka i dáli
do šerých svatyň Víta katedrály.

Zas před ním chrámu tmavá loď se klene; —
červeným suknem, jako v dětské báji,
jsou chmúrné stěny její obestřené;
fábory řasné po oltářích vlají
a kolem davy pestře vyšnořené
v svátečním rouchu zbožně naslouchají
tam slovům jeho, která hlaholila
před stolcem, kde se ve monstranci skvělé
velebná svátost pod hostií kryla.

Po chrámě radost rozlétá se bleskem
i plesá, jásá shromáždění celé,
když pojednou kněz hlásá vůli pána,
že od té chvíle po všem jihu českém
má článkem víry nezvratným se státi
to blahověstné, zlaté símě boží,
jež podél cesty seto rozsévačem
upadlo v trní, nehostinné hloži,
tam německého Rýnu nad limanem,
kde krkavci je sezobali klatí,
kroužící lačně pod obzorem stmělým. —
Ta nauka svatá, jejíž vyznavačem
lid jihočeský s Husineckým Janem
od dávna býval životem svým celým —
tak ubohý vždy a tak bohabojný —
jíž posvětil se zbožném ve doufání,
že vytryskne mu z hluchých skalních strání
na slovo věštce živých vod proud hojný
a z kalicha, jenž v obci bratrů volně
ode rtu ke rtům podávat se bude,
že vzpučí jemu kvítko žhavorudé
těch luhů rajských, po nichž tesknil bolně
v bláhovéni klamu jak syn Israela…


Před zraky vězně mihala se dále
v mlžinách snění beseda ta skvělá
na povel páně po mši odbývaná
tam na Krumlově v pyšném předků sále.
Z té vlny šumné, jež dvoranou chvěla,
hřímala slova Potštýnského pána
zovoucí zástup ku přísaze slavné,
jejíž sám Oldřich svatá říkal slova,
třesoucí ruku v rozechvění klada
na lem zlatého kříže Závišova,
byzantské práce, lepé, starodávné:
„Až do těch hrdel – do těch statků věrně,
chci kalich Páně svatý ostříhati,
daleka buď mne mrzká lest a zráda
ji zhltiž země, moji skoltež kati;
tak pomáhej mi bože všemohoucí!
A řada rabů panských lícoměrně
přísahy slova opáčila vroucí! —“

Tu k nebi vězeň oko zdvihl hněvné,
jak odtud svědka volat by chtěl dolů,
přísahy křivé, pronevěry zjevné
spáchané tehdá rouhavými rety
před trestající tváří Hospodina
na místě svatém u božího stolu…
Studem se rděla Biskupce tvář siná
při vzpomínce na okamžik ten kletý,
kdy Oldřich blud svůj hrozný proklínaje
kalicha zřek’ se… Na Žebráku hradu
sám žebrák bědný, pyšným před legátem
v prachu se svíjel, rozhřešení ždaje
a zlíbav purpur protkávaný zlatem
kajicně poslech’ svaté církve radu
co zdárné její, bohabojné robě; —
dal katem zjímat ve surové zlobě
učení Páně skromné apoštoly
a kalich zdrojem lásky naplněný
uvrci v pospas hnusným retům feny.

Hruď Biskupcovu divé rvaly boly,
svraštělé čelo nevole stín tmavý
perutí plachou schmuřil, zakabonil;
však po chvilce zas paprsk třepetavý
ráj vzpomínek mu nových odeslonil;
v něm roj vidin zlatokřídlých, šumných
slavíčím hlasem rokotal a zvonil.

Ta bytost, která v hebkém mlžném hávu
se jevila mu, když v myšlenkách dumných
se utápěla duše jeho pustá
a k šíji těžkou smutnou klonil hlavu;
ten anděl, který spráhlá jeho ústa
mu vlažil těchou, oheň v srdci nítil
kdykoliv pohár bědy svrchované
před zrakem jeho v temnotách se třpytil —
zas k němu lehce v obláčku se sklání…

Zjev Anežčin to… Opět před ním stojí
Oldřicha sestra v usměvavé kráse;
jí nachem plane tmavá růže v skráni
a pod živůtkem v luzném nepokoji
bujarých ňader vlna zachvívá se;
líc úbělovou sladkém ve rozpaku
červánků ruměn jemný přiodívá
a žhavá jiskra v temném hará zraku.
Na prsa vězni hlavinka ta snivá
poklesá zvolna — srdce jeho jihne
a duch uštvaný bědou tisícerou
na křídlech touhy znenáhla zas tihne
ve čarovábné zámecké ty sady,
v lipovou alej, besídku tu šerou
v níž sladce tak se ret uklánél k retu
za vonné sprchy jasmínových květů…

Tu přede dveřmi Biskupcovy cely
surových hlasů zazvučely vády,
a do vnitř vrazil v pronikavém vzkřeku
biřiců zástup vášní rozkypělý,
vězně se zmocnil, v pádných pěstí vleku
jím do komnaty Oldřichovy smykal.

Zde Eva s druží uchystala v chvatu
vše, co dle vůle Oldřichovy maně
dovršit mělo dnešní hodokvasy.
Co zatím vězeň tichým nářkem vzlykal,
Cahyna mistr v šarlatovém šatu
popravčí meč svůj taje ve zápasí
na pokyn čekal mocné ruky páně
před špalkem jako před obětním stolem,
pod nímž tak mnohé nepoddajné čelo
se k hluché zemi ve prach skutálelo,
jak lůno květu slunným žárem spráhlé
podťaté rázem s mízyplným stvolem.

Již zablýsknul meč clonou baldachýnu
nad hlavou vězně — když tu jizby stěna
se beze zvuku otevřela náhle,
jak svižným proutkem čaroděje tknuta —
a na prahu tam v šerém polostínu
postava dívčí bledá, vyděšená,
jak socha vstala, něma, nepohnuta.

Ukrytých dvéří čaloun kvítkovaný
zapadl zase do podvojí tajných;
do prostřed sálu krokem jako ze sna
Anežka vešla — před ní na vše strany
dav rozprchal se zbožnou hrůzou jatý,
jak před vidinou slétlou s říší bájných,
a sklesla ruka popravčího děsná
schromena bleskem žhavých dívčích zraků.

K Oldřicha křeslu Anežka se brala,
kdež seskupil se rejem vlkodlaků
dav z krvelačných vyrušený hodů.
Před trůnem pána klesla na kolena
a sladkým slovem srdcejemně, tklivě
Oldřichu ve sluch něžně šepotala:
„O dovol, bych jak druž tvá vyvolená —
jak Eva i já přání zjevit směla. — —
Za život vězně, jeho za svobodu
já žebři Tebe — naplň dobrotivě
tu prosbu žhavou duše osiřelé
a bůh, jenž nyní retem dívky chudé
hovoří k tobě — jednou milostivě
oplatí tobě — soudcem vlídným bude!“

Zachvěl se Oldřich — ruka jeho matná
o lenoch křesla líně podepřená,
pokynem prudkým náhle vzrušila se
a zřítelnice vášní obestřená
se vytřeštila v pusté oka řase;
pak sechvěla se se rtů majestátná
rozkazu slova: „Svoboden jsi, Jene, —
Cahyno, ustaň — poroučím tak, velím!“

. . . . . . . . Shromážděním celým
jak blesku žeh — jak rachot hromu náhlý
zachvěl hlas pána a jen utajené
mručení hněvu kol se ozývalo.

V pozadí Eva žasem přimrazena
do krve hryzla ssinalý ret, sprahlý,
v bolestech dusíc dravou srdce muku —
divokým ohněm tmavé oko vzplálo
a ruka bílá tiskla křečovitě
v zápasí řasném jílec dýky zlatý.
Pak vztyčila se hrdá, kyprá žena
a s kletby slovem, divých, cizích zvuků
zmizela rázem pauské ze komnaty.