Na besedě/27. O smutné princezně a veselém princi

Na besedě Anna Popelková
26. O svaté spokojenosti	27. O smutné princezně a veselém princi	28. O hloupém Honzovi

Údaje o textu
Titulek:	27. O smutné princezně a veselém princi
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 229–234. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tak vám něco povím pro zasmání. V jednom království byl král a ten král měl jedinkou dceru. Ta byla tuze krásná dáma, ale radostí s ní moc nebylo, protože se nikdy z ničeho neradovala a byla smutná až něco hrozného. Mohl před ní dělat kdo chtěl co chtěl, na hlavu se stavět. Jiní se mohli smíchy potrhat, ale ona se ještě zlobila a byla stále jako z kamene. Ne a ne ji rozesmát.

I tak si už král nemohl jináč poradit, nežli že ji dá za manželku tomu, kdo ji dovede rozesmát, ať je to kdo chce.

Jak se tahle novina roznesla, hned chodilo jonáků jako procesí, aby princeznu rozesmáli, ale nic platno.

Král se tuze zlobil a princezna rozmrzelá nechala rozhlásit, že nechá oběsit každého, kdo by se opovážil přijít nadarmo. A několika se to i stalo.

Tak co teď.

Vedle v sousedství byl princ, tuze šelmovný, a ten čas od času navštěvoval krále. A jednou se taky doví, že princezna stůně a že ji nic nedovede rozesmát.

Tu on, že by se třeba chtěl o to pokusit, však že nikdy nikoho nezarmoutil.

Jak princeznu spatřil, hned se mu zalíbila. I pomyslil si:

Škoda je těch očí, že jsou tak smutny.

Hlásil se do jejího hradu a byl přijat. Jak začal dělat vtipy a šprýmy, všechno komornictvo kolem smíchy se zdržet nemohlo.

Ale princezna ani se neusmála. Rozlobila se ještě víc a řekla princi, že mu dá ještě jednu lhůtu. Nepodaří-li se mu ani podruhé ji pobavit a rozesmát, že mu napřed už vypovídá válku.

A milému princi se to vskutku ani podruhé nepodařilo.

Tak došlo k vojně.

Ubohý princ o všecko jmění tou válkou přišel, a prohrál přece. Nezbylo mu nic než co měl na sobě a jeho „furejšici“ také tolik, a ještě ke všemu ze samé nouze se do vojska dali vši a neušetřili ani prince.

Princ v té trampotě přijde k sedlákovi jednomu a povídá:

― Člověče, smiluj se. Vši nás žerou, do čeho se obléknout nemáme, ať nám aspoň tvá žena poradí, jak se toho neřádstva zbavit.

― Já ti povím. Dnes jsme pekli chleba, pekárna je ještě trochu při teple, dej si tam šaty a ten prevít se spálí.

Jenže pekárna byla moc horká a vši shořely i se šatstvem.

Tak zůstal milý princ i s forejšicem, jak je pánbůh stvořil. I prosil pro Boha forejšic sedláka, aby aspoň prince z té bídy vysvobodil.

A dobrý sedlák sehnal mu šaty.

Princ ale povídá:

― Když jsem všecko prohrál a šibenici ujít nemám, zkusím aspoň teď, bude-li k dokázání, aby se princezna smála. A když ne, ať už se potom stane jak stane.

A milý princ poručil forejšici, aby se oblékl do šatů od sedláka, sám natáhl na sebe košili, vzal na hlavu čáku, na záda pověsil torbu, na nohy vzal kamaše a poručil forejšici:

― Ty běž napřed a křič: Vojáci do zbraně, pojede král za princeznou. A tak běž a křič až ke hradu a já poběhnu za tebou.

To bylo podívání! Řadou vojáků se žene forejšic v sedlákových šatech, za ním vykračuje maškara v košili, s čákou na hlavě, v kamaších na nohou, torbou na zádech a ručnicí v ruce.

Princezna se svou dvorní damou honem se hrnuly k oknu, myslily si, jaký to vznešený pán je a v jakém asi kočáře pojede.

Vojsko se ohýbalo smíchem a princezně se zdálo, že se té maškaře klaní. Jak se na ten obrázek podívala, už už se smíchem udržet nemohla a spěchala od okna.

Princ přiběhl po schodech nahoru a povídá otci princezny:

― Vím, že mě šibenice jedním pařátem už drží, ale možná že mě téma druhýma nechytne a ten jeden taky pustí. Když jsem už všechno prohrál, ať se teď stane cokoliv.

Večer se slavila hostina a milý princ při ní dělal takové obličeje, každému se klaněl, kdo se naň podíval, usmíval se při tom všelijak, že si už kolikrát princezna zakryla vějířem tvář, aby se nemusela nahlas dát do smíchu, ale dělala, jak by jí to ani nehnulo.

Ale princ vyváděl, že už to ani princezna nemohla snést a za vějířem se smíchem dusila. Aby smích zakryla, pravila své společnici:

― Dámo, vem vějíř a pojď mě ovívat!

― Forejšici, vem vějíř a pojďme ovívat, poroučel princ.

A forejšic, šprýmař, běžel pro koště a ovíval prince.

Princezna se smála, smála, ale nahlas přece nechtěla.

Vstala a že půjde spát, Princ že půjde taky.

Princezna vešla do ložnice a poroučela:

― Dámo, odestel mně postel!

― Forejšici, odestel mně postel!

― Kde ráčíte spat, vaše milosti?

― Na sametové posteli.

― Kde ráčíte spat, vaše milosti? opakoval pobočník princův.

― Na sametové posteli.

Forejšic se přihrabal s otýpkou polínek a ustlal je na zem.

Princ ulehl a princezna pro smích nemohla usnout.

Za chvíli si smyslila:

― Dámo, mě něco tlačí, pojď mně přestlat.

Dáma spěchala udělat jí po vůli.

― Copak vaši milost tlačí? Aha, tady je jedno nesedrané pírko!

― Forejšici, něco mě tlačí, pojď mně přestlat!

― Copak, vaše milosti?

― Myslím nějaké nesedrané pírko! Aha, tu je to nesedrané pírko! A vyvalil pod sebou pařízek dříví.

Dáma už smíchem vypukla a princezna měla co dělat, aby smíchem nevyrazila.

Nemohla se rána dočkat. Zdálo se jí, že její hodinky jdou tuze pomalu, i zavolala na svou dámu:

― Dámo, pojď mně natáhnout hodinky! Pozor! Mně se zdá, že řetízek prask’!

― Forejšici, pojď mně natáhnout hodinky! Pozor, mně se zdá, že řetízek prask’!

Teď už se marně princezna přemáhala. Dala se do takového smíchu, až s ní na loži lomcovalo.

Princ tu vyskočil, popadl ji kolem pasu, točil se s ní kolem do kola a dělal takové tryle, že se v zámku všecko zbudilo a přiběhlo za nimi.

Král k veliké radosti seznal, že princ krásnou dceru jeho opravdu rozesmál, i dal mu ji za manželku.

Od té doby princezna nebývala tak smutná.