Na besedě/25. O chytrém tamborovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 25. O chytrém tamborovi
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 215–225. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Ve vesnici žil v chaloupce chasník se svou matkou. Chasníka vzali na vojnu a matka zůstala v chaloupce.

Tenkrát se sloužilo na vojně 12 let.

Milý voják se naučil pěkně tlouct na buben — byl tamborem.

Když dosloužil svou povinnost, chystal se, že půjde domů, že ho matka čeká, aby mu dala chalupu.

Ale kamarádi ho přemlouvali:

― No, chalupa ti neuteče! Když sis nevysloužil za prvních 12 let nic, služ ještě jednu kapitulaci, nových 12 let, za to budeš mít, kdybys se za někoho na vojnu přihlásil, pěkně dvanáct set v kapse.

Chasníkovi se už tuze nechtělo, měl vojančiny až po krk, ale vojáci byli na jeho buben tak zvyklí a tak ho rádi slyšeli, že ho docela přemluvili, jen ať na vojně zůstane.

Inu, tak zůstal. Ale nezaplatil mu žádný za to nic, protože se od vojančiny nevykoupil místo něj nikdo.

Tak byl tamborem druhých 12 let.

Když vysloužil druhou kapitulaci, tak uměl tak krásně bubnovat, že daleko široko nebyl nikdo v tom tak honěný.

Na vojně by se s ním byli tuze neradi rozloučili, i přemlouvali ho znovu, ať slouží ještě po třetí, že by si na jiného ani nezvykli.

― A teď už, milí braši, nebudu! Čtyryadvacet let tu sedím, nic z toho nemám, a po třetí by to, myslím, dopadlo taky tak. Ale za tu službu bude přece aspoň ten věrný buben můj, to už ani muk!

No, ten mu nechali, a když se zdržet nedal, rozloučili se s ním, a milý voják šel, aby matku svou vyhledal a s ní na chalupě hospodařil.

Cestou přijde do hospody. V kapse měl jenom dva groše, poslední.

Šenkýřka přijde, voják si poručil za groš chleba a za groš kořalky, a bylo po penězích.

Když se navečeřel, pozorovala šenkýřka, jakby se chystal zůstat na noc. A tak honem spěchala se ho zbavit.

― Snad si nemyslíte tady zůstat na noc? Co pak vás to napadá! Vždyť já pro vás nemám místo, protože čekám vzácné hosty, a tak tu nemůžete být.

― Jenže to jste měla říct dřív. Teď, když jsem peníze utratil u vás a nemám zač jít na nocleh jinam, tak mně to povídáte!

A ona se do něj pustila, aby se klidil, že tu zůstat nesmí a nemůže.

V tom ale slyšela přicházet toho vzácného hosta a běžela mu na dvoreček naproti.

Milý voják nemeškal, vlezl do výklenku pod kamna, buben postavil na kraj, aby byl sám zakryt.

Šenkýřka přijde s písařem ze zámku ruku v ruce a kouká, kde je voják.

― To je dobře, že se vyklidil! libovala si. Teď alespoň můžeme si pohodlně posedět a mít se dobře!

I tak bylo hovoru a smíchu plno, šenkýřka byla ráda, že šenkýř byl z domu. Přinesla víno nejlepší, navařeného měla dost i pečeného a tak byla po stole celá hostina.

Smáli se a dováděli rozpustile až — až. Písař vzal šenkýřku kolem boků a teď zpívali a šli pochodem šenkovnou.

― Teď by nám takhle mohl někdo k tomu zabubnovat marš, smáli se.

A sotva to dořekli — hrrr — — bum bum bum — hrrrr — — bum bum bum — ozval se pochod zpod kamen.

To bylo leknutí! Milí hodovníci se sebrali a měli napilno, aby našli, kde tesař nechal díru, a protože si spletli cestu, utekli místo dveřmi oknem.

Tambor nemeškal, ubrus s menáží sebral a šup s ním pod kamna. A protože měl hodně času k snědku a k nastrkání jídla do kapes, než se šenkýřka vrátila, činil to s velikou důkladností. Než přišla domů, byl už dávno přes hory a doly.

Přišel domů, ale matka byla už na pravdě boží, a chaloupka čekala, až se do ní někdo místo ní přistěhuje.

Tak se tam tambor uchytl, oženil se a pustil se do dělání košťat; žena mu pomáhala a on je chodil prodávat.

I tak šel jednou s košťaty do dalekého města na trh a přišel až do hospody, kde spal jednou pod kamny. Košťata nechal na dvoře.

Šenkýř byl doma, hostů se tam jen hemžilo, handlíři a židi seděli kolem stolů, veselo bylo dost a dost.

Hospodskému bylo taky do smíchu, když se mu tak dobře vedlo, i povídá k hostům z legrace:

― Kdo bude něco pěkného a veselého vypravovat, dostane večeři zadarmo!

― A chcete-li, já budu, pantatínku, že se zasmějete!

― Tak jsem byl tamborem na vojně. Sloužil jsem tam 12 roků a když jsem chtěl jít domů, i abych prej ostal ještě 12 let, že si třeba vysloužím odměnu za některého, kdo by se chtěl vyplatit. No, já jsem tedy sloužil, ale nic jsem si nevysloužil. Jářku: aspoň ten buben si tedy nechám na památku. A tak jdu po 24 letech z vojny s bubnem a přijdu do jedné hospody, mohla být ale tak velká jako tahle, tam měli vejklinek u kamen, myslím taky takovýhle, i tak jsem já tam s milým bubnem vlez.

― A proč?

― Jo bodejť, abych řekl proč! Inu, šenkýřka že mě nemůže tady mít, že čeká hosta vzácného. —

― Košťatáři, pojďte prodávat košťata! otevřely se dvéře z kuchyně. Nate a mlčte! vtiskla mu šenkýřka, která ho jen pod záminkou volala, stovku do ruky.

Tambor přišel do šenkovny a židi se hned ptali:

― Ný, japak kšheft?

― Prodal jsem jedno a podívejte! A ukázal stovku.

― Hhm, hm, kroutili hlavami.

― No tak vypravujte dál! povídá šenkýř.

― Já vlezu tedy pod kamna, milá pajmáma se tu prochází sem a tam se svým hostem galánečkem, pijou, hodujou, zpívaj —

― Košťatáři, pojďte prodávat košťata! — Tady máte a mlčte už, člověče, mlčte! A zas mu šenkýřka stovku vtiskla do ruky.

― Phrodal jste?

― Ba jo!

A ukázal druhou stovku.

― Ný, šhak je tho tha phrvný?!

― No, koukejte, že mám dvě!

Židi koukali na sebe, co to má znamenat.

― No a tak se najednou chystaj ke spaní, a dřív prý si zazpíváme marš —

― Košťatáři, pojďte prodávat košťata! Tu máte a už jen pro Boha a pro všecky svaté mlčte! A zas mu dala stovku.

― Ný, tho jsou kšhefthý!

― Ba, koukejte, zas mám jednu činčanou jako panenku!

A rozložil jim před očima na dlani všecky tři.

― Kdypak tomu bude konec. Tak už k čertu dopovídejte! naléhal šenkýř.

― Tak já pěkně pod těma kamny na buben spustím marš, že se podle něj tancovat mohlo. Tluču na buben —

― A co dál, co dál?

― Najednou zhasli světlo a že půjdou spat — a já se probudím a koukám, sluníčko bůh ví kde!

― Tak se vám to zdálo jenom?

― I baže zdálo!

― No, ale proto přece vám dobrou večeři poručím! Pajmámo, snes něco kloudného!

Když košťatář večeřel, měli židi napilno, aby udělali taky „kšheft“.

Dva ho obstoupili a ptali se:

― Ný, cophak tho je za khošťatha?

― Inu jo, to nejsou jenom tak! Košťata a košťata, to je rozdíl! Tohle jsou ale košťata! Já je dávám po stovce, jak jste viděli, a leda že bych vám je pro kšeft nechal za polovic.

Židi zboží koupili a košťatář měl peněz kapsy plné a šel s nimi domů.

Židi šli s košťaty na trh místo něj a rozložili se jako vzácnost hned na rynk. Přišla na trh kuchařka z fary, že by koupila koště. Povídá:

― Copak jste se s tím rozložili na rynku, to patří na předměstí!

― Ný, tho nejsou khošťatha jako khošťatha! Tho jsou khošťatha!

― No, no, snad nechcete za jedno stovku!

― Akhorát!

Ta na něj koukala jak vyjevená, bouchla koštětem zpátky na hromadu a šla to oznámit panu faráři. Ten se sebral, židům bylo zboží pobráno a za podvod do rybníka naházeno.

Košťatář dobře věděl, že ho budou židi shánět, vrátil se do města, šel do jedné hospody, zaplatil tam napřed bohatý oběd pro tři osoby, šel do druhé hospody, tam také tak učinil a řekl, že si poobědvat teprve přijde.

Židi košťatáře hledali už opravdu, a když ho našli, lamentovali a hrozili mu pěstěmi:

― Thy thaškáš, thys nás připhrafil fo tholik pheníze!

― Copak připravil! Snad jste se nenechali někomu ošidit! Kde pak jste se zbožím byli?

― My sthoupnem na rynk a voni nám tho seberou.

― Inu jo, na rynk! To jste měli jít mezi ty druhé, aby se viděl ten rozdíl! No ale pojďte, já za vás dnes platím.

Přišli do hospody, tam poručil košťatář oběd pro všecky. Pojedl, otočil kloboučkem, uklonil se hospodskému a řekl:

― Pane hospodský, můj klobouček všecko zaplatí!

A nedal ani krejcaru.

Hospodský se klaněl, jen ať ho navštíví brzo zas, ať jen poroučí.

― Phán šenkhýř, von nic nedhál, von nic nedhál!

Ale hospodský jak by neslyšel a klonil se hluboko, když tambor odcházel.

Šli s ním do druhé hospody.

Tam zas poručil tambor jídlo a pití, a když bylo po hostině, otočil kloboučkem a povídá:

― Pane hospodský, můj klobouček všecko zaplatí!

A ten jen se klaněl a usmíval.

Židi koukali, co tohle se děje.

― Phán šenkhýř, dyť von nic nedhál!

Ale šenkýř nic.

― Phoďme sa ním, phoďme sa ním, ať nám ho phrodá!

A jak tambora dohnali, seděli na něm jako zimnice:

― Phrodejte nám ten khlobouk!

― Neprodám! Abyste zas potom dělali komedie.

― Phrodejte, no phrodejte! 100 renských dháme!

― Neprodám!

― 200 — 300 — 400 — 500 dháme, phrodejte?

― E tak si ho vemte! Viděli jste, co umí; ale ať mně nechodíte zas žalovat a nadávat.

Tambor se zasmál, sebral peníze a hajdy domů.

Žid pěkně přišel domů, sebral celou familii a šel s ní do hospody. Tam pro všecky poručil jídla a pití, co hrdlo ráčilo, posadil si na hlavu klobouček, a když bylo po hostině, otočil s ním:

― Phán šenkhýř, můj khlobouček všecko zaphlatí!

― Cože, taškáři?! Já ti dám klobouček. Nezaplatíš-li, tak ti zahrám, že budeš koukat!

― Ný, phán šenkhýř, tho nemůše bejt, dyť ten druhej thaky nic nephlatil!

― Který druhý! Až posud každý kloudný a poctivý člověk zaplatil. Zaplať žide, nebo —!

Žid se dost ošíval, že přivede toho taškáře, ten ať platí, ale všechny řeči byly marné a zaplatit musel chtěj nechtěj.

Milí židi nemeškali a šli si na milého tambora do chalupy. Ten, jak je na kopci uviděl, volal na ženu:

― Ženo, jen honem mě ve tváři pomouči, já lehnu na postel a ty se u mě modli jako u mrtvého.

Židi vrazili do vnitř, tambor tu leží natažen, ruce sepjaté, a žena u něj klečí.

― Thy thaškháš, thak thy thák? Nás phořád jen phodvádět? Dyby sme ti měli i mrtvýmu nathlouct, thak tho uděláme!

A jeden popadl hůl, která v koutku stála, a sotva se milého tambora dotkl, ten vstával a volal:

― Ach, vy jste vzali hůl, která má tu moc, že vzkřísí z mrtvých!

― Cože, jakžhée, ajváj! Phrodejte nám thu hůl!

― Neprodám a neprodám! Špatně jste se mně odměnili už dvakrát. Já toho mám od vás už dost. Až budu chtět, prodám jinému a dobře.

― Ný, phrodejte, phrodejte přeci! Jářku, tisíc zlatejch sa ní! Phrodejte!

A tambor tedy prodal.

Brzy se rozneslo, že dcera královská zemřela.

― Phoďme khe khráli, že phrinceznu pudem skšísit!

Tak šli.

― Phane hrál milosthivý. slyšeli sme o sármutkhu, kherej vaši khrálovskhou milost nathrefil. Ale mhý umět thomu odphomoct — thakovy mháme hůl čharodějnou, še vona skšísit pude vaši dceru khrálovskhou.

Král nechtěl ani slyšet o tom, ale když se židi zaříkali, že oni to dokážou, tedy řekl:

― Dobro, ale jestli toho nedokážete a mou dceru ještě snad na těle poškodíte, pověsit vás dám na šibenici.

― Ne, budeme jí skšísit, my budhem v pokhoj sami a pak milostivej khrál pudem savolat.

Tedy král poručil, ať se tak stane.

Židi vzali hůl a pokoušeli se mrtvou princeznu křísit. Uhodil ji jeden, ono nic.

― Tys to nethrefil, povídá ten jeden. Musíš akhorát threfit na to místečko, kham’s thoto threfil.

Ale hledali ho tak dlouho, až byla chudák princezna celá roztřískaná.

Za to byli židi druhý den oběšeni.