Na besedě/22. O bohyni vody

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 22. O bohyni vody
Autor: Anna Popelková
Zdroj: POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 195–203. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Jeden rytíř, jménem Konrád de Veno, byl tuze bohatý. Ale jak byl bohatý, tak byl taky zlý, a proto ho žádný v lásce neměl.

Vždyť ten rytíř byl sám vůdcem loupežnické bandy, která v lesích bohaté kupce přepadala, zboží jim brala a lid pobila. Naloupené věci skládali lupiči do podzemských skrýší v hradě Konrádově a tak chytře je uměli schovávat do tajných koutů, že jim na jejich spády dlouho žádný nepřišel.

Manželka Konrádova, Matylda, nevěděla, jakého to má muže. To ona už chvíli pozorovala, že její pán dlouho bývá pryč a že na zámku tu a tam podivné zboží se objevuje, ale o pravdě neměla ani zdání.

Jednou se přece zeptala, odkud zboží v zámku se bere. Ale muž ji odbyl:

― I proč pak jsi tak všetečná!

Tu milá paní Matylda osmutněla a od té doby často v zahradě blízko jeskyně sedávala a plakala.

― I proč jenom samou truchlivostí neumru, když na světě nic dobrého ani trochu potěšení neužiju a sama jako prst boží tu stojím!

A jak tak jednou naříká, počne tu se stropu jeskyně kapat voda, kape víc a víc, rychlej a rychlej, a už se tu dělá ledový sloup, z něj krásná bílá paní vystoupí a praví:

― Nelekej se mne. Já jsem bohyně vod. Ostávám ve vaší studni. Nebudeš dlouho opuštěna. Narodí se ti dceruška a já jí budu stát kmotrou. Jakmile se narodí, nech hodit kámen do této studně. Zde přijmi něco do vínku a dobře to mezi klenoty uschovej! Ty dlouho živa nebudeš, ale o svou dceru se nestarej, já ji budu opatrovat a učit.

Hned potom krásná paní zmizela.

Matylda prohlížela dar. Byla to malá hruštička na šňůře, i s radostí ji uschovala.

Netrvalo dlouho, a jednou, když přišel rytíř Konrád de Veno domů, oznámili mu radostnou novinu, že jeho paní mu darovala dcerušku. To bylo plesání! Šťastný rytíř sezval hned plno hostí ke křtu. Ale když se ptal své manželky, kdo bude kmotrou, nechtěla povědět, a když na ni dotíral, oplatila mu odpověď:

― I proč pak jsi tak všetečný!

Hostí byl plný zámek a jen už do kostela jít — tu se otevřely dvéře i přišla neznámá krásná paní, celá v závojích zahalená, v bohatém obleku. Koruna samý diamant, na šatech plno perel prokmitávalo závojem, dlouhý vlas vlnil se, kadeřil a plynul po bílém hrdle a vznešeném obleku. Všecko to zůstalo krásou její omámeno.

Šli ke křtu a na něm dali děvčátku jméno Bělinka.

Sotva se do zámku vrátili, omluvila se paní kmotra, že ostat nemůže, a hned také zmizela.

Stalo se opravdu za nedlouho, že rytíř de Veno ovdověl.

Ale ne na dlouho. Oženil se s mladicí hejřilkou, ta ráda vesele hodovala a zvala hosti k radovánkám a plesům.

Bělinka zatím utěšeně rostla a krásněla. Často chodívala do jeskyně k své kmotře, která ji učila číst ve knihách moudrosti a vzdělávala ji. Pro ty pěkné její vlastnosti ji macecha nenáviděla a poroučela, jen aby v kuchyni pro ni k hostinám vařila a obsluhovala.

Ale než se Bělinka dočkala 15 let, bralo se to hospodaření macešino k špatným koncům. Sklepy a zásoby se vyprázdnily, a když nebylo z čeho brát, spoléhala na poslední klenot, v tajné skřínce uložený vínek Bělinčin. Otevřela skřínku, ale když jen malou hrušku bez ceny v ní našla, tu plna hněvu ji daleko oknem vyhodila, a ta spadla až do studně.

Bělinku v tom okamžení nutkalo cosi:

― Běž ke studni!

I nemeškala a šla. Kmotra její už na ni čekala a řekla:

― Zde tvůj vínkovní dar! Nos ho na krku. Když se octneš v největší nesnázi, potřebuješ této hrušky jen se dotknout a stane se, co si budeš přát. Ale musím ti připomenout, že se kouzelnou její mocí vyplní jenom trojí přání, nenadužívej jí tedy. Zítra nastane tu vzbouření. Lid přijde, zbůjníky a lupiče zachvátí a hrad zapálí. Až zpozoruješ, že není ve studni vody, bude to znamením, že jsem zmizela odtud, kde si mne vážit neumí. Hned se pak strhne hrozný hukot a praskot, země se rozpuká a rozestoupne, oheň povstane a ten nebude čím hasit a všecko v zámku pohyne. Ale ty můžeš zavčas prchnout. Aby tě nikdo nespatřil, řekni jen u se: Mlha za mnou, mlha přede mnou, ať na mě nikdo nevidí, jen Bůh nade mnou. To se ti vyplní vždy, když si budeš přát!

Pak se kmotra s Bělinkou rozžehnala a zmizela.

Hned druhého dne se všechno tak stalo, jak to bohyně vody předpověděla.

I utekla se Bělinka v čas nikým neviděna do lesní chatrče uhlířovy, kde ji znali, a tam se skrývala. Ale dlouho tam být nechtěla, protože jí svědomí nedalo, aby byla chudému uhlíři na obtíž.

Tak uhlířka Bělince poradila:

― Ale panno, v nedalekém zámku urozený princ hony držívá a právě tam šafářka hledá kuchařku!

Bělinka vařit dobře uměla i nemeškala a přestrojena do šatů uhlířovy dcery a natřená ve spanilé tváři tmavou mastí pospíchala do zámku. Když tam vypověděla, co vše umí, byla hned za kuchařku přijata.

Hony nastaly. Když se princ s komonstvem, matkou svou a hostmi z honů navrátil, byla na zámku veliká hostina a při ní vzácných jídel a nápojů, jaké si jen kdo pomyslil. Na konci hostiny byl ples. Tomu plesu hlavně chtěla matka princova, které říkali „ukrutná“. Ona si přála, aby si princ zvolil nevěstu, v plesu že bude mít nejlepší příležitost.

Bělinka zatoužila také na ples jít. I sáhla na hrušku a přála si mít nádherný oblek, zlatem protkaný a klenoty k němu. Když byla obléknuta, pravila známá slova, aby jí nikdo nespatřil, než se v plesu objeví.

Sotva se tam zjevila, užasli všichni nad její krásou. Princ zapomněl na celý svět, jen s tou líbeznou pannou se bavil a tančil.

Když se hosté rozcházeli, zmizela Bělinka tajně, jak byla přišla. Nejvíce toho želel princ. A když bylo marno pátrání a vyptávání po krásné dámě, protože nikdo jí dříve neznal, ohlásil druhý ples.

Tu byla Bělinka na rozpacích, má-li zase jít. Když viděla smutek princův, chystala se přece.

S velikou toužebností ji čekal princ. Panstvo bylo dávno pohromadě, všude nádhera nevídaná, ale prince nic netěšilo, stále jen hleděl, brzy-li se objeví vzácná kráska.

Pojednou tu, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním Bělinka a byla ještě líbeznější, spanilejší a čarovnější než poprve. Světlé kadeře měla spjaty náčelkem z diamantových hvězdiček a hvězd, blankytný šat stříbrem protkaný splýval v dlouhých řásných záhybech; krásné její líce zrůměnily a modré oči byly plné milosti.

I zaradoval se princ velice. Hned se jí ptal, chce-li býti jeho, jinou že si nevezme. Ale ona řekla, že musí zachovat tajemství o svém rodu, že stojí ve světě sama a nikoho nemá.

Ale prince to nermoutilo. Prosil ji snažně, aby se zítra k velké hostině dostavila, že budou slavit své zasnoubení, jeho srdce jenom ji že si zvolilo. Na důkaz navlékl jí prsten a vyprosil si také od ní s jejího prstu.

Ale druhý den nevěděla Bělinka, co počít. Zbývalo jí už jen jedno přání, i nešla. Ale z toho se princ roznemohl na silnou horečku.

I přinesla mu šafářka koflík polévky, jen aby ji přijal, že bude zdráv. Jak se zaradoval, když na dně uviděl svůj prsten! Hned kázal, aby přišla k němu ta, která polévku vařila.

Plná strachu objevila se Bělinka u prince v domácím obleku a vyprávěla mu, jak se vše stalo.

Princův úmysl byl i potom pevný a pojal Bělinku za manželku vzdor tomu, že matka mu v tom bránila a pomstu za to oběma přísahala.

Mladí manželé žili šťastně a Bůh daroval jim po roce krásného chlapečka. Tu poručila tchýně omdlelé Bělince dítě vzít a a hodit do studně, a museli jí služebníci přísahat, že ten její černý skutek nevyzradí.

Sotva ubohou ze mdlob vzkřísili, vrátil se princ domů, a tu mu nalhala matka, že Bělinka zuřila a dítě zaškrtila i že je už pochováno.

Princ se tuze rmoutil.

Kdy se po roce Bělince narodila dceruška, učinila tchýně jako poprve i s druhým dítkem a opět řekla synovi, že snacha dítě v zuřivosti zničila a ona že je musela nechat pohřbít, než se princ vrátí. Naléhala také, aby byla Bělinka přísně potrestána.

Princ tedy určil, že má jeho manželka zemřít bez mučení a tajně, aby nikdo o tom nezvěděl. Poručil v odlehlé komoře zámecké okna zazdít a topit tak dlouho, až bude tak žhavá, aby se člověk, který do ní vstoupí, ihned horkem zalkl. Když bylo vše připraveno, rozloučil se princ krátce se svou chotí, doprovodil ji ke dveřím a pak je hned za ní zavřel.

Ubohá Bělinka hluboce vzdychla a sepjala ruce jak omráčená. A v tom div divoucí, jakmile se dotkla hrušky na krku zavěšené, zazděná okna se náhle sesula, v komoře vanul mírný chlad, dvéře se otevřely dokořán a jimi vstoupila dobrá Bělinčina kmotra, bohyně vody, malou dcerunku držela na jedné ruce a krásného chlapečka vedla za druhou a pravila:

― Ostávám ve vaší studni, i mohla jsem ti dítky zachránit, když byly do studně hozeny.

Sotva mohla Bělinka promluvit, přiběhl princ do komory, aby svou manželku zachránil, protože úzkostí nemohl obstát.

Jak užasl, když krásná bohyně vody mu vše v pravdě objasnila!

Než se s nimi rozloučila a jim požehnala, řekla princi, aby koupil sbořený zámek, odkud jeho choť pochází, že tam v jeskyni je poklad uložený:

― Tvá vlastní matka, Bělinko, která tam jen spí a čeká, až ji vysvobodíš, a která se chce s tebou potěšit v štěstí, jehož sama nikdy neužila!

Pak Bělinčina kmotra zmizela a víc se neukázala.

Ukrutná královna byla na samotu odsouzena a mladý král se svou chotí žil šťastně až do smrti.