Na Tater štítě

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na Tater štítě
Autor: Bohuslav Čermák
Zdroj: ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 19–22. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Na Tater štítě v dumném rozpoutání
ve vlny černých mračen sen jsem psal,
pode mnou země, mlzné páry na ní,
a v moře stopen v krvi západ plál.
Letěly větry od severu ke mně,
slzami Polsky tvář mi svlažily,
letěly větry od západu ke mně,
českými vzdechy k srdci mluvily,
kvílely jižní nářkem Balkánu,
od vzchodu pláče duma kurhanů.
Třesou se Tatry — pustou vlci vyjí,
Nitra a Nitra v zoufalství se svíjí…

O rode můj! šílenství chápe se mně
nad hořem tvým, ó rode umučení,
tvých synů ston od všech zní koutů země,
tvá v pláči dceř a jařma zubožení.
Od krve krev vražedně odtržena,
na hradbách tvých svůj tyran prapor vznes’,
o skvosty tvé plemena rozvaděna,
květ síly tvé, tvých bohatýrů kles’.
Ó rode můj! vysychá mozek v hlavě,
kdy zvrhlý syn se cizím modlám klaní,
mých bratří krev v divé kdy teče vřavě
a k pomstě zve, a kletba letí za ní.
Ten řevný boj! tvá vášeň nezkrocená
znamením hany v čele dětí pálá,
a sláva mře, tvých velkých duší žena —
krkavčíť matkou bratrovražda stálá.
Ty rode věstců, holubičích písní,
staleté skály vzdechem tvým se třesou,
ve stu kdy plemen běsný boj tě třísní,
do moří pláč a krev tvou řeky nesou,
chromí se v údech tělem lví tvá síla
tvými což kostmi zem má být mohyla,
a zhublá líc otročích losem synů,
a plemě tvé za pospas pro cizinu?
Ó rode můj! Bolesti pekla ve mně,
ta muka tvá kdy v útrobí se středí,
a rouhám se, kdy božstva zážeh ve mně
a píseň mře, mně líci hněv zškaredí —
tu biče plést chci jedovatých smíchů;
oj k smíchu hřích, kdy nesměje se hříchu!
Ba marný lék na hnis, co v srdci leží,
ta hříšná krev po otci vnukem běží! — —
O matko má! žebračko kletých dětí
zda hněvný bůh? — snad ustaví tvůj žal,
či hořký kalich tvůj se nevyvětí
a slzí pln a krve bude dál? — —
Ne, ne! tvá není kletba odvěká,
matko! o matko, dcero člověka!
Los lidstva tvým a lidstvo mroucí stále —
mrzký to rej a trpký neskonale?…

Těžká s časem pluje koule chladná
v světy volám, zvěst mi žádná — žádná? — —

Rozrvaly mraky nad mnou se černé,
kol kolem jasno, větry nekvílí,
vysoko v blankyt hvězdy nezměrné,
obrovský vypnul orel se bílý.
Žulové skály v hlavě mu kosti,
čeští v ní bratři myšlénky byly,
tatarské hřbety v hrudi mu kosti,
měkké v ní srdce Slováků bily,
peruť mu mocná z proroků polských,
peruť mu druhá z jihu sokolů,
a zobák lesklý veliká Rus je —
Hoj! tělo volné údy pospolu!

V ústech palma, míru palma věrná,
s lidstva kletba padá, v propast klesá hřích
svornosť, láska bratrská, srdečná
měkká Slávů ruka chrancem práva jich. —

Blažený výkřik — mraky sčeřily se,
žalobně větry ke mně zase vály,
temno a pusto, v mlhavém zem plášti,
západem krve paprskové pláli.
Kam matný zraku, kam se stáčíš dál? —
Na Tater štítě v páry sen jsem psal…