Na Krkonoších

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na Krkonoších
Autor: Antal Stašek
Zdroj: Google Books (přístupné pouze z USA)
Vydáno: In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 53 - 56.
Licence: PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Stojí hora proti hoře
ve dvou srázích jak dvě stěny;
mezi nimi bystrý potok
slapem hučí, hází pěny.
Celý obzor velké doupě,
jeho boky žhavá skála;
klenutím mu jasný blankyt,
s jehož báně slunko pálá.
Po skalách se temná jedle
vzpíná marně k nebes báni,
tajemství ponurých břímě
nesouc na své hrdé skráni.

Na jedné z těch strání příkrých
v kousku bříly pěti dlaní
hakoviště žena táhne,
a muž hákem orá za ní.
Rozhalenať jeho ňadra,
velké kosti, mocné svaly,
a ta celá jeho postať
koží krytý balvan skály.
Ona na skále té břízou,
jíž byl uťat vrchol záhy;
smutně dolů věsí větve,
rozedrána, beze vláhy.
Kudy stoupá, smáčí břílu
její potu krůpěj žhavá,
a muž pevně drže klače
pot ten v brazdu zaorává.
Blízko nich dvé synkův smahlých
kratci půdě nadlehčují;
koza na skále se pase,
tam, kde mech a kapraď bují.

»Čehy, ženo, pospěš trochu,
dohakovať rychle třeba;
svatý Urban juž juž tady,
bude ovsa na kus chleba.
Horko ti, chceš odpočinout?
Nekalá to žena z tebe:
v letě sužují tě parna,
v zimě zas tě pořád zebe.
Táhni jenom — táhni, čehy!
Odpočneš, až skončím brazdu;
já si zatím půjdu škubnout
do panského lesa hrazdu.«

Žena dále táhne čehy,
skončili už celou brazdu,
a muž zatím jde si škubnout
do panského lesa hrazdu.
Pot se řine s její čela,
odpočívá v měkkém mechu.
Na protější stráni ptáček
zpívá píseň milou slechu,
zpívá to, co někdy bába
u přádku jí vyprávěla,
když se při ní malé děvče
v dlouhých nocech hrůzou chvěla.
Zpívá o jablíčkách zlatých,
zpívá o dalekém kraji,
kdežto lidé svatý pokoj
a dostatek všeho mají.
Zpívá o stříbrných zdrojích,
zlatých rybkách, květném ráji.
diamantech, skvělých perlách,
o zemi, kde vše jak v báji.
Zpívá sladce, zpívá mile,
kolébá ji, v spánek snábí,
v mlhotkaný závoj kryje,
svůdnými sny ducha vábí.

Hejno vran tu zakrákalo
náhle v lepý sen ten její;
prchnul ptáček, s ním sen luzný,
oba v nebes blankyt spějí.
A muž s hrazdou na ramenou
s přáním vzpíná zraky vzhůru,
by kus nebe mohl zorať
ženou pro oves si v zůru.
Ale místo holé bříly
vidí vrány na lazuru,
jako v jasném, denním světle
zlověštící temnou chmuru.

»Krákejte, co chcete vrány,
neustraší nás ty zvěsti;
však my život zachráníme,
dobudem ho ze skal pěstí.«

A zas dále v stráni příkré
v kousku bříly pěti dlaní
hakoviště žena táhne,
a muž hákem orá za ní.
A pod nima bystrý potok
slapem hučí, hází pěny;
hora stojí proti hoře
ve dvou srázích, jak dvě stěny.

Básně Antala Staška. V Roudnici 1876. Nákl. knihkup. A. Mareše.