Na Bábě

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na Bábě
Autor: Popelka Biliánová
Zdroj: Národní listy roč. 72, č. 190, str. 3
Vydáno: 29.09.1932
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Baba (přírodní památka, Praha-Dejvice)

Tam, kde Vltava již opouští území naší Prahy a kde údolí šárecké ústí k Vltavě, tam zvedá se hora skorem souměrná po obou bocích, jejíž čelo příkře dost svažuje se do údolí vltavského. Je to poslední skalní útvar šárecký, východní jeho cíp. A tato hora zvána jest od pradávna Bába, jako i jiné mnohé vrchy nejen u nás, ale i po všem Slovanstvě.

A význam tohoto jména? — Lid praví ve zdejší povésti toto: Jednou odváželi „naši“ z Hradčan Svatováclavskou korunu před nepřítelem, aby ji někde ukryli. Ale „nepřátelé“ to zpozorovali a ujížděli koňmo za nimi. „Naši“ — byli to rytíři — nemohli jim ujeti a tak dorazili až pod vrch, kde u cesty seděla bába s nůší plnou roští. Rytíři seskočili s koní a Svatováclavskou korunu vstrčili bábě do nůše pod roští, kázali ji mlčeti a ujeli. Přijeli „nepřátelé“ a tázali se báby po rytířích — báb“ ukázala jim na jinou stranu, „nepřátelé“ odjeli, „naši“ se vrátili a Svatováclavská nebo česká koruna byla zachráněna.

Tak místní pověst. — Ale jak dostalo se toho jména všem těm ostatním vrchům a horám po všech slovanských zemích, nazvaných jménem Bába? Jsou to asi všecko božiště staroslovanské bohyně Báby, pramatky země i všeho tvorstva, jíž obětováno bylo na těchto horách. A tak tomu bylo jistě i na naší Babě šárecké. Zde na poměrné dosti širokém hřbetě hory šuměl za stara u pohanských předků našich svatoháj, v němž kněžky konaly obřady bohoslužebné a přinášely oběti zemských plodin. A bohyni Bábě jistě bylo zasvěceno i pečivo a památka na ně zachována jest asi v naší bábovce; podobně i jinde u Slovanů. Nic se nám nezachovalo z těchto posvátných obřadů — jen dohady.

Zde tedy na temeni Báby šuměl staroslovanský svatoháj našich lip, kolem obětního oltáře tančily kněžky v bílých řízách své posvátné tance a pěly své chorovody slunci vstříc — dole proudila Vltava a tam dále v lůně vrchů dřímala naše budoucí Praha. Úbočí hory byla zalesněna až daleko k počátkům skal šáreckých, na Dívčím skoku tměl se hrad a i na výběžku skalním, kde strmí dnes kostel sv. Matěje, bylo asi hradietě — sídlo kněžek bohyně Báby. A i dole pod Bábou bylo údolí osídleno — vždyť ve zdejších hliništích bylo zjištěno trojí osídlení — trojí městiště nad sebou. A sem dokonce — pod vrch Bábu — kladen jest vlastní zárodek naší Prahy.

Dnes na vrchu Bábě vzkvétá nový život — nová vilová čtvrť naší Prahy — na místě v okolí Prahy snad nejzdravějším a nejkrásnějším. I široké cesty pro příjezd elektriky jsou již vybudovány a nové rodinné domy a vily rostou zde jako houby po dešti. Ale na dotazy po nějakých nálezech při kopání základů nic pozoruhodného nebylo zaznamenáno. Nu — snad později přece něco bude nalezeno, co by vneslo trochu světla do mlžin minulosti na Bábě.

Ale — vidím veliký otazník v očích mnoha čtenářů: „Nu — a což ta zřícenina na vrchu Bábě?“ Nic to — prosím, to je hříčka pánů inženýrů, kteří kolem r. 1842 stavěli dole na úpatí Báby železnou dráhu z Prahy k Podmoklům a do Drážďan. Páni inženýři nalezli totiž nahoře na Bábě zříceniny vinného lisu, něco k tomu přidali a „ozdobili“ holé témě hory lhavou „příkrasou“. Za stara totiž byla na úbočí zde pěstována vinná réva.

A — co asi tam postavíme teď — my?