Na šachtě/Díl III/XXXVIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XXXVIII.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 373 - 376.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byl pěkný zimní den.

»Nuže, Irenko, je čas k odjezdu,« pravil ředitel vcházeje do pokoje.

»Jsem připravena,« pravila Irena, upravujíc si klobouk na hlavu před zrcadlem.

»Odejděte,« řekl ředitel komorné.

»Jak jsi se rozhodl, papa?«

»Učiním tak. Koncem roku zadám do výslužby.«

»A potom súčtuji s panem z Reichensteínů. Súčtuji s ním, jako dosud žádná. Snad myslí a doufá, že na sobě spáchám zločin, abych se sprostila před světem všeho—ale tím bych vypustila z účtu pana z Reichensteinů. A toho mu dopřáti nechci.«

Irena mluvila klidně. Stála tu v černém šatě, bledá, ale dosud krásná, a dodala: »Jako matka jeho dítěte dovedu hájiti sebe a chrániti práv dítěte jeho, a to beze vší sentimentálnosti. Můj čas také přijde. Oplakala jsem pouze ztrátu své cti, nic více.«

»Každý jsme něco oplakal, Irenko. Ty svou čest, Hedda své štěstí, já naději ve vás, a všichni dohromady onu, jež nám všem byla drahou a zbožňovanou,« řekl v pohnutí ředitel.

»Ach, ubohá maminka! Dobře jí tam. Zemřela klidně, odešla tiše, nemajíc tušení o ničem,« podotkla Irena.

»Kde je Hedda?«

»Ve svém pokoji. Pojďme k ní.«

Vyšli na chodbu a kráčeli ke schodišti. Vtom zaslechli zvuk piana ze salonu.

Stanuli.

»To je Hedda,« šeptala Irena.

»Myslíš?«

»Je to sonáta, již hrála tenkrát s Dušanem, když ji po prvé políbil. Loučí se s ním.

Otevřeli potichu dveře.

Hedda seděla u piana. Zrak upřený do prázdna, slzy se řinuly po tvářích, a prsty jen tak podle zvyku běhaly po klávesách.

Hrála s plným zanícením píseň velikého básníka ve chvíli největšího bolu.

A v duši a srdci plno vzpomínek na krátké to štěstí, a každá z nich stačila by blažit ji po celý život, ale stačí též po celý život srdce jí drásat.

Vstoupili tam.

Irena jí položila ruku kolem krku a políbila ji na čelo. »Loučíš se, miláčku. Pravda?«

»Loučím se. Odcházím ode všeho, co jsem měla tak ráda a nechávám tu vzpomínku na ty, kdož měli mne tak rádi. Pochovávám tu štěstí i mládí i život svůj. Odcházím odtud, kde zahrabala jsem srdce své a hrůbek vystlala jsem štěstím svým, z něhož — jak maminka pravila — vyroste prý stromek zapomnění. Ale bolest zůstane vždy stejná, vždyť nemám na světě nikoho, kdo by měl mne tak rád — — A já bych chtěla, aby měl mne někdo tak hodně rád — —«

Rozplakala se znovu.

»Nehřeš, Heddo,« pravil ředitel. »Jsme tu my.«

»Ano, vy mne máte také rádi, ale Vladimír tu není — —,« řekla smutně, »a již se nevrátí.«

»Po čase, Heddo, vysvětlí ti Irenka, že úmrtí Dušanovo přineslo ti vlastně štěstí. Spojení s ním bylo by pro tebe neštěstím tak hrozným, že si je nedovedeš ani představiti. Irenka jenom ti to může vysvětlit — později — —«

»Dobrý den. Je již čas! Jste připraveny?«

Vstoupila Zavalíková, oblečená v pěkný zimní cestovní oblek.

»Jak vám děkuji, milostpaní. Jste k nám tak laskavá, tak obětavá. Opouštíte pana chotě, abyste byla opatrovnicí této nemocné,« řekl ředitel, ukazuje na Heddu.

»Jsem jista, že se mně nestane nevěrným, a kdyby — budiž Pánu Bohu poručeno!« pravila ve smíchu Zavalíková.

»Jak jsi dobrá, Mařko,« řekla Irena. »Jediná zbyla jsi nám opravdová, stejná, upřímná ze všech ostatních, a přece jak tě podezřívají, haní a znehodnocují!«

»Jdu životem s povznesenou hlavou. Nehledím zda koho zašlápnu. Životní cestu volím sama, nedávám si jí ukazovat přetvářkou přítelkyň, které místo aby rovnaly cestu svou, chtějí ukazovati cestu jiným. Než co na tom? Tož vy, náš miláčku, zase slzy?« pravila Heddě.

»Vyhledal jsem vám, milostpaní, čarokrásný koutek země. Na Krymu. Nikdo vás tam nezná, a doufám, že tam naši Heddu vyléčíte.«

»Myslím, že se mně to podaří. Ale to ji musím zasvětit do tajností manželské kuchyně, kde se často manželská kaše — připálí —« smála se Zavalíková a dodala: »Kde je Ella? Už odjela?«

»Včera jsem ji poslal do francouzského pensionátu v Laussanu.«

»Nuž en avant!« zvolala paní Zavalíková.

Irena a Hedda se rozloučily s otcem a usedly s paní Zavalíkovou a ředitelem do kočáru a jely k nádraží.

Vlak přijel a když vsedly a posledně zamávaly bílými šátky na rozloučenou, vzdychl ředitel a zašeptal:

»A nyní jsem úplně osiřel.«

Konec dílu třetího a posledního.