Na šachtě/Díl III/XXXIV

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
XXXIII	XXXIV	XXXV

Údaje o textu
Titulek:	XXXIV.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 349 - 353. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V krásné kovové rakvi ležel závodní Dušan ve svém pokojí. Poslední den. Za hodinu přijedou, aby ho odvezli. V poslední vůli, již našli ve stolku, přál sobě býti pochován vedle rodičů. Toužil tam do Čech, zpět, odkud přišel; tam chtěl, kde mu bylo v dětských dobách tak blaze; tam na český jih, kde vzpomínky nejslavnějších dob národa jsou smíšeny s půdou, v níž k odpočinku ulehne.

Pokoj, potažený černou látkou, byl proměněn v kapli.

U hlavy rakve malý oltáříček. Rakev postavena na katafalk. Kolem veliké, silné, hořící voskovice.

Po obou stranách rakve stála čestná stráž, složená ze dvou asistentů inženýrů, dvou dozorců a dvou horníků.

Poslední pocta; hluchá a prázdná jako přetvářka.

Nic, než forma. Nutnost, zvyk —

A mrtvý tu leží, necítí a nevidí.

A přicházejí sem jako na podívanou kolegové, úředníci vyšší, nižší kategorie, horníci, lid, rodiny z města dát poslední sbohem a ukázati buď toaletu, nebo tvář, nebo smutek, lítost — kvůli společenskému taktu.

Všichni jdou jednou stranou a druhými dveřmi vycházejí.

Zejména mladé slečinky jsou dojaty.

»Jak je krásný, jak je krásný,« šeptají a duch jejich zalétá jinam než k věčnosti, prachu a blátu… V myšlenkách jim trčí tělo, člověk, muž, ale nikoli duch…

A slečinky procházejí a venku si povídají o mrtvém, kde s ním tančily, kde se bavily; jaké měl chyby, jaké přednosti a jaký by asi býval jako manžel.

Potom jdou jejich matky a opět si vypravují a litují ho. Jaká by to byla partie, jaký muž, jaké postavení, jaká budoucnost! Srdce matek se chvělo bolestí, že tato partie, tento muž, tato budoucnost není a nebyla jejich zetěm. Mnohá z nich si pomyslila: »To by byla pense — — —« Šátkem si utíraly oči a lid je měl rád, že tak plakaly.

Potom šli muži a řeč jejich se točila kolem jeho postavení: »Jak je dosud mladý,« pravili.

»A taková kariéra!«

»Kolik může asi mít?«

»Vím to jisté a určitě, že dvaatřicet.«

»Nu hleďme, a už inspektorem.«

»Inu, to víte. Ředitel —«

»Kdo má strýčka vrátným v pekle, lehce se tam dostane;« tomuhle vtipu, třeba starému, se usmáli, ale vážně, jak se sluší na lidi, ukazující smutek. V tom udělal někdo z nich polohlasem vtip na Dušana a Heddu a všichni vytáhli šátky a k ústům přiložili a vycházejíce ven, byli předmětem pozornosti: »Jaký to obraz neštěstí. Dojmy uchvacují i muže nejotrlejší. Hleďte, pláčí i muži věkem zkrušení,« pravili kolem stojící a vidoucí, a byli pohnuti, že viděli opravdovou lítost s nešťastným, padlým ve službách malého člověka.

Potom se šel podívat na pana závodního lid. Přišel, podíval se; mnohý politoval a odešel. Mnohý pak pro sebe prohodil: »Chudák pan závodní.« A některý opět prohodil: »Byl to moc hodný pán.« tíkali tak mnozí, a jiní opět dodali:

»Škoda ho.«

Přišli ti, které zachránil na dole, chtěli mu ruce zlíbat, ale nepřipustili k tomu hlídači.

Jedna matka, vedoucí děcko za ruku, zdvihla je do výše a pravila:

»Podívej se, Vojtíšku, na pana závodního naposledy, on ti zachránil tatínka. Slyšíš? Poděkuj mu. Řekni hezky: »Pán Bůh zaplať.«

Dívajíc se na mrtvolu, sepjalo dítě ručky a žvatlalo:

»Pán Bůh zaplať.«

A žena zbožně dodala: »Aby se vám, pane závodní, na onom světě sám Pán Bůh vším dobrým odměniti ráčil.«

Slzy, deroucí se z očí, hrubou rukou rozmáčkla, před rakví poklekla a hlasitě se modlila.

A opět se zastavil u rakve průvod.

Byli to Tvrdý, Bednařík, Ševelík, Výhrada a ostatní, vidoucí ho pod zemí v šílené odvaze.

»Pane závodní, jdeme se rozloučit. Jdeme vám posledně poděkovat, jdeme vám říci k poslední vaší směně: Zdař Bůh,« pravil jeden z nich.

Všichni slzeli. I čestná stráž cítila slzy mezi řasami víček — — — Všecko propuklo v pláč. Tato nehledaná slova uchvátila všechny.

Venku vyprávěli o hrdinství Dušanově.

Všude bylo slyšeti jméno Dušan.

I Soukup přišel se ženou. Byl bezvadně oblečen, vous upraven, jako kdysi nosíval. Šel s Bětuškou, jež vedla za ruku malou Bětušku. Všecko se divilo. — Soukup se — ženou.

Skoro jím pohrdali, že opět žije s tou…

Dříve, dokud byl alkoholikem, vzdorným »chacharem«, měl u nich větší cenu, nikoliv proto, že se mstil za nevěru, ale že měla hydra předsudku ve své stohlavé tlamě co žvýkat a přežvykovat. Byly by lepší než ona — a dnes? Jsou jí rovny. Stojí na stupni čestných žen… a proto jí pohrdají, proto stojí níže —

Bětuška, vidouc závodního, dala se do pláče. Soukup držel dítě na ruce a pravil: »Podívej se, Bětuško, tvůj kmotr a největší náš dobrodinec. A tolik jsme mu nevinně ublížili.«

Řekl to tak nahlas, jako veřejnou zpověď, aby to slyšeli všichni.

Dámy, v pěkných černých úborech, na sebe pohlédly. Dobře, že měly závoje. Jejich pohrdavý a posměšný pohled pravil: »Dobře, dobře, mluv si nyní, co chceš. My to známe. Kolik je nás, které jsme se dovedly v kritických chvílích — — —«

Ani nedomyslily …

Vstoupil rada Bajer, ředitel, zástupci závodů a nastalo všeobecné napětí. Nyní musí přijít Hedda. Tu chtějí viděti, její bolest, odhadnouti velikost její ztráty, pokochati se v jejím žalu a snad pocítiti trochu uspokojení, trochu tajné radosti nad nedosaženým štěstím, po němž mnohé z nich tak lačně toužily.

Paní von Riedlstein i s dcerou, již konečně provdanou, a mnohé jiné, stály tu a čekaly: chtěly ji viděti zdrcenou a zatím… Hedda nepřišla.

Irena znala své lidi. Věděla, že by Hedda pod tíží bolesti klesla, a proto ji nepustila… Hedda uposlechla Irenu. A velectěné přítelkyně plny zklamání počaly odsuzovati Heddu — protože nepřišla, a proto všecka její láska byla koketerií.

Rada Bajer postavil se před rakev a promluvil k mrtvému, vlastně jménem mrtvého k živým. Vylíčil jeho život, jeho povahu, jeho dobrotu, dotkl se hrozného neštěstí, které mu bylo údělem v životě, a — v pláči končil: »Je-li možno, aby někdo více trpěl než ty, náš milý příteli? Ty, veliký v lásce, veliký v povinnosti, veliký v obětování i veliký v bolesti. Ty zneuznávaný jedněmi, ale šíleně milovaný druhými. Spi sladce a pozdrav tam naši rodnou českou půdu — ten náš opuštěný, český jih — ty z jeho nejlepších synů.«

V pláči zaštkal a políbil ho na čelo.

Přišli knězi.

Zřízenci zavřeli rakev.

Obřad byl vykonán. Rakev vložena do druhé rakve, uzavřena a donesena do vozu. Jeli s ní na nádraží. —

Dole u vrat čekala řada kočárů. Úplná hornická hudba zahrála veliký smuteční pochod z melodií »Dalibora« a »Prodané nevěsty« a právě při refrainu, kdy počala hráti: »Věrně jsme se milovali« — — přijela Hedda s Irenou a paní Zavalíkovou.

Hedda křečovitě zaštkala, ale Irena ji upozornila:

»Dušičko moje, hledí na nás, proboha, pamatuj se.«

Průvod se hnul…

Závodní Dušan odešel navždy …

---