Na šachtě/Díl III/XVI

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
XV	XVI	XVII

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 175 - 184. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Soukupa odsoudili na tři neděle do vězení, tak to šlo od úst k ústům. Na »Hermině« soudili, že dostane víc. Hádali, že za zmařené tři životy dostane několik let. Soudce nebyl toho náhledu.

Ředitel hleděl celou onu hroznou událost vylíčiti jako skutek zlomyslný, jako výslednici sociálně demokratického učení, ale Dušan jako závodní vydal Soukupovi nejlepší vysvědčení. Nejvíce na váhu padalo, že Soukup byl v ten den neobyčejně rozčilen. Závodní Dušan otevřeně řekl soudci, že hodinu před onou osudnou chvílí měl se Soukupem výstup, v němž pozoroval na něm neobyčejné vzrušení, a z jeho odpovědí že mohlo vzniknouti později i takové podráždění nervů, hraničící s úplným rozrušením, v jakémsi stadiu počátků šílenství.

Soudce se přidal k tomuto náhledu.

Soukup před soudem podával toho důkazy. Stál tu bledý, zsinalý, beze slov obrany. Nechať mluvil ředitel, co mu diktovala zášť: mlčel. Nechať mluvil Dušan aneb strojníci, Materna a jiní, v jeho prospěch — rovněž mlčel. Jako by nechápal. Nebránil se, neodmlouval, ani nevymlouval. Dušan sám navrhoval lékařské zjištění, je-li Soukup normálně zdráv, aneb zdali aspoň mohl se octnout ve stavu takového nervového vzrušení, v němž by bez zlého úmyslu byl položil ruku na páku a tudíž bez vědomí vlastní vůle spustil stroj a spáchal onen hrozný skutek.

Až líto bylo všem Soukupa. Stál tu jako vinník, jako člověk, volající: »Jsem vinen. Suďte a trestejte!« Soudce byl člověk mírný a spravedlivý, nehledící na skutek sám, ale na jeho pohnutky a příčiny. Uznal Dušanovy vývody a dal Soukupa prohlédnouti lékařem. A výsledek vyzněl pro Soukupa příznivě. Lékař dokázal ze své praxe, že z podobného stavu neurčitosti, v němž vůle není ovládána rozumem, může vzniknouti skutek třebas tak hrozný, jako tento, vykonaný pod dojmem jistého druhu sugesce. Je to možné ve chvílích neobyčejného rozčilení u lidí prudkých povah cholerického zatížení.

A soudce uvěřil.

Bylo až trapno hleděti na Soukupa. Na otázky soudcovy odpovídal suše, nezapíral, přisvědčoval, co mu řekli, a byl by se přiznal ke všemu. Zdálo se, že se chce za každou cenu zbaviti života.

Soudce použil dobrodiní zákona, vyměřil mu trest pouze za neopatrnost, nikoliv za spáchaný zločin, zničení tří životů.

Za Soukupem se zavřela žalářní vrata. Bylo mu skoro blaze, že si odpykává trest za spáchaný skutek. Cosi jako uspokojení projelo mu srdcem — při výměře trestu; nikoliv proto, že byl malý, ale proto, že cítil, jak velice se na soudruzích prohřešil, svou neopatrností o životy je připraviv.

Tak se mu v očích zajiskřilo, když vycházel na chod- bu, kde stála Bětuška s dětmi v usedavém pláči. Ani ji neoslovil, jako by ji neviděl. S hlavou sklopenou kráčel chodbou se žalářníkem. Jako by se styděl před lidmi.

Než mohla Bětuška osloviti muže, již odešel. Každý ji strašil před přelíčením, že na léta bude uvězněn. Co si počne? tak přemítala, zahloubávajíc se v hrozný svůj osud.

Svědci jí vyprávěli, jak vše dopadlo.

Pozvedla oči k nebi. Do kanceláře se vedrala, ruce chtěla soudci zlíbat. Musil jí vysvětlit, že nikoliv on, ale zákon sám byl na straně Soukupa. Tam se dověděla, jak se Dušan Soukupa zastával a jaké vysvědčení mu dal. A Bětuška v radosti vybíhala ze soudní budovy a rovnou cestou šla s dětmi do kostela a tak vroucně se tam modlila a Bohu děkovala.

Tři neděle lehko přečká, a potom —? Ano! Co potom? — Bude Václav jiný? Bude? Zde byl otazník, nezodpověděny závěr rodinného dramatu.

Doufala a modlila se. Hledala útěchu v modlitbě, jinde ji nenalézajíc. Ano! Snad bude jiný! Všecko mu odpouštěla již předem. Snad tam ve vězení přijde k rozumu a uvěří. Vždyť ho neklame, vždyť mu zůstala a zůstane věrna. Až se vrátí, nastoupí znovu do práce a budou opět šťastni.

A v těchto myšlenkách vřeleji a důvěrněji se modlila, jako by chtěla Boha obměkčit, vyprosit, aby svou všemohoucností vrátil jí bývalé štěstí.

Doufala, že kalich utrpení již do dna vyprázdněn. A zatím? — Nejtrpčí na dně zůstalo. Hořkost bolestí vypila teprve do polovice.

Sotvaže uplynulo několik dní, sotva se smířila s osudem, důvěřujíc, že Bůh její prosbu vyslyší, přišel z ředitelství rozkaz — že se musí vystěhovat z panského bytu. Okamžitě.

Jako když hrom z čistá jasna udeří, tak tato rána zalomcovala její, z domněnek vybudovanou skutečností. Této rány nečekala, té zapomněla vmísiti ve své výpočty. Stehovat — a ihned!

Železný to rozkaz!

Netázala se ani: kdo, proč a jak a kdy. Okamžité chápala situaci. Věděla, co tím je řečeno. Opustit panský byt—ztráta práce! To jako nůž jí projelo srdcem. Chápala, že se ocitá na pokraji propasti, v níž hučí zkáza. Jediný ještě krok a zřítí se. Snad ani krok neschází, ale tíží jejího neštěstí urve se s ní kraj, a ona sletí dolů — — —

A ve strachu a beznaději rozběhla se na závod. Již již stála u dveří závodního, ale vrátila se. Uviděla tam v předsíni několik horníků a mezi nimi Bogdu. Vzpomněla si, jak jí tam onehdy řekl to ošklivé slovo — — Ne. Nepůjde! Do smrti k Dušanovi nepůjde.

Do ředitelny. Tak jí napadlo. Skoro v zoufalství se potácela ke kanceláři ředitelově. Nepředpustili ji. Úpěnlivě prosila, bolestně plakala. Nic. »Nesmí,« bylo odpovědí sluhy. V dešti a sněhu stála před budovou ředitelství, čekajíc ředitele. Zimy necítila, ničeho nestrádala. Co na tom, že je již odpoledne, a dosud nejedla. Jen dětí vzpomněla. Ale což — zde běží o život všech. Musí obměkčit srdce toho, v jehož ruce spočívá život jejich. Všech.

Kolem vycházeli úředníci. Již se setmělo a ona stále čeká. Ví, že tento ředitel je Bohem, tvořícím blaho, život, že jeho slovem vzniká ráj blaha, kde dříve bylo peklo bídy. Je všemocný a v okruhu své působnosti vševládný.

Konečně předjel kočár. Ano, již jde. Pes Argus již vyběhl a vida státi u dveří schoulenou ženu, zlostně zavrčel. Ředitel vyšel a v tom okamžiku se mu vrhla Soukupová k nohám, volajíc:

»Milostpane, zachraňte nás, nevyhánějte nás z panského bytu. Pro milosrdenství Boží —«

»Kdo je to?« tázal se ředitel sluhy, který nesl za ním drahou plyšovou pokrývku na nohy.

»Soukupová,« zněla odpověď.

»Ach, Soukupová. Žena toho tam — Eh — Jděte domů, paní Soukupová, nedám se na ulici obtěžovat.«

»Milosrdenství, milostpane, smilujte se nad námi — — —«

»Odveď tu paní a zavolej stráž,« poručil ředitel a zavolal na psa: »Ruhig, Argus, komm her!«

Sluha odstrčil Soukupovou, až se naklonila k zemi. Ředitel sedl do kočáru a odjížděl. Sluha uzamkl dveře.

Nevěděla, co počít, kam se obrátit. Šla bez cíle jen pouhým zvykem a pudem samice za mláďaty. Nikoliv starost matky, ani něžná péče, to vše jí srdcem neprobíhalo. Šla domů, poněvadž v tu chvíli nic jiného učiniti nemohla, byly tam děti…

Cestou se již nemodlila; nikoliv proto, že její modlitba byla oslyšána, ale proto, že nemyslila na nic, ani na modlitbu ani na Boha; poněvadž kolem ní zuřila próza všedního života, starosti, bídy a zoufalství.

Šla domů. Jak tam bude ještě dlouho? Doma. Dnes tu lásku pocítila. Spěchala k dětem. Ozvala se v ní matka — — —

A ředitel mezitím ujížděl k domovu.

»Naučím vás —« syčel mezi zuby. »Zkrotnete! Váš odpor zlomím svou silnou vůlí, a kdybych vás nepotřeboval — — —« Ani nedomluvil. Jen tak mu přišlo na mysl, jak tam u soudu se postavil závodní Dušan proti němu. Proti němu! Svědecké jeho vývody porážel chválou Soukupa a jeho pracovitostí a zdatností. Nebýti jeho, byl by tam Soukupa omočil na několik let. Byl by té hydře urazil aspoň jednu hlavu, ale tak — on, Dušan — stále jen svoji vedl. Soukup je takový dnes, ale byl jiný, lepší, výborný.

A proto — eh — A tu mu přijde ona do cesty a opováží se — — —

Doma skoro rozmrzele se posadil k večeři.

Marné se namáhala Hedda i Ella rozveseliti otce, aneb uhodnouti příčinu jeho mrzutosti. Irena poslední dobou často omlouvala svou nepřítomnost chorobou.

Dnes ředitel postrádal její přítomnosti. Odešel brzy od stolu a přímo k Ireně, již zastihl seděti na pohovce zadumanou a skoro sklíčenou. Při pohledu na otce ještě více zbledla a z jeho mrzuté tváře hádala příčinu jeho příchodu.

»Přicházím, Irenko, ve věci důležité —« začal bez okolků ředitel.

Irena hádala na nejhorší a skoro se zachvěla. Opanovala se, pokud mohla, a pravila:

»Jsem poněkud churava, papa.«

»Nebudu tě rozčilovat, jen informace.«

Irena si volněji oddychla.

»Přeješ si?« řekla skoro nedbale.

»Jak víš, byl soud se Soukupem. Závodní Dušan stál otevřeně proti mně. Soukup je vinen smrtí tří lidí; je to zuřivý socialista, nebezpečný člověk, mstivý, nevynechávající jediné příležitosti, aby po mně hodil kamenem, a tu, když spáchal zločin, stojí při něm závodní a svědčí skoro proti mým výrokům. Místo let, dostal Soukup pouze tři týdny vězení.«

»Nu a?« —

»Tak to dále jíti nemůže. Autorita moje by tím utrpěla. Chci věděti, co jest s Heddou. Kdyby se neucházel o Heddu, přičinil bych se, aby proti němu dělníci něco spískali, a našla by se příležitost přeložiti ho na jiný, menší závod, kde by mu jistě přešla všecka snaha uplatňovat idee sociálně demokratické. Dušan musí pryč, tak či onak. Buď jako můj zeť povýší a přijde do ředitelství ve Vídni, anebo jako závodní Dušan poníží a utone neznám a neoceněn na některém zanedbaném závodě. Proto chci věděti pravdu, jak to stojí s ním a s Heddou. Poslední dobou odmítnuté naše středy činí mne v té věci úplně nevidomým —«

Irena volně oddychovala a poslouchala otce s plnou pozorností.

»Nevím, jak mnoho se Dušan provinil,« pravila, »ale mohu ti říci, že každý tvůj krok a každé slovo proti Dušanovi zasáhne Heddu, která žije jeho životem. Dušan je dnes před veřejností nápadníkem Heddiným, všeobecně se o tom mluví, a proto každý tvůj skutek proti němu s toho stanoviska bude posuzován.«

»Ale něco se musí státi, a to rychle. Buď se vyjádří a potom s ní půjde do Vídně, anebo — — —«

»Jen žádné přenáhlení, otče. Dušan ani Hedda nesmějí zvěděti, že my jejich sňatek urychlujeme. Jsou to snílkové, žijící v blahu nejčistší lásky, a každá próza by je bolesně ranila. Nechť pomalu strom jejich štěstí zapouští kořeny a bude trvalejší prchavé štěstí života.« Tak smutně to řekla, jako v bolesti.

»Ale dovol, Irenko —«

»Uznávám,« přejala mu řeč, »že něco se státi musí. Stojí zde otec a ženich proti sobě. Věřím, autorita tvoje utrpěla, ale že nebyl Soukup tak vinen, jak se domníváš, jest jisto. Dušan nám vyprávěl celou událost, a věř, že Soukup zlého úmyslu neměl. Je to náhoda; je tu zvláštní stav člověka nevinně trpícího; muže, domnívajícího se, že má ženu nevěrnou; otce, vidoucího v dětech hřích matčin. To jest ovšem omluvitelné pro soudce i Dušana. Ty vidíš pouze vinníka a žádáš trest. Toť vše. Odpusť, papá, že takto mluvím. Neobhajuji socialisty, ale omlouvám bolest.

Než, promluvme o věci, o Heddě a Dušanovi. Něco se státi musí, a to něco je sňatek. Viď, papá, sňatek. Tof jediný »modus vivendi« v této choulostivé situaci. A ten musíš uspíšiti ty.«

»Já? Snad nechceš, Irenko, abych šel a prosil Dušana, aby si vzal mou dceru? Učinil jsem, co otec učiniti může bez ublížení cti otcovské, ale více učiniti nemohu a nesmím. Uznej přece, že stojíme dnes tak vysoko. Jsme šlechtici —«

»Ach. papá! Šlechtici! Uznávám to. ale tak jako mezi šlechtici jmen a rodu jsou padouši tisíckráte horší než nejspodnější plebejčík, tak jsou tam dole v davu bez jmen a titulů starých pergamenů šlechtici duchem a mezi tyto šlechtice duchem náleží spíše závodní Dušan, než urozený pán z Reichensteinů.«

Ředitel všecek udiven díval se na Irenu. Nechápal ani dosah toho, co mluvila. Nerozuměl. Irena mluvila klidně, ale určitě.

»Nechápu tě, Ireno,« pravil otec, »a kdybych tě neznal tak dobře, myslil bych, že jsi nasákla theoriemi Dušanovými. Mluvíš-li takto, jak bude mluvit Hedda? Zdá se mi. že pokročilou nemocí matčinou náš dům se všecek změnil.«

»Neboj se, papá. Nic se nezměnilo. Jen opravdověj- šími jsme se stali. Toť vše. Než zůstaneme u Heddy. Věřím, že by tobě bylo těžko u Dušana intervenovati, a proto vše zařídím sama. Zbytečně bychom Heddu postrašili. Ale jedno musíš provésti. Postup Dušana do ústřední kanceláře vídeňské. Je to nutné, abychom se mohli o něco skutečně opříti.«

»Dopíšu v té věci do Vídně.«

»A Reichenstein?« Irena jako by překousla toto slovo.

»Doufám, že Dušana doporučí. Mám po jeho odjezdu úplně volnou ruku. Píše mně, že je churav a nejdéle prý půl roku musí cestovati po Egyptě. V té věci běží o pouhé jeho schválení. Ovšem velice by nám pomohla tak nějaká zjevná vzpoura proti Dušanovi; byla by to pěkná záminka.«

»Nuž, o ostatní se postarám sama.«

Vtom vběhla do pokoje Hedda a Ella.

»Pro Boha, pomoc — pomoc — matinka —« volala Hedda plna zděšení.

»Matinka — papá — matinka nedýchá!«

»Co se stalo?« zvolali ředitel s Irenou.

»Matinka umírá — pro Boha — lékaře —« Hedda s Ellou měly plné oči slz.

Ředitel běžel k telefonu.

Irena, Hedda i Ella chvátaly k matce.

Nemocná matka ležela na lůžku jako bez života. Vyhublá, rty zamodralé, oči vpadlé. Tak tu ležela a zdálo se, že odešla již tam, kam si přála…

Sotva vběhly dcery do pokoje, otevřela oči a vydechla. Postřehla na tvářích slzy, a jakoby záblesk radosti přeletěl přes její tvář.

Přišel lékař a za ním ředitel.

Lékař zjistil, že žádné nebezpečí prozatím nehrozí. »Srdce trochu neurčitě pracuje,« pravil a předepsal léky.

Seděli tam kolem matky-trpitelky. V této chvíli, na prahu smrti, našla celé své štěstí rodinné.

Kafrové injekce vrátily jí nový život, vlastně prodloužily. A v této chvíli se zdálo nemocné, že jest velice šťastna, že našla ztracenou lásku muže, jemuž po léta nemohla býti ženou, a oplakanou lásku dětí, jimž po léta nemohla býti matkou.